Když jsem v roce 1967 poprvé přijel do Hirošimy, byl stále ještě vidět stín na schodišti. Bylo to dokonalé zobrazení ženy ve stavu pohody: roztažené nohy, prohnutá záda, opřená o jednu ruku tak, jak čekala, až se otevře banka. 6. srpna 1945 ve čtvrt na devět ráno byla její silueta vypálena do žuly. Zíral jsem na její stín snad hodinu a pak jsem šel k řece, kde jsem potkal muže jménem Jukio, jehož prsa byla stále poznačena vzorem košile, kterou měl na sobě, když byla shozena atomová bomba.
On se svou rodinou stále ještě žil v chatrči, postavené v prachu atomové pouště. Popsal mi obrovský záblesk nad městem „modrý svit, něco jako „elektrický oblouk při zkratu“, po kterém se vítr roztočil jako tornádo a padal černý déšť: „Porazilo mne to na zem a před sebou jsem viděl jen stonky tam, kde předtím byly mé květiny. Všude bylo ticho a klid, ale když jsem se zvedl, viděl jsem mlčící ochromené nahé lidi. Někteří neměli ani kůži ani vlasy. Byl jsem si jist, že jsem po smrti.“ Když jsem se po dalších 9 letech vrátil, už nežil, zemřel na leukémii.
Spojenecké okupační úřady zákázaly okamžitě po bombardování veškeré zmínky o radioaktivním spadu a trvaly na tom, že lidé byli zabiti nebo zraněni pouze výbuchem bomby. Byla to první lež. „Ruiny Hirošimy nejsou radioaktivní“ byl titulek na první stránce New York Times, klasická ukázka dezinformace a žurnalistické zbabělosti, což napravil až australský reportér Wilfred Burchett svým článkem století. „Píši toto jako varování světu,“ napsal Burchett v listu Daily Express, když zranění umírali na to, co nazval „atomovým morem“. Protože napsal pravdu, byla jeho novinářská akreditace zrušena, byl pranýřován, špiněn, ale nakonec obhájen.
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki bylo kriminálním činem neuvěřitelného rozsahu. Byla to předem připravení masová vražda, která pustila z řemene kriminální zbraň. Z toho důvodu její obhájci hledali spásu v mytologii „dobré války“, jejíž „etická očistná lázeň“ (jak to nazval Richard Drayton) dovolila, aby si Západ nejen odpykal svou krvavou imperiální minulost, ale dopřál si 60 let hrabivých válek, vždy chráněn stínem Bomby.
Nejtrvalejší lží, je to, že „bomba byla shozena, aby se urychlil konec války v Pacifiku a uchránily se lidské životy“. Americká studie o strategickém bombardování z r. 1946 učinila následující závěr „I bez atomového útoku by vzdušná převaha nad Japonskem vyvinula dostatečný tlak, aby se docílilo bezpodmínečné kapitulace bez nutnosti invaze. Na základě detailního průzkumu všech faktů a podle výpovědí těch japonských velitelů, kteří přežili, je názorem této Studie že … Japonsko by se bylo vzdalo, i kdyby atomové bomby nebyly shozeny, Rusko nevstoupilo do války, a nebyla plánována invaze do Japonska.“
Národní archiv ve Washingtonu obsahuje americké vládní dokumenty, které mapují japonskou předehru k mírovým jednáním už v r. 1943. Jednání se neuskutečnilo. Telegram, zaslaný německým velvyslancem v Tokiu 5. května 1945, zachycený Američany, rozptyluje jakékoliv pochybnosti, že by Japonci zoufale netoužili domoci se jednání o míru, včetně přijetí kapitulace „i kdyby podmínky byly tvrdé“. Namísto toho americký ministr války Henry Stimson řekl presidentu Trumanovi, že se obává, že americké letectvo vybombarduje Japonsko tak, že nová zbraň nedostane příležitost „ukázat svou sílu“. Stimson později přiznal, že „nebylo vyvinuto žádné úsilí a nebylo o něm ani vážně uvažováno, aby se dosáhla kapitulace s cílem bombu nepoužít“. Jeho kolegové toužili, aby „mohli zastrašit Rusy Bombou, ostentativně pověšenou na opasku“. Generál Leslie Groves, ředitel Projektu Manhattan svědčil: „Neměl jsem žádnou iluzi o tom, že by Rusko nebylo náš nepřítel a že projekt byl veden na základě tohoto faktu.“ Den poté, co byla zničena Hirošima, vyjádřil president Truman svoje uspokojení nad „obrovským úspěchem tohoto pokusu“.
(Pozn. překladatele: Vzpomínám na kreslený vtip z podzimu 1945, kde na přehlídce pochodují obrovské ešelony ruských vojáků a pak jede jediné americké auto s bednou, označenou „atomová bomba“, následované vojenskou hudbou.)
Předpokládá se, že od r. 1945 byly Spojené státy nejméně třikrát na mezi rozhodnutí použít atomovou bombu. Při proklamování svého falešného hesla „boje proti teroru“ současné vlády ve Washingtonu a v Londýně vyhlásily, že jsou připraveny provést preventivní atomové údery proti beznukleárním státům. S každým krokem, přibližujícím nukleární Armageddon, jsou lži o oprávněnosti takového kroku stále více pobuřující. Současnou „hrozbou“ je Irán. Ale Irán nemá nukleární arsenál a dezinformace jsou od iránské opoziční skupiny MEK (podporované z CIA) – stejně jako lži o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna pocházely z Iráckého národního kongresu, vytvořeného Washingtonem.
Role západní žurnalistiky ve vytvoření tohoto strašáku je kritická. Americký Defence Intelligence Estimate uvádí, že „s vysokou pravděpodobností“ Irán přerušil svůj program atomového vyzbrojování v r. 2003. Nikoho nezajímá, že iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nikdy nevyhrožoval „smazáním Izraele z mapy“. Ale tato mantra žije tak, že Gordon Brown ve svém proslovu před izraelským parlamentem ji opět použil k výhrůžce Iránu.
Tento sled lží nás přivedl k jedné z největších krizí od r. 1945, protože skutečná hrozba je bez diskuse v západních vládních kruzích a mediích. Na Blízkém Východě je jediná nekontrolovatelná nukleární mocnost – a tou je Izrael. Odvážný Mordechai Vanunu se v r. 1986 snažil varovat svět, když vyvezl důkazy, že Izrael buduje sílu nejméně 200 nukleárních hlavic. Bez ohledu na rezoluce OSN má Izrael svědění napadnout Irán a to z obavy, že nová americká vláda může, skutečně jen možná může, zahájit skutečná jednání s národem, který byl Západem pošpiněn, když Velká Británie a USA svrhly v r. 1953 demokratickou vládu v Iránu.
Izraelský historik Benny Morris, který byl kdysi považován za liberála, a který je nyní politickým a vojenským poradcem své vlády, ve svém článku v New York Times z 18. července letošního roku pohrozil, že „Irán může být přeměněn na nukleární poušť“. To by byla masová vražda. Pokud to pronáší Žid, je to ironie osudu.
Zůstává otázka: Jsme my ostatní pouhými diváky, kteří tvrdí, tak jako to říkali dobří Němci „my nic nevíme“? Schováváme se čím dál tím více ta to, co Richard Falk nazval „pokryteckou, jednosměrnou, legálně/morální zástěnou s namalovanými kladnými obrázky ohrožených západních hodnot a nevinnosti, což umožňuje konat kampaň neomezeného násilí“? Lovit válečné zločince je opět v módě, Radovan Karadžič je před soudem, ale Sharon, Omert, Bush a Blair nejsou. Proč? Vzpomínka na Hirošimu vyžaduje odpověď.
Převzato z Global Research
Překlad: onlooker
