Lze fanaticky vyznávat nějakou „vyšší“ hodnotu a nezničit ji? Ne! Přílišné vzývání ideálu ho zadusí.
Je jedno, zda věříme ve spásu, v národ, ve spravedlnost či ve svobodu. Čím nekompromisnější je naše zaujetí vzývanou hodnotou, tím podobnější je nakonec naše chování. Jsme-li umírnění, žijeme své každodenní životy. Naopak lidé extrémně poblouznění svými ideály se uchylují k násilným činům a svůj ideál požírají. Bojovníci za nedotknutelnost lidského života jsou schopni své oponenty zabíjet, stejně jako nejhorlivější vyznavači individualismu vytvářejí jednotný šik a vyznavači sociální rovnosti brání hierarchii v čele s vůdcem – ochráncem „rovnosti“. Nejradikálnější vyznavači volného trhu se neobejdou bez autoritářského státu, který potlačí moc odborů, levice a spontánních sociálních hnutí.
Pokud nechceme svůj vlastní ideál zadusit, musíme brát ohled i na všechny ostatní. Vyznavač rovnosti by měl brát ohled na individuální svobodu a naopak. Vyznavač ekonomického růstu by měl brát ohled na sociální důsledky a stav životního prostředí a naopak.
Problémem každého z nás je, že sklon k davovému chování vidíme v těch ostatních, a to především v těch, se kterými se neshodneme v názorech. V knize Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku se pokouším najít kritéria davového chování (každý si můžeme změřit jeho intenzitu sám na sobě) a povzbudit „ďáblova advokáta“ v naší mysli, který by nám pomohl odhalit, do jaké míry jsme se součástí iracionálního davu stali my sami. Takovéto zkoumání sebe sama je bolestivé a neobejde se bez silného zapojení sebereflexe, ale jiná cesta k „opuštění davu“ neexistuje.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
