Kdo seje vítr, sklízí bouři, vlastně církevní restituce. Ve špatně zpolitizovaném Česku od revoluce neběží spor o nic jiného, než o majetek a o zlodějny. Stejná politická reprezentace a stejní recyklovaní hoši, co spolu mluví, rozdávají ze státního jednou tomu, podruhé onomu. Nyní měli řešit skutečný problém: vyrovnání se s českou minulostí. Vládní koalice tento problém zpackala společně s církvemi. Slovo zloděje zametajícího vlastní korupční kauzy nemá smysl, tolik k politickým slibům vládní koalice.
Analýzu k církevním restitucím jsme psali hned v únoru 2012, když byl v hrubých rysech znám návrh zákona o majetkovém vyrovnání. Po výbuchu lidové nevole živené politickými "vlastenci" je situace jiná, horší. K církvím, a zejména k té vlastní, by bylo na místě pár otázek. Proč narovnání s diecézemi neproběhlo už v roce 1990, jako tomu bylo v případě řádů? Je možné pominout polovinu politické reprezentace a domlouvat se na vydání sta miliardového majetku a finančního narovnání jen s vládními stranami, kterým se momentálně opět rozpadá koalice a už nemají ani těch sto hlasů? Jaký bude vztah církve a státu, když majetek nedostaneme?
Konflikt s politickými zloději není nic vážného, stejně se připravují na odchod jako Řebíček s Viamontem. Nechá se zbankrotovat stát nebo firma, zničí se dokumentace a odejde se na zasloužený výminek. Zato konflikt se společností v morální otázce, to je vážná věc. My občané nejsme ve svém celku zloději, protože krást mohou jen někteří. A je to naše občanská vůle, která zakládá v posledku smysl společenské smlouvy o tom, co je státní a co soukromé.
Převzato z Umlaufovin
