"Nekupujte u Židů, cukr, kafe, mouku,
zabili nám Anežku, modrookou holku."
Lucerna Wikipedie zveřejnila link na zkrácený protokol z hlavního líčení s Leopoldem Hilsnerem a já musím připustit, že mne dávná kausa zaujala mnohem více, než jsem předtím pokládal za možné.
Především jsem byl překvapen, jak sofistikovaně a civilisovaně bylo řízení v r. 1899 vedeno: dnešní čeští soudci by něčeho takového nebyli zdaleka schopni. Soud byl porotní a řízení tradiční inquisiční, a na rozdíl od současných soudců předseda senátu, dvorni rada Ježek, který odvedl nejvíc práce, obžalovací spis dokonale znal a orientoval se ve všech podrobnostech případu. Příkladný byl způsob, jak jednal s obžalovaným a se svědky, stejně jako s právními zástupci stran: žádná arogance, kultivovaný a naprosto věcný projev zkušeného, schopného a odpovědného státního úředníka.
Role státního zástupce byla omezená a soustředila se – kromě přípravy obžaloby, jež byla, mimochodem, svou kvalitou podstatně lepší než téměř vše, co putuje k soudům dnes – zejména na přednesení závěrečného návrhu; ten byl formulován přesvědčivě a profesionálně, a jak to u porotních soudů zřejmě musí být, poněkud emocionálněji než obžaloba. O něco slabší byl výkon obhájce, kutnohorského advokáta Dr. Zdenka Auředníčka, který rhetorikou nestačil ani na veřejného žalobce, ani na svého slavnějšího pražského kolegu Dr. Karla Baxu, jenž zastupoval matku poškozené (tehdy se ovšem ještě tento nesmyslný termín pro oběť trestného činu neužíval, poškozená byla jednoduše zavražděnou
a její matka uplatňující nárok v adhesi soukromou účastnicí řízení).
Porota rozhodovala o vině, a co mne překvapilo, i o procesním postupu, konkrétně o tom, zda bude proveden za její přítomnosti důkaz vyšetřovacím pokusem (to porota odmítla, takže se do Polné vypravil jen soudní úředník s několika pomocníky). Před rozhodnutím jí bylo nejen vysvětleno hmotné právo, jak je obvyklé např. u amerických soudů s velkou porotou, ale předseda senátu shrnul provedené důkazy, přičemž se snažil být co nejobjektivnější, jednotlivé důkazy pouze konstatoval a neposuzoval.
Porota zprostila Hilsnera jedenácti hlasy proti jednomu obvinění ze spáchání úkladné vraždy, avšak jednomyslně jej uznala vinným spolupachatelstvím na tomto trestném činu. Za to mu byl poté senátem uložen trest smrti.
Četba více než 400 stran protokolu mi byla skutečným potěšením, s tichým přáním, aby se i české soudnictví jednou dostalo tam, kde bylo v r. 1899 (i když vím, že za mého života to už nebude…).
Jiná otázka je, zda byl rozsudek spravedlivý, tj. zda Žid Leopold Hilsner opravdu na Škaredou středu roku 1899 nevinnou křesťanskou pannu Anežku Hrůzovou, sám či s komplici, zavraždil. Ta věc dodnes vyvolává překvapivě mnoho antisemitských emocí a historických rekriminací.
Při současném stavu forensní vědy by se odpověď dala poměrně snadno zjistit, např. rozborem zbytků krve na Hilsnerových kalhotách. Ty možná ještě někde v museu mají, takže důkaz není vyloučen ani dnes, a theoreticky by byla možná dokonce i obnova Hilsnerova procesu (samozřejmě by probíhala u českých a nikoli rakouských soudů, jak se domnívají naivní umělci v oboru práva z iDnes).
Pokud bych měl soudit z toho, co jsem si přečetl v protokolu, mám důvod spíš se domnívat, že Hilsner byl nevinen. Vede mne k tomu způsob provedení činu, který byl zcela zřejmě volen tak, aby podezření padlo na komunitu polenských Židů: tomu nasvědčuje i to, že mrtvola byla pohozena, pouze lehce překryta smrkovými větvemi, pouhých šest metrů od poměrně frekventované cesty, takže i kdyby snad náhodou Anežku nenašli dřív, za několik dnů by zápach rozkládajícího těla na místo činu upozornil kolemjdoucí.
Hilsner byl mladík nevysoké inteligence a více než nevábné osobní historie i způsob, kterým se hájil
, ho přivedl téměř na dvacet let do káznice: že by ale Anežku Hrůzovou skutečně zabil, tomu se zdráhám uvěřit.
Převzato z autorova blogu Paragraphos
