Symetrie není jen estetický pojem či abstraktní forma krásy, neboť je považována i moderními matematiky za „nit reality“. Už Aristoteles věděl, že pravidelnost pohybu odkud-kam, která charakterizuje FYSIS a její působení souvisí s celkovým zařazením do pořádku věcí, který garantuje jednotu a stálé pravidelné fungování světa.
Ačkoliv události z 11. září jsou prezentovány jako chaotická událost, teorie chaosu učí, že i náhodné, nepravidelné nebo nepředvídatelné procesy mají svůj řád.
Diskurs chaosu však naštěstí politici a reprezentanti medií neovládají, byť různé formy nestability neustále používají, a proto se občanům snaží dosti naivně již deset let vsugerovat představu, že chaotický náraz dvou dopravních letadel do dvou mrakodrapů způsobil symetrický pád tří věží WTC, kolabujících přesně do svých základů.
Jestliže ve Spojených státech vystupuje vůči této vládní představě a následně oficiálně vydané zprávě týkající se 11. září kriticky celá řada organizací, spolků a jednotlivých osobností, nespojuje je nějaké jednotné ideové politické přesvědčení, ale jen vědomí, že oficiální doktrína o pádu tří věží porušuje křehkou vnitřní struktury reality.
Vlády a média se totiž snaží propagovat představu, že je například možné nahodile bouchnout s porcelánovým hrnkem o zem, a přesto se všechny střepy symetricky odrazí a dopadnout na jedno místo jako do předem připraveného odpadkového koše a to samé se následně stane i s rozlitým tekutým obsahem. Což je podobná představa jako by šimpanz nahodile ťukající do kláves psacího stroje mohl napsat třeba Shakespearovu hru.
Je příznačné, že významné kritické texty na téma dějinné FYSIS 11. září, nebyly napsány historiky (například knihu New Pearl Harbor napsal D. R. Griffin, profesor teologie a filosofie), ale nejrůznějšími správci nití reality – inženýry, filosofy, piloty, architekty atd. Je proto namístě si v souvislosti s historií připomínat sebekritická slova soudobých historiků, kteří na adresu totalitní doby napsali: „Nebyl to jistě stupeň poznání, ale jakási změna jejich občanské ´mentality´, která přivedla historiky k recepci Solženicynovu Gulagu, ač fakta byla známa už dlouho. Zdaleka to není jediný příklad jejich ´citlivosti´ — jiní hovoří o stádnosti.“ Ačkoliv se globální propaganda snaží kritické správce nití reality dlouhodobě prezentovat jako konspirační politické odpůrce, jejich pohled na dějiny není veden z pozic politické teorie, ale jen z obranných důvodů vzdorovat oficiální globální konspiraci proti FYSIS.
Dne 14. září 2001, tedy pouze po třech dnech, odhlasoval Kongres prezidentu Georgi W. Bushovi pravomoc použít vojenské síly k odvetě za teroristické útoky z 11. září. Hlasování v Senátu proběhlo 98:0, ve Sněmovně reprezentantů 420:1. USA vstoupily opětovně do dějin, tak, aby na oltář Vlasti člověk odevzdal nejen sebe sama, ale i dějinnou správu reality.
Z celého Kongresu USA hlasovala proti návrhu kalifornská poslankyně Barbara Leeová. Byla jediná, která rozpoznala falešnost „historického okamžiku odvety“. Rozpoznat historičnost okamžiku neznamená jednat ideologicky stádně, ale stát se správcem křehké sítě, kterou určuje i FYSIS.
Dějinné nitě spřádají texturu událostí neustále v živlu chaosu — z toho, co je schopno se k sobě vázat, ale i naopak, co se nedá spojovat a co drží pohromadě velice nestabilně. Tato textura je vnitřní i vnější, plastická i dynamická a v procesu dějinnosti je konstruována vždy s mezními hodnotami. Jakmile jednou začne praskat, rodí se nové dějiny.
Nikdy nejsme pouhými pozorovateli globálních dějin, sledující realitu skrze historické mediální okno, protože se pohybujeme na Möbiově smyčce dějin. Jsme stejně „uvnitř“ jako „vně“ dějinné reality. Jsme jejím rubem i lícem, vždy „zachyceni“ v okách či na nitěných sítích dějinné reality. Proto se můžeme na nich pohybovat i jako pavoučkové nevědomky snující někdy velké, někdy malé dějinné obrazce. A je to právě jazyk, který v každém režimu velice přesně vyjadřuje nejen křehkou dějinnou texturu a temporalitu politického systému. Proto se v dějinách objevuje důležitý lingvistický prvek v podobě otázky: „Kdy to praskne?“
Pro milióny československých občanů byl například 21. srpen roku 1968 podobným narušením nitě reality, tím jak se vládnoucí moc snažila prezentovat událost politicky symetricky jako „bratrskou pomoc“. Tak se vytvořila křehká nespojitá (asymetrická) dějinná textura a s ní i hrstka disidentů spravující nit reality. Bylo jen otázkou času, kdy ideologická textura v tkanivu dějin „praskne“ a rychle se sama oddělí od nekoherentního ideologického pojidla. Filosof Milan Machovec například svůj podpis pod Chartou 77 odůvodnil slovy, že byla odpovědí na očividnou historickou lež husákovské éry o „bratrské pomoci“.
Jaké globální disidentské prohlášení by muselo vzniknout v současnosti, aby bylo adekvátní odpovědí na globální lež o 11. září 2001 a stádnosti politiků včetně veřejnoprávních médií?
Mocní političtí aktéři sice mohou manipulovat a řídit celé společenské globální politické a mediální struktury, nemohou ale ovládat nitěné textury „reality“, protože i ideologická plasticita je limitovaná. Ani simulovaný chaos kolapsu budov nedokáže generovat symetrii hlubšího řádu dějinných události a dřív nebo později ideologická textura popraská až nakonec praskne cele.
Dějinné události 21. srpna 1968 nebo 11. září 2001 jsou ve světle svých ideologických interpretacích asymetrickými singularitami, odsouzenými dříve nebo později se zhroutit. Dávno zbořené budovy WTC zažijí ještě jeden kolaps, který však bude závažnější, protože bude kolapsem politických dějin. Celá řada odborných historických, sociologických a politologických publikací objevujících se na téma úpadku americké moci nebo rozpadu pax Amerikana poukazuje na jednu věc: Amerika ztrácí budoucnost tím víc, čím víc se snaží imperialistickým způsobem si zajistit nadvládu nejen nad světem, ale i nad FYSIS. Každou velkou říši ale ohrožují nejvíc nikoliv nějaké zbraňové systémy nepřátel, ale vlastní křehké porušené nitě reality.
S tím jak ve Spojených státech roste procentuálně počet občanů, kteří odmítají vládní interpretaci událostí, se i v souvislosti s 11. zářím přirozeně nabízí otázka: „Kdy to praskne?“
Zeptejme se ale jinak. Co by znamenalo, kdyby „to“ v souvislosti s 11. zářím dějinně neprasklo? Dokazovalo by to pouze jediné: politický systém v USA není systémem s autoregulačními schopnostmi, ale je hybridní v technickém smyslu slova, v němž změna není možná a proto skončí jako každý uzavřený či isolovaný systém.
Jeho změna přijde s jeho rozpadem.
Mirek Vodrážka – filosof chaosu
Převzato z Literárek
