Když je něco zadarmo

Reklama


Říká se, že když je něco zadarmo, lidé si toho příliš neváží. Možná to bude pocitem osvobození od povinnosti platit cenu. Cenu, která byla – kdo ví proč – stanovena buď jako velmi malá nebo vůbec žádná za věc či službu, kterou nám okolí poskytlo.

Pocit výhodnosti transakce odsunul stranou stupeň vědomí potřeby. A ještě jedno vědomí bylo přitom smazáno: Vědomí ceny náročnosti a užitečnosti práce, kterou někdo k vytvoření našeho výhodného "byznysu" musel vykonat. Život je už zkrátka takový, že tyto atributy práce druhých oceníme až teprve tehdy, když právě ta cena jejich práce se pro nás náhle a nečekaně stane – finančně nedostupnou.

 

Lidská přání a pocit štěstí

Vždy, když získáme z okolí něco, co už dlouho chceme mít, máme pocit štěstí. Štěstí, vyvolaného splněním nějakého přání. Teprve pocit štěstí dává člověku východisko k úvaze o ceně toho, co za ni vlastně získal. Je však vědomí váhy ceny u každého stejné? Váží si víc levné vánoční hračky dítě, které si ji půl roku předtím tajně přálo (a rodiče to vytušili), anebo si totéž dítě více cení fakt, že mu chirurgové v nemocnici kdysi úspěšně odoperovali vrozenou a těžkou srdeční vadu?

Jak je vidět, vážíme si více jen těch věcí, jimž lépe rozumíme. To, čemu nerozumíme dnes, však můžeme pochopit už zítra a naše měřítka hodnot se potom mohou od základu změnit.

Někdo pošetile touží po supermódním obleku, co přitom vypadá jako zimní pyžamo. Jiný chce mít vlasy po ramena a pěšinku uprostřed. Ten první si to musí zaplatit, druhému postačí – není-li ovšem plešatý – si pouze počkat. Jeden dlouho šetří na nové auto, jinému jen za litr slivovice kamarád klidně propíchne piercingem obočí i jazyk.

Vypadá to tak, že si všichni přejí mít něco nového a nezvyklého jen proto, aby upoutali pozornost a nějak se od ostatních odlišili. Uvážíme-li k tomu ještě mediálně fedrovanou snahu vyvolávat u druhých závist, máme odpověď na motivaci lidí celkem kompletní.

Zkrátka, je už dnes taková doba, že skoro každý chce těm ostatním ukazovat jen svou vlastní vyjímečnost a jedinečnost. Nechce-li, pak o něm okolí naopak řekne, že je nějaký divný.

A proč tomu tak je?

Protože individualistická ideologie soustavně podněcovaného tajnůstkářství a falešné a neproduktivní soutěživosti spolu s heslem nutnosti hromadit majetek, nám byla vnucena jako základ našich soudobých hodnot.

Levicový sociolog Keller ví, že elity spolu zásadně komunikují kolektivně, protože na spojenectví vydělávají. Naopak pravicová socioložka Šiklová v rádiu (ČRo 2 dne 9. 1. t.r.) spokojeně plká, že je to přece normální a že individualismus u všech lidí i nadále ještě poroste. Zřejmě ta paní neví, že každý individualista cítí svobodu, jen když se mu daří. Má-li životní potíže, pak prožívá izolovanost a pocity bezmoci. Tajemství víry v individualismus přitom spočívá (vedle vlivu propagandy) v čistě účelové spojovací zásadě, že nikdy nic v životě nemůže být zadarmo. Že to spolu vlastně ani tak moc nesouvisí, je jakoby posouváno na okraj.

Takže, nic proti ničemu, ale připomíná mi to dobu totality, jen trošíčku naruby. Hlásal se kolektivismus, ale lidi jeho mediální profanace přiváděla na opačný pól životních návyků. Na schůzích se vyhlašovaly závazky a doma se drželo pravidlo, že kdo neokrádá ostatní (včetně státu), tak vlastně okrádá svou rodinu. Co se tudíž v myšlení – a nejen u té bývalé soudružky Š. – vlastně změnilo? Že by vůbec nic?

 

Rozum, cit a realita

Jak je to tedy s rozumností všech našich přání? Objektivně hodnoceno, každá věc má pro člověka nejprve hodnotu citově iracionální a teprve pak tu užitnou. Také skoro každá věc má jinou hodnotu pro člověka mladého a naopak pro toho mnohem dřív narozeného. A nutno říci, že v tom posledním případě nejde jen o názor na pouhé věci, jde o jiný generační pohled na celý svět.

Mít poslední model Rolls Royce v garáži je sice příjemné, ale nemusí být racionáln  jet v něm s rodinou na čundr do sázavské trampské osady. Právě tak by svědčilo o dočasném zatmění zdravého rozumu, požadovat japonské suši u výčepního v nuselské knajpě, kam v pět hodin ráno chodí popeláři snídat utopence s cibulí.

Všechno by asi proto mělo mít svou míru v souvislostech, svůj smysl a svůj řád. Stav, kdy pro naše potřeby budou právě teď ty správné podmínky. Pak bude vše tak, jak má být.


Ideologie kolektivního individualismu

Nic není černobílé a mnohé tolik propagované věci skrývají svou záludnost. Jak touha po majetku, tak planě soutěživá touha po sociální odlišnosti je vždy a zcela paradoxně i touhou se někam jinam – a opět zcela kolektivně – zařadit. A ejhle, máme tu první paradox:

Ten, kdo vždy hlásal jen individualismus své vlastní výjimečnosti, denní snahu vyniknout a odpor k tomu, čemu on vždy říkal rovnostářství, se nakonec sám, dobrovolně a automaticky usiluje začlenit – jen do další uniformity.

Rozdíl je přitom pouze v druhu. Touží zas po uniformitě, ale jen trochu jiné, než byla ta, v níž se nacházel předtím. Například – a v tom levelu nejvyšším – chce do uniformity luxusu a bohatství, snobských setkání a rautů, do uniformity směšných a obskurních rituálů tajných spolků, čestných a nečestných titulů, fialových sak či golfových obleků. Do uniformity červených ponožek, zlatých metálů a bílých ornátů.

Chce do uniformity konečně rovného těm, o nichž si myslí, že jsou v nějaké vyšší společenské kastě.

Bohumil Hrabal by právě zde možná řekl cosi o hloupém lidském pábení, ale pokračujme dále:

Je snad právě toto ono pravé štěstí, které prý není zadarmo, protože se už koupit dá? A kupuje-li si někdo zas a znova něco dalšího, nedokazuje tím zároveň i fakt, že mu ke štěstí stále něco chybí? Inu dobře, nicméně… to by pak znamenalo, že v té soudobé sociální ideologii někdo něco setsakra moc – a z gruntu – vůbec nedomyslel.

 

Soběstačnost a svobodný kompromis

Jaké štěstí je tedy právě to, co se nikdy koupit a zaplatit nedá? Osobně znám jen jediný pojem – vlastní nezávislost. Být nezávislým, znamená být svobodným ve všech svých rozhodnutích i potřebách. Také i být soběstačným jak ve výživě vlastní a svých nejbližších, tak i v potřebě a možnostech svou svobodu bránit.

Nejsem-li však ničeho z toho ve své lidské slabosti jednotlivce beze zbytku schopen, pak musím udělat kompromis. Za cenu nižší osobní neodvislosti na svém nejbližším okolí musím tomu okolí nabídnout něco, co vždycky sám mohu dát, pokud k tomu budu mít vůli: Soucit, kooperaci, nabídku nezištné pomoci a solidaritu. Jen toto – čili vzájemná smlouva o vzájemné poctivosti – by pak mělo být nejen základem rodiny, ale třebas i státu. Dovedeno do ideálního finále, dokonce i smluv a spolků mezistátních.

Co to tedy znamená? Nikoliv vynucená hierarchie silových pozic, nikoliv nedemokratická nadřazenost "kvalifikovaných většin" a "majetkových práv", generujících vždy jen nátlak. Nikoliv výčitky v rodině, či vydírání v politice, potažmo pak všeobecný kult násilí a boje o majetek a jakoukoliv moc.

A právě tak, někdo to všechno také musí řídit. Tudíž logicky – jen vzájemná poctivost sama najde shodu i přirozené vůdčí autority. A pochopitelně, přirozené autority si vynucovat a udržovat moc už nepotřebují. Ony ji za souhlasu ostatních – prostě a jednoduše mají a nikomu to nevadí. Od nich zneužití moci totiž nehrozí.

 

Fetiš globalizace násilí a ideologie držitelů moci

Každá existence moci vyžaduje splnění tří vlastnických podmínek: Mít k dispozici nesvobodnou sociální třídu ovládaných, k tomu adekvátní ideologii a donucovací aparát. Ti, kteří dnes drží mezinárodní moc s ideou jiné ovládat, to všechno velmi dobře vědí. Proto musí nejprve nahromadit majetek, aby měli válečné a mediální prostředky k vnucování své vůle těm ostatním. Teprve pak mohou lidem – zejména v cizích zemích – násilím i úskoky brát zdroje jejich soběstačnosti a z toho vyplývající možnost obrany.

A jak to dělají? Medovými slovy nabízejí půjčky papírků svých fiat peněz a za zády drží klacek úrokové lichvy, aby mohli právě tímto nástrojem ty druhé politicky vydírat. Berou jim jejich přírodní bohatství a pokrytecky to nazývají pomocí. Slovy o budoucím rozvoji ekonomiky v prozatímních zemích budoucích otroků přitom sledují jediný cíl – zbavit ty druhé toho, co jim kdysi dala sama příroda. Zkrátka, nic nového pod sluncem. Jen takový obyčejný staronový neokolonialismus.

 

Komu vadí svoboda a nezávislost druhých?

Položme si otázku: Co když ti potenciální otroci dnešního světa s tím vším nesouhlasí a chtějí si žít u nich doma prostě jen tak – po svém? Co se stane pak? A máme tu od "civilizovaného světa" odpověď: Nastoupí "demokratický" politický a ekonomický nátlak, rozumově bezdůvodná obchodní embarga, okázalé zápisy na "seznamy nevstřícných říší zla", masivní pomlouvačná propaganda a nakonec to nejhorší – válečnická agrese pod falešnou vlajkou údajné obrany lidských práv.

Nejmocnějším tohoto světa vůbec nevadí (a naopak jim vyhovují) malí a lokální státní a zemští škůdci, vrazi a lupiči. Nevadí jim nájemní "revolucionáři", jsou-li však zároveň jejich spojenci. Zato jim velice vadí třebas i jen ti nejmenší majitelé vlastní nezávislosti.

A ejhle, máme tu druhý dnešní paradox:

Každý politický a ekonomický nátlak generuje u států, které jsou jeho terčem – jen větší nutnost jejich obranyschopnosti a soběstačnosti.

Nutnost bránit svou faktickou nezávislost. Anebo jinak – a zcela logicky – právě takový nátlak potom i vždy vygeneruje jinou a zcela novou politickou a spojeneckou orientaci napadaných, než byla ta jejich původní.

Tři poučení teoretická:

a/ Oba předchozí paradoxy jsou logickými důsledky vadných postupů a zásad

b/ Paradox první, v ideologii individualismu, je jen důkazem jeho slepé uličky

c/ Paradox druhý je uzavřeným kruhem výsledků nátlakových mocenských snah

Tři poučení praktická:

a/ Víra v celoživotní soutěživý individualismus je vždy jen ideologií ovládaných hlupáků

b/ Snaha o globální nátlak je pouze cestou k obnově velmocenských bipolarit

c/ Vyrovnaná (např. vojensky jaderná) bipolarita si nakonec vynutí mírové soužití

Pamětník by možná řekl: Zlaté byly doby klidného míru studené války. Ach, to jsou ale věci…

 

Status suverenity versus snahy o světovládu

Nejen obrovské a silné Rusko a ekonomicky a vojensky stále mohutnější Čína "civilizovanému" euroatlantickému světu vadí. Donedávna stejně tak, například vadila i jednotná Jugoslávie a hospodářsky bohatá Libye. Dodnes vadí na nikoho neútočící maličká Kuba a právě tak vadí hornatá a neúrodná Severní Korea. Velice vadí samostatně nábožensky a neagresívně žijící uzavřený Irán, či mezinárodně nevýbojná a pokojná Venezuela. Vadí ti zdánlivě slabí, kteří se nechtějí povinně a nevýhodně kamarádit s těmi silnějšími.

Vadí sociálně ideologická vnitřní jednota těchto států, jejich vlastní peněžní měny, schopnost účinné a tvrdé obrany, ekonomická a obchodní soběstačnost a zejména – faktická nepopíratelná suverenita, jejímž fundamentálním znakem je vnější nezávislost.

Paradox poslední, velmi zajímavý, i když (prozatím) jen skrytě řešený: Finančnímu kapitálu severoamerickému už začíná vadit i konkurence průmyslového kapitálu evropského. A nutno poznamenat, že konec této písničky bude možná i značně komplikovaný.

 

Nevěříte v soběstačnost?

Zkuste si představit – třebas jen u vás doma – takovou nějakou malou, lokální a zcela suverénní, politicko-ekonomickou entitu. Například nic moc – jen z ničeho nic, ale zato natrvalo založenou, samostatnou a přímo volenou krajskou samosprávu s malým obranným vojskem, teritoriální policií, jedním krajským soudem a vlastní lokální měnou. Uvidíte, jak vám to mocensky silnější okolí hezky rychle zatrhne!

A jak to udělá? Protože jako vojenský cíl budete příliš slabí a malí, postačí mu k tomu – namísto násilného donucování – starý a osvědčený recept: Koupí si vaše lokální zákonodárce a exekutivní politiky.

A jak si ty politiky to vaše hypotetické a mnohem silnější "okolí" koupí? Dočasně vašim politikům milostivě dovolí, aby vás – své občanské ovečky – pár roků intenzivně strašili a "reformně" stříhali a zároveň váš region vůči vnějšímu okolí víc a víc do "zahraničí" zadlužovali. (Vnitřní dluh závislost na okolí příliš nezvýší). Celý ten tyjátr pak přijde mnohem levněji, než tanky nějakých "euro-sil rychlé reakce" a letecké "humanitárně bombardovací" trestné akce.

Říká se, že když je něco zadarmo, lidé si toho příliš neváží. Nezoufejme, dámy a pánové. Do pár let tu budeme mít ekonomicky i politicky vymalováno. Ani tu takhle získanou bídu a občanské otroctví však jistě už nebudeme mít do budoucna zadarmo. Doslova a do písmene. Rád bych se sice dočkal doby, kdy za to všechno budou u soudu platit i naši dnešní politici, nicméně mám pocit, že to už bude práce pro tu generaci mladší, co přijde po nás starších. Ovšem ale, pokud a až – jim ty souvislosti myšlenkově v hlavičkách (i v peněženkách) konečně dojdou.

 

 

 

Přejít do diskuze k článku