Když se řekne sociální stát

Reklama


Obecně se užívají termíny jako sociální stát či stát blahobytu (welfare state) v německé literatuře od Bismackovy éry (cca od roku 1870), tj. katedrových socialistů, ve Francii se termín objevil v pejorativním významu za druhého císařství (1854-1870) pro tehdejší „zbytečná“ sociální opatření státu. Ve Švédsku se název užívá od třicátých let, v Británii se ujal až za druhé světové války. Ideové zdroje sociální odpovědnosti státu najdeme i v řadě náboženských tradic od poměrně raného křesťanství až po středověký islám.

Sociální stát je dnes součástí obecně přijímaného evropského modelu sociálně tržního hospodářství, který zavedl v padesátých letech německý klerikál Ludwig Erhard. Přesto sám pojem sociální stát nemá zcela jasně definovaný univerzální význam a především univerzální hodnotu. Obsahem sociálního státu je motivace prosperity v přijatelném sociálním klimatu (systému), charakteristickém veřejným penzijním, zdravotním a nemocenským pojištěním. Pro silně vyhraněné pravicové neoliberály a konzervativce je sociální stát symbolem zvůle veřejné moci, která mění přirozený a nejlépe motivující řád. Středoví a levicoví liberálové jsou se sociálním státem smířeni v podobě nutného zla či vyváženého pozitiva. Levice v budování a udržování uměřeného sociálního státu vidí hlavní smysl politiky.

Spor levice a pravice je tedy v tom, že sociální stát podle pravice omezuje společenskou tradici či svobodu. Levice má za to, že uměřený sociální stát má rozvíjet pozitivní stránky tradice a naopak má umožnit skutečnou svobodu, kde postavení člověka není v základních rysech ovlivněno bohatstvím rodičů, stářím nebo zdravotním stavem jednotlivce.

Postoje teoretické pravice a levice se však mnohdy obtížně identifikují s praktickými politikami. Verbálně levicové země jako Čína a Severní Korea fakticky nemají sociální systém. Nejrozsáhlejší sociální systémy mají Švédsko a Dánsko, které mají v současnosti pravicové vlády (ale rozsáhlé dědictví levicových vlád a myšlení obyvatel).

Minimalistický stát podle extrémní pravice vidí smysl ve veřejném zajištění vnější bezpečnosti (armáda), vnitřního pořádku (zákony a soudy, policie), a budování vybrané sítě potřebných veřejných cest. Tak si ostatně před vznikem sociálního státu představoval úlohu státu i Adam Smith. Zbytek by měl být ponechán soukromé iniciativě. Tak bude společnost nejlépe motivována k výkonu. Ti, kdo se nedokáží uplatnit, a nezabezpečí si sami dostatečné zdroje a pojištění pro kritické situace, jsou pak odkázání na charitu, která spravedlivě závisí na vůli úspěšných.

Sociální stát má naopak za cíl otevřít cestu k prosperitě celé společnosti. Akceptuje nerovnost v poloze motivace výkonu, avšak požaduje rovnost ve vybraných základních oblastech. Lidé mohou být nerovní ve spotřebě a bohatství na základě výkonově rozdílných odměn a zisků. Lidé si však musí být rovní v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, podpoře při ztrátě možnosti obživy a v přístupu k zabezpečení ve stáří. Sociální stát je v širším smyslu souhrnem ekonomické a sociální politiky. V užším smyslu jde o rozměr a efektivitu sociální sféry uvnitř hospodářství země.

Všechny moderní země mají dnes významné prvky sociálního státu. Je to systém, kde stát prostřednictvím veřejných institucí zabezpečuje z vybíraných daní a pojistného rovnost lidí v definovaných sociálních oblastech. Odlišnosti jsou v míře uspokojení jednotlivých potřeb, v akcentování rozměru solidarity, tj. v objemu a konstrukci zdanění, povinného pojištění a veřejných výdajů.

Pojem uměřenosti sociálního státu je klíčový: nepřiměřená a zejména nezasloužená sociální ochrana je nemotivující a rozvrací morálku právě těch, kterým se „pomáhá“. Zároveň pochybnost o účelnosti sociální pomoci ohrožuje tuto pomoc těm, kdo ji nejvíce potřebují. Umírněná pravice i levice se na potřebě přiměřeného sociálního státu zpravidla shodnou, věcná debata se potom vede o konkrétních rozměrech a formách.

V Čechách se o sociálním státu velmi často mluví, a to i mezi politiky a žurnalisty s neporozuměním běžného obsahu pojmu. Drtivá většina Čechů, a velká část, dokonce navzdory demonstrativní identifikaci s pravicí, určitě nechce odstraňovat veřejný penzijní systém, nechce nahradit veřejné zdravotní či nemocenské pojištění dobrovolným soukromým a nechce privatizovat školství. Téměř všichni umírnění, napravo i nalevo, ve skutečnosti chtějí sociální stát. Z důvodu neznalosti naši řečníci a pisatelé myslí sociálním státem jen plýtvání prostředky…

Česká republika má v evropském srovnání sociální stát velmi skromný, je nejen absolutně, ale i relativně podstatně menší, než evropské průměry. Evropa vydává v průměru 27 až 28 % hrubého domácího produktu (HDP) na sociální stát (údaj bez školství). České náklady sociálního státu jsou na úrovni kolem 19 % HDP. V porovnání s Německem je tedy absolutní rozměr českého sociálního státu zhruba poloviční. Neexistuje položka, kde bychom vydávali absolutně či relativně více, než průměr Evropy. V USA je rozměr sociálního státu kolem 15 % ale neobsahuje náklady na zdravotnictví, které je hrazeno přímo nebo z individuálního pojištění. Kdybychom k údaji za USA připočetli reálné americké výdaje na zdravotnictví, byly by kumulované výdaje USA na tuto oblast relativně kolem evropského průměru, absolutně pak výše.

Naproti tomu efektivnost českého sociálního státu je podle dat z roku 2006 poměrně velmi vysoká. Ohrožení chudobou patří k nejnižším v Evropě a úroveň zdravotnictví v ukazatelích dětské úmrtnosti, kardiovaskulárních chorob, očních operací, transplantací atd. patří k nejlepším v Evropě. Nedostatky jsou v následné zdravotní péči, péči o zdravotně postižené. Přes zpřísněná opatření není v některých dílčích směrech systém dostatečně motivační. Na druhé straně ale nezaměstnanost poklesla výrazně pod evropský průměr a její významnou složkou jsou osoby fakticky nezaměstnatelné z důvodu choroby, neschopnosti či patologické nepřizpůsobivosti.

Rezervy českého sociálního státu jsou však ve skutečnosti poměrně malé. Pro udržení výkonnostní pozice zdravotnictví a sociálních systémů ve srovnání se světem je nutno respektovat, že část nízkých nákladů českého sociálního státu je dána jen nízkými cenami, zejména nízkou cenou sociální práce. V procesech integrace a liberalizace se však mzdy lékařů a sociálních pracovníků budou vyrovnávat se sousedními zeměmi, jako je Rakousko a Německo. Náklady sociálních služeb proto v budoucnosti zřetelně porostou. Představa jejich zásadní redukce je proto zavádějící iluzí.

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku