Kolik Ameriku stojí „zvláštní vztahy“ s Izraelem?

Reklama


biliony-dolaruPřelomem ve vnímání americko-izraelských vztahů se stala dnes už takřka kultovní studie The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, kterou v srpnu 2007 vydali John Mearsheimer z Chicagrské univerzity a Stephen Walt z Harvardu.

Kniha, která popisovala lobby coby „volnou koalici osob a organizací aktivně pracujících na přesměrování americké zahraniční politiky v zájmu Izraele" a v mnoha případech „v rozporu se zájmy Spojených států samotných", svým způsobem – tedy veřejným pojmenováním letitého veřejného tajemství – prolomila stavidla, a tak následovala další díla.

Zatím posledním v řadě je kniha amerického vojenského historika George Wawra Quicksand: America´s Pursuit of Power in the Middle East. Pro všechny zájemce o politiku na Blízkém východě je to četba přímo povinná. Autor na základě obšírného studia amerických a britských archívů názorně dokládá věc z mainstreamových médií nepříliš očividnou: s několika drobnými výjimkami totiž američtí vůdci Izrael vždy považovali za strategickou přítěž, nicméně krátkodobé domácí volební imperativy – a tedy potřeba náklonnosti proizraelské lobby – je vždy přiměly k nekritické podpoře sionistického státu, zdravému rozumu navzdory. (Mimochodem, k podobným závěrům dospěl i Patrick Tyler ve své skvělé knize A World of Trouble: America in The Middle East).

A náklady na tyto vztahy s Izraelem jsou pro Ameriku omračující. Kritici v tomto směru často používají cifru 140 miliard dolarů, které USA Izraeli poskytly v rámci přímé pomoci, nicméně harvardský ekonom Thomas Stauffer skutečné americké náklady na Izrael jen mezi lety 1978 až 2002 zvýšil až na více než 1,6 bilionu dolarů. Náklady jsou ale ve skutečnosti ještě vyšší. Americko-izraelská smlouva o volném obchodu — proti níž protestovaly takřka všechny velké americké korporace včetně odborové ústředny AFL-CIO, ale kterou prosadila proizraelská lobby AIPAC — mezi lety 1985 až 2008 vyústila v obchodní deficit ve výši 70 miliard dolarů. A značné ztráty USA zaznamenaly také v energetickém sektoru. Navzdory nesouhlasu ropných koncernů a velkých korporací americký Kongres v roce 1996 schválil zákon o sankcích proti Libyi a Íránu, který vyloučil americké firmy z lukrativního byznysu v těchto zemích. Sankce proti Íránu ostatně platí dodnes. Jak konstatoval Juan Cole v Engaging the Muslim World, v 90. letech se proti roli AIPAC při prosazování amerických sankcí proti Iráku, které by z tamních ropných nalezišť vyloučily americké firmy, stavěl dokonce i jestřábí viceprezident (ovšem sám představitel ropného koncernu Halliburton) Dick Cheney. Výsledkem irácké války, kterou si neokonzervativci prosadili, tak je skutečnost, že americké ropné firmy vyšly v Iráku naprázdno – všechny významné ropné kontrakty si tam loni zajistili Norové, Rusové, Číňané a Francouzi.

Tolik jen na okraj strategického významu Izraele pro USA. Současný premiér Benjamin Netanjahu ale počítá, že USA budou s Izraelem na věčné časy a nikdy jinak. Ostatně, ví, jak to zařídit. Na amatérském záznamu z roku 2001, který letos 9. července odvysílal 10. kanál izraelské televize, obecně vysvětloval své úmysly, jak vyřešit „palestinský problém", přičemž prohlásil: „Svět neřekne ani slovo. Svět řekne, že jsme se bránili. … Vím, co je Amerika zač. Amerika se dá postrčit hodně lehce. Postrčit správným směrem."


Převzato z Czech Free Press!


Přejít do diskuze k článku