„To je to ovoce, co sklidí vrány”
– Billie Holiday, Strange Fruit
Připomínalo to scény z dražby. Minulé úterý se ve vzdělávacím výboru michiganského parlamentu konalo slyšení k návrhu zákona s označením HB 6004, který by mohl pomoci udělat další hlubší zářez do srdce veřejného školství v Detroitu tím, že přenese absolutní moc na Výkonný vzdělávací úřad (Education Achievement Authority – EAA), veřejnoprávní společnost, jak ji definoval její kanclér John Covington, která v současné době ovládá více než 15 středních a základních škol a poskytuje služby 10 tisícům žákům. Návrh má za cíl, zjednodušeně řečeno, přesun většího množství detroitských dětí (každé za 7 000 dolarů, přibližně 42 dolarů denně) do soukromého systému.
Zasedací místnost byla naplněna do posledního místa – hlavně koalicí detroitských aktivistů, učiteli veřejných škol, členy školských rad, právníky, novináři, profesory, rodiči a studenty, kteří přijeli do Lansingu (někteří autobusy, jiní automobily), aby probrali lavinu mýtů a lží, jež zaplnily toto čtyřhodinové slyšení. EAA je teoreticky jen dražitel a uchazeč o veřejnou zakázku, který se pokouší zničit svého hlavního konkurenta, Detroitské veřejné školy (společně se zvolenou školskou radou), čímž získává silnou teritoriální a finanční nadvládu nad oblastí s 50 tisíci žáky – převážně chudými černochy ze silně ohroženého distriktu, který katastrofálně (přibližně jako Katrina v New Orleans) postihl kapitalismus a který byl zbaven veškerého výkonu moci závislé na volbách a podléhá rozmarům k smrti nenáviděného manažera pro nouzové financování. EAA je ziskový průmysl, který, stejně jako ostatní, neustále expanduje, či se o to alespoň snaží.
Covington vysvětloval, že jeho kancelář v Detroitu je mizerně obsazena třinácti lidmi s omezeným rozpočtem, přičemž 74 % z něj jde na platy. V čele jsou kancléř, úředník pro změnu osnov a výkonný ředitel, který se odpovídá nevolené jedenáctičlenné správní radě a měl by „nám pomáhat expandovat do celého státu.” EAA, která má na školní rok 2012 – 2013 naplánován rozpočet 96 milionů dolarů, získala nedávno další pětatřicetimilionovou dotaci od ministerstva školství, která je určena na jeho rozšíření do celého státu. Toto rozšíření by však bylo provedeno proti zájmům jistých zbídačených komunit v Michiganu, kteří ze 77 až 83 % hlasovali proti zákonu o nouzovém financování, což bylo stejně tak hlasitě, jako to udělala detroitská komunita, která hlasovala z 82 procenty proti minulé úterý.
EAA byla vytvořena v srpnu 2011 na základě partnerství mezi správní radou Eastern Michigan University a Detroitskými veřejnými školami na příkaz michiganského guvernéra Ricka Snydera, který jmenoval bývalého vedoucího pracovníka GM, aby převzal „management” školského systému. (Děkan Eastern Michigan University je 11. členem správní rady EAA, jejímž předsedou je bývalý nouzový finanční manažer Detroitských veřejných škol Roy Robertsovi. Jeho funkční období skončilo v den voleb.
EAA v současnosti provozuje 5 procent škol s nejnižší úrovní ve městě – jež byly nedávno z „upadajících škol” přecejchovány na „přednostní školy”. EAA se sama označuje za „odlišný systém s lepšími výsledky”. Je to v přirozenosti korporacemi ovládaného úřadu, který vysává veřejné prostředky a vyvádí různé vzdělávací služby pro své klienty. Slibuje vysokou výkonnost, balík „učebních osnov zaměřených na studenty”, učitele označuje jako „technologii” a „neúspěšné” děti jsou „produkt”. EAA je nestydatě poháněno trhem, jeho logikou a jazykem. (Covington: „Sledujeme údaje, abychom na jejich základě mohli dělat informovaná rozhodnutí.”) Kromě toho, že jsou financováni státem, jsou financováni také z nadačních peněz, mezi jeho mecenáši najdeme mj. společnost Skillman and Kellogg, Billa a Melindu Gatesovy, bláznivý charitativní pár, který investoval značné prostředky na to, aby otevřel trh se vzděláváním. EAA, stejně jako Gatesovi, sdílí až náboženskou víru ve svůdný systém, který má přeškolit učitele na generátory úspěšně testovaných studentů.
Covington vyzval k ukončení starých pořádků, systému, kdy je kůň zapřažen před bryčku, jenž podle něj selhal v tom, že nebral v úvahu individualitu každého dítěte. Nabídl model EAA jako osvěžení proti stávajícímu systému, který nabízí „učební osnovy oddělené od minulosti studentů.” Při svém slyšení také absurdním způsobem čerpal z „Divošské nerovnosti”, klasického textu Jonathana Kozola z roku 1991, čímž dramatickým způsobem obhájil své čestné úmysly se zaostávajícími dětmi, jež, samozřejmě potřebují spásu. Odvolávaje se na jedno z dětí z obalu knihy, hlubokým pohledem chvíli zíral na členy komise, a pak se jich rétoricky zeptal: „Co to se mnou je, že mě nemůžež nic naučit?” A potom si odpověděl: „Vůbec nic.” Řekl, že ponechání volného průběhu věcem, což je přesně to, co dělá EAA, představuje „zločin proti dětem.”
Model EAA je založen na románové představě, že každé dítě se učí rozdílným tempem a mělo by se s ním podle toho zacházet. A tak každé dítě dostane individuální učební plán vypracovaný počítačem. Má se tím zdůraznit „zvládnutí učiva” před „časem stráveným učením”. A tak je dětem v té samé třídě povoleno, aby byly izolovány v individuálních učebních boxech, a pokrok ve výuce je mapován prostřednictvím učebního plánu v jejich osobních síťových počítačích, které dostane každý student. „Naše metody jsou velmi závislé na využívání technologie,” vysvětluje Covington. Děti musí „zvládnout obsah” předtím, než se budou moci „přesunout” na další úroveň. Přenáší to na studenty „odpovědnost za jejich učení” a připravuje je to na „vysoké školy, kariéru a pracovní využití”.
EAA je také založeno na představě, že děti musí být zavřeny ve škole delší dobu a více dní než ty v tradičním systému, aby mohly „být konkurenceschopné” na národní i mezinárodní úrovni. Na školy systému EAA dohlíží „poskytovatelé řízení”, kteří zadržují studenty ve škole o hodinu déle a o 40 dní v roce.
„Rámcový vzdělávací program” EAA, který byl veleben jako „inovativní” a „poutavý”, je „do velké míry založen na používání technologií,” a to přestože si několik členů komise všimlo, jak nespolehlivá technologie to obecně je. Odvrácenou stranou je samozřejmě trvalá náhrada lidí stroji – je to podobně děsivé jako s továrnami na automobily, jež zradily Detroit. Na druhé straně města jsou celé zástupy propuštěných zkušených učitelů, závislých na podporách v nezaměstnanosti, či, pokud mají štěstí, dostávají ubohou mzdu za pololetní pracovní smlouvy na místa suplentů, na nichž vytvářejí prostor pro školní třídu budoucnosti, v níž nebudou žádní učitelé potřební, protože počítač bude schopen pracovat s každým studentem individuálně a stokrát účinněji na jeho studijních cílech. (A protože výkon je tím konečným cílem studia, bude tento úžasně výhodný obchod uskutečněn.) Taková třída bude sice stále potřebovat učitele, ale jiného druhu, takového, který hraje spíše roli dohlížitele, více manažerského a technicky založeného. Taková pracovní síla nebude potřebovat diplom z pedagogické fakulty, zkušenosti nebo vzdělání, spíše schopnost zacházet s programem počítače, v podstatě znalost toho, co ten který knoflík znamená.
Při slyšení vypovídali čtyři učitelé EAA – dvě mladé bělošky a dva mladí černoši. Jedna z bílých učitelek se zmínila o své roli ve třídě; vysvětlovala ji jako identifikaci „letitých zlozvyků, které je třeba zlomit.” Další vyprávěla divoký příběh o problémovém a násilnickém dítěti, jehož život se v modelu EAA změnil jako čarovným proutkem. Dva černošští učitelé také papouškovali stejnou mantru – o tom, jak se z dětí stanou podílníci na vzdělávacím programu, vlastníky vzdělání. Jeden z nich tvrdil, že kybernetická pedagogika je vlastně posun od didaktické formy, kdy učitel je dávkovač znalostí a student jejich pasivní přijímač, neboli to, co Paulo Freire označil za bankovní model (Pedagogika utlačovaných, kap. 2). Řekl, že výukový progam EAA, který nabízí vzdělávání ve stylu hypermarketu, je ideální, protože děti nechá, aby si ve třídě vybraly, co a jak se chtějí naučit. Jak to vysvětlila jedna z učitelek – když má dítě rádo basketbal, může si na míru vytvořit plán vyučovacích lekcí, které budou obsahovat příklady z basketbalu.
Podle očekávání tam byli tři velmi mladí studenti, kteří vypovídali, dva z nich byli z tříd sedmnáctiletých. Všichni hovořili o EAA pochvalně a říkali, že na rozdíl od jejich zkušeností s klasickým systémem „nejsou studenti na chodbách, ale ve třídách,” jejich vrstvníci se „učí rychleji” a „zvládají cíle výuky”. Když se jeden z poslanců zeptal, co tedy je na tomto systému tak zvláštního, jeden ze studentů to vysvětlil takto: „Máme se svými učiteli zvláštní pouto.”
Vystupovali tam také dva rodiče, kteří recyklovali ty samé nekonečné ukolébavky o tom, že EAA je inovativní a zachraňuje lidské životy, že „pracuje lépe”, že učitelé EAA jsou „více s dětmi”. Všechno to bylo velmi otevřené, jedna z matek se podělila o své postřehy, jež se týkaly kultury, která panuje ve škole, do níž chodí jeho dítě. „Jako by byli více zklidnění,” řekla. „Studenti spořádaně stojí ve frontě na toalety. Je to zde mnohem klidnější, žádné honění se po chodbách.”
A tu se v dusivé mlze neživotných frází a tržních sloganů ozval občerstvující a silný hlas Marianne McGuire, členky Vzdělávacího výboru, která ve svém krátkém projevu zpochybnila nezodpovědné vzdělávací instituce, jež „cestují ve svých paralelních vesmírech,” vzpírají se občany zvolenému školskému výboru a obsazují budovy veřejných škol. Pozvedla svůj hlas proti nestoudnosti „tunelování místních zdrojů”. „Tohle by skoro všude jinde označili za krádež,” vtipkovala. Tímto bodem vypršel čas hromadění fanfár pro EAA, která upírala všem členům detroitské delegace, aby přednesli úplně jiný příběh. Byli požádáni, aby přišli příští pondělí, na něž bylo naplánováno další slyšení.
Tento jiný příběh přišla vyprávět Helen Moore, dlouholetá detroitská aktivistka v oblasti školství, která si k tomu přinesla zarámovanou kopii deníku Detroit News ze 4. září 1997, který v titulku na první straně oznamoval: „Výsledky školních testů v Detroitu se prudce zlepšily.” Moore si naplánovala, že půjde až ke kořeni domnělého poklesu detroitského veřejného školství a zasadí ho do historického kontextu jako přímý důsledek jeho přímého převzetí státem v roce 1999, což byl začátek jeho systematického vysávání a likvidace tehdy životaschopné školské samosprávy.
Ministryně školství Arne Duncanová v červnu 2010 řekla: „Nejlepší věc, která se přihodila ve školství v New Orleans, byl hurikán Katrina,” dal totiž „šanci na vytvoření fenomenální místní školské správy” z popela vysídlených rodin a vyloučených komunit. V Detroitu, jak bylo často řečeno, nenastala katastrofa přírodní, ale uměle vytvořená, havárie s jasným strategickým záměrem. Neoliberální reakce se však neliší od New Orleans po Katrině: Tržní síly (nadace, včetně neziskových) se vrhly se stejnou energií do nákupu použitelných duší od komunit, jež jsou považovány za nezvdělané.
A ve městě Detroitu, v jeho chudinských čtvrtích, se stejně tak jako v New Orleans houfují komunitní koalice a vytvářejí jednotky rychlého nasazení pro boj v bitvě o smysl veřejného vzdělávání. Není pochyb, že to bude velmi dlouhá bitva.
Převzato z Truthout
Překlad: Clair
