Konec poslance

Reklama


Před čtyřmi dny poslali ještě telegram českému klubu poslanců na říšské radě, v němž, jak na schůzi občanského klubu usneseno, vybízeli se čeští poslanci k nejostřejší oposici proti vládě, a dnes jedou v černých šatech do Vídně. Vyžádali si u svého poslance, aby je předvedl ministrovi železnic.

V novinách se objevila totiž zpráva, že vláda chce požadovat 230 milionů na stavby místních drah.

Tak tedy jeli do Vídně, aby vymohli pro své městečko místní dráhu, což by znamenalo velice mnoho pro kapsy členů deputace.

"Jakpak asi vypadá náš poslanec,"
řekl purkmistr Křenek, uřezávaje kus vepřové pečeně.

Pana poslance totiž neviděli od posledních voleb, kdy jim slíbil posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a ještě jiné věci.

Ale po svém zvolení – jak přišel, tak zmizel. Posledně s ním mluvil purkmistr, když po zvolení vyrovnal v jeho restauraci účet za pohoštění voličů. Potom uplynula celá řada let, kdy jejich poslanec usínal v parlamentě. A vlády se střídaly a jejich poslanec stereotypně mlčel. Ba, bylo to více než pouhé mlčení a bylo v tom příšerně dlouhém mlčení něco úchvatného. V referátech z říšské řady nikdy se neobjevilo jeho jméno. Zmizel z chaosu Vídně, zapadl v bouři politického života a jen vždy prvého v měsíci objevila se jeho ruka v okně parlamentní pokladny a přijala obálku s dietními penězi, načež muž ten mlčky podepsal poukázku, opustil zachmuřeně parlamentní budovu a odjel do hotelu Nordwestbahn, Vídeň II, Taborstrasse 74, kde bydlel po celou tu řadu let.  Ministerstva se střídala a opouštěla paláce, ale on klidně dále bydlel v Taborstrasse 74, v II. poschodí a klidně den co den se objevoval v Polanově klinice ve Steindlgasse 4, u plzeňského Prazdroje, sedával pod obrazem Havlíčka a mlčel a pil.

Plzeňské pivo v nepřátelské Vídni bylo jeho pojítkem s domovem. Byl dokonalou stráží na Dunaji, zasmušilou vedetou.

"Nějak málo je slyšet o našem poslanci,"
mínil kupec Nejtek.

Purkmistr uznal za dobré se ho zastati. "Huba není všechno, sousede. Práce, to je to pravé. Náš poslanec není tlučhuba. Je charakter. Slíbil nám posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a tak dále a také to vymůže. To je věcí, panečku, to nejde tak rychle. Jen strpení. Hlavou zeď nerozboříš, nemám pravdu? Práce kvapná málo platná, sousede."

Zatím co jeli, jejich poslanec spal jako obvykle do půl jedenácté, pak se nasnídal a šel na procházku do Prateru. Z Prateru jel k sněmovně a vstoupil do parlamentní restaurace. Zpozoroval dnes, že ho vše nudí. Vypil sklenici plzeňského, načež zašel do zasedacího sálu a posadil se ke svému stolu.

Kolem bylo prázdno. Ministr vyučování odpovídal na nějakou interpelaci stran zavření české školy a pan poslanec se strašlivě nudil. Počal zívati a odešel do kuloárů.

Poněvadž v kuloárech byla nějaká schůze polského klubu, uznal, že jest zde zbytečný, a vyšel z parlamentu. Chodil tak po ulicích a díval se na jídelní lístky, vyvěšené za okny restaurace.

Na Hauptstrasse 7, v hotelu Goldenes Lamm zahlédl vyvěšeno menu s francouzskou husičkou se salátem. To ho trochu občerstvilo.

Vešel dovnitř, pojedl s chutí oběd, ale při černé kávě upadl opět v melancholii.

Po celou řadu let, co je poslancem, není to nic než nudné potloukání se po nepřátelské Vídni. Peníze plynou jako voda, dvacet korun denně se utratí lehce.

A když člověk přijde do parlamentu, hučí to kolem jako mouchy, člověku se oči klíží, pomalu usíná – najednou k tobě někdo přijde, vzbudí tě a řekne: "Pane kolego, buďte tak laskav, podepište mi interpelaci."

Jest po klidu. Už se ti nevrátí sladké snění a ty prcháš z parlamentu do ruchu vídeňských ulic, potloukáš se bezmyšlenkovitě promenádou. Někdy chytíš nějakou dámičku a jdeš s ní do bytu. A vyjdeš, ubohý poslanče, zase do těch ulic nepřátelské Vídně a vlezeš do nějaké kavárny. Mrzutě odhodíš politické deníky, neboť politika stala se ti pomalu jako poslanci nesnesitelnou, a počneš probírati obrázkové časopisy.

Pomalu blíží se večer. Zvolíš si divadlo, kde dávají lehkou frašku nebo operetu, jen aby tě to trochu vytrhlo z nudy politického života.

Melancholické vzpomínky táhly dál hlavou pana poslance při černé kávě.

Když se pak člověk vrátí z divadla do svého hotelu, má tam různé pozvánky na schůze klubů. Hodíš to do kamen. Trapná léta, plná nudy!

Ne, do parlamentu už se nevrátí!

Vyšel z restaurace a na náměstí sv. Štěpána uzrál v něm velký úmysl. Vzdá se mandátu. Oznámi to ještě dnes českému poslaneckému klubu.

Usedl do podzemní dráhy a jel do svého hotelu Nordwestbahn, aby tam napsal své rozhodnutí.

Zde čekalo ho nemilé překvapení, neboť dlela tam již deputace z jeho volebního místa.

Tiskli mu ruce a nazývali ho svým milým poslancem. Chtěl se vymanit z jejich pravic, ale oni ho tlačili do kouta pokoje a purkmistr, jenž byl zatím vypil rychle tři čtvrtky vína, počal mu tykat, a říkal, plácaje ho po zádech: "Ty dobře vypadáš, viď, že nás dovedeš k ministrovi! Jsi chlapík, kluk jako buk!"

"Až zítra, přátelé," pravil svým mužným hlasem, tím známým hlasem, který se rozléhal sálem jejich radnice před lety, když jim sliboval posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a ještě jiné pěkné věci.

Potom je prováděl po Vídni a po půlnoci je zanechal v hotelu Wolf Dietrich.

Od té doby zmizela jeho stopa a není známo, kam se poděl.

Jeho mandát jest uprázdněn a máme o jednoho měšťáckého poslance méně.


Karikatury 1911

Přejít do diskuze k článku