Konec zvláštního vztahu?

TEL AVIV – Nedávná návštěva izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu zvýraznila zásadní neshody mezi současnou izraelskou vládou a administrativou prezidenta Baracka Obamy. Netanjahu nepolevuje ve zpochybňování Obamovy posedlosti dvojstátním řešením izraelsko-palestinského konfliktu a odmítá uznat spojitost, která podle Obamova přesvědčení existuje mezi izraelsko-palestinským mírem a jeho schopností potlačit íránské jaderné ambice.

Netanjahu není obzvlášť nadšený ani Obamovou zdráhavostí pevně stanovit nejzazší lhůtu pro rozhovory s Íránem. Izraelci jsou přesvědčeni, že se Írán žene tryskem do jaderného klubu a že vyhlídek na rozhovory s USA vychytrale využije k tomu, aby zabránil tvrdším sankcím či vojenskému úderu.

Krize a zásadní neshody nejsou ve vztazích mezi těmito dvěma nerovnými spojenci nic nového. Izraelce však bez ohledu na hloubku současných názorových odlišností nejsilněji znepokojuje stěžejní podezření, že Obama se chystá Ameriku od jedinečného vztahu s Židovským státem odklonit.

Motivační síly tohoto spojenectví, zřejmě jednoho z nejpodivuhodnějších v mezinárodních vztazích, vycházely až doposud ze sbíhavosti zájmů a od holocaustu z niterně emocionálního přístupu k dějinám Izraele a židovskému příběhu. Opravdu neexistuje jediné, výlučné vysvětlení neustálého amerického ospravedlňování závazku vůči Izraeli ani jedinečně živého ohlasu, jehož se izraelské věci ve Spojených státech dostává.

Američtí prezidenti už od Harryho Trumana, prvního světového lídra, který v roce 1948 uznal Izrael (proti doporučení svého ministra zahraničí, generála George C. Marshalla), doposud různou měrou ztělesňovali buď citový, anebo reálně politický aspekt tohoto vztahu – a někteří obojí. Dnes se objevuje podezření, že Barack Obama není oddán ani jednomu.

Obama je v amerických dějinách revoluční fenomén; rozhodně neodpovídá tradičnímu vzorci amerických prezidentů po druhé světové válce. Mnohem méně jej oproti všem ostatním formovalo náboženské a biblické učení a ústředním postojem jeho přístupu k arabsko-izraelskému konfliktu není příběh židovských dějin a heroického zrodu Izraele z popela holocaustu. Příběh palestinské tragédie není pro utváření jeho náhledu na Střední východ určitě o nic méně stěžejní.

Když ovšem v minulosti vlády USA nebyly ztělesněním citového pouta k Izraeli, izraelskou věc přesto podporovaly, za předpokladu, že takový postup lze opřít o úvahy zakotvené v reálpolitice. To byl zřetelně případ Richarda Nixona, který nikdy netrpěl přemírou lásky k Židům, a přece byl jedním z nejzarytějších spojenců, které kdy Izrael v Bílém domě měl.

Obama, prost citového sepjetí s izraelskou věcí a hluboce znepokojen politickými přístupy na okupovaných územích, zhmotňuje přízrak Bílého domu, který s Židovským státem nespojuje ani láska, ani zájmy.

Stěžejní myšlenka Obamovy politiky Středního východu – usmíření Ameriky s arabským a muslimským světem – je s Netanjahuovou strategií v rozporu. Vždyť Obamova rodící se politika vychází z toho, že nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s výzvou islámského terorismu a zastavit sklouzávání regionu k nezvladatelnému šíření jaderných zbraní, je přinutit Izrael, aby ukončil výstavbu nových osad, stáhl se z okupovaných území, čímž by umožnil vytvoření palestinského státu s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem, a aby se usmířil se Sýrií tím, že jí vrátí Golanské výšiny.

To však nutně neznamená, že jsme svědky rozpadu „zvláštního vztahu“ mezi USA a Izraelem. Ani revoluční prezident nevycouvá od stěžejných amerických závazků vůči Izraeli, který bojuje za rozumné a mravně obhajitelné postoje.

Prozatím si Obama dává bedlivý pozor, aby se neodchýlil od tradičních amerických přístupů ve vztahu k bezpečnosti Izraele. Akceptoval logiku zvláštního jaderného statusu Izraele i jeho postavení významného příjemce americké vojenské pomoci. Navíc hlídací pes izraelských zájmů, Kongres USA, zůstává ve střehu.

Netanjahu ví, že drtivý úkol zachovat izraelský vztah s USA je jak životně důležitou strategickou nezbytností, tak závažným domácím požadavkem. Časem vyjde najevo další sbíhavost zájmů, až se rozhodne definovat skutečné, nikoli ideologické nepřekročitelné meze Izraele.

Poněvadž Netanjahua pohání téměř mesiášské odhodlání zabránit tomu, aby Írán získal prostředky ke zničení Izraele, mohl by být svolný k zásadní změně svého postoje vůči Palestině za předpokladu, že Obama dosáhne viditelných pokroků ve snaze zastavit íránský jaderný program. Z Netanjahuova úhlu pohledu vyřešení palestinského problému íránskou hrozbu neodstraní; naopak zneškodnění této existenční hrozby by vydláždilo cestu k vytvoření palestinského státu.

Netanjahu také ví, že nezdary arabské strany posilují radikální sionismus. Jak nedávno řekl John Kerry, předseda Výboru pro zahraniční vztahy Senátu USA, „tento mírový proces není jednosměrnou ulicí“, kde by zodpovědnost ležela výhradně na Izraeli. Teprve se uvidí, zda děsivě dysfunkční arabský svět a mocní nestátní aktéři v jeho nitru, například Hamás a Hizballáh, zareagují, jak Obama očekává.

Ještě důležitější je, že palestinské vedení tváří v tvář výzvě státnosti musí přebudovat a znovusjednotit své politické uspořádání. Úkol usmířit Hamás a Fatah se prozatím nezdá být o nic méně drtivý než úkol uzavřít mírovou dohodu s Izraelem.