Václav Bělohradský má kus pravdy, když varuje, že boj s korupcí se může stát morálním kýčem. Je-li povýšen nad vše ostatní, rozežírá politiku coby strukturovaný proces pro artikulaci a prosazování veřejných zájmů i správy státu.
Zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci, a že demokracie obsahuje i špínu. Politika napadená takovým virem se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence a anti-elitářské populisty.
Bělohradský ve své kritice „kýčovitého“ boje s korupcí ovšem ne úplně rozlišuje, kdy se demokratická politika ocitá na pokraji kolapsu kvůli přehnané snaze bojovat s korupcí, a kdy se ocitá na pokraji kolapsu právě kvůli reálné systémové korupci.
Vezmeme-li jako příklad českou politickou současnost, vidíme obě tendence. Na jedné straně umožnilo obecné znechucení z klientelismu a korupce, živené a využívané některými novými stranami a iniciativami, úspěch některých nových stran a výměnu řady politiků, přičemž se po volbách rychle ukázalo, že ono „nové“ není nezbytně lepší, než to staré, ba že se za ním může skrývat nebezpečí pro demokracii.
Jinými slovy: boj s korupcí, povýšený na nerealistický boj o čistotu politiky, může zastřít, že se pokoušíme vymítat čerta ďáblem. Na to už doplatila řada demokracií, jejichž zveličovaná zkorumpovanost vydláždila cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.
Jenže v české politické realitě můžeme vidět i druhou tendenci: systémová korupce, aniž bychom zveličovali, reálně rozkládá schopnost i zavedených stran a institucí dělat politiku. Tento kolaps politiky jako strukturovaného procesu, v němž by měly být artikulovány celospolečenské zájmy, pak ještě více posiluje společenskou frustraci.
Téměř každé rozhodnutí politických elit je vnímáno jako cosi, co odkudsi za scénou manipulují mocné ekonomické skupiny. Politici jsou v této optice viděni jako nesvéprávní, politické strany jako pouhé agentury pro obchodování s vlivem. Téměř nikdo také nevěří, že by politické strany, rituálně se ohánějící bojem s korupcí, myslely protikorupční opatření vážně.
Česká politika je momentálně v těžké krizi proto, že se u nás sešly ve stejné míře obě výše zmíněné tendence: zneužívání boje s korupcí pro cíle, které ohrožují demokracii, a systémová korupce, zejména v podobě rozsáhlého parazitování na státních zakázkách, která znemožňuje zavedeným stranám dělat racionální politiku a přijmout alespoň rudimentární protikorupční opatření.
Budoucnost české demokracie přitom paradoxně závisí na tom, zda politické strany, téměř proti své vůli, nebo vůli „kmotrů“ za scénou, budou schopny taková opatření přijmout. Nepodaří-li se jim to, hrozí, že boj za „čistou“ politiku bez korupce zneužijí uskupení, pro která bude synonymem čisté politiky vláda silné ruky bez demokracie.
Napsáno pro Právo, 30.4.2011 Převzato z blogu autora na Aktuálně
Zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci, a že demokracie obsahuje i špínu. Politika napadená takovým virem se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence a anti-elitářské populisty.
Bělohradský ve své kritice „kýčovitého“ boje s korupcí ovšem ne úplně rozlišuje, kdy se demokratická politika ocitá na pokraji kolapsu kvůli přehnané snaze bojovat s korupcí, a kdy se ocitá na pokraji kolapsu právě kvůli reálné systémové korupci.
Vezmeme-li jako příklad českou politickou současnost, vidíme obě tendence. Na jedné straně umožnilo obecné znechucení z klientelismu a korupce, živené a využívané některými novými stranami a iniciativami, úspěch některých nových stran a výměnu řady politiků, přičemž se po volbách rychle ukázalo, že ono „nové“ není nezbytně lepší, než to staré, ba že se za ním může skrývat nebezpečí pro demokracii.
Jinými slovy: boj s korupcí, povýšený na nerealistický boj o čistotu politiky, může zastřít, že se pokoušíme vymítat čerta ďáblem. Na to už doplatila řada demokracií, jejichž zveličovaná zkorumpovanost vydláždila cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.
Jenže v české politické realitě můžeme vidět i druhou tendenci: systémová korupce, aniž bychom zveličovali, reálně rozkládá schopnost i zavedených stran a institucí dělat politiku. Tento kolaps politiky jako strukturovaného procesu, v němž by měly být artikulovány celospolečenské zájmy, pak ještě více posiluje společenskou frustraci.
Téměř každé rozhodnutí politických elit je vnímáno jako cosi, co odkudsi za scénou manipulují mocné ekonomické skupiny. Politici jsou v této optice viděni jako nesvéprávní, politické strany jako pouhé agentury pro obchodování s vlivem. Téměř nikdo také nevěří, že by politické strany, rituálně se ohánějící bojem s korupcí, myslely protikorupční opatření vážně.
Česká politika je momentálně v těžké krizi proto, že se u nás sešly ve stejné míře obě výše zmíněné tendence: zneužívání boje s korupcí pro cíle, které ohrožují demokracii, a systémová korupce, zejména v podobě rozsáhlého parazitování na státních zakázkách, která znemožňuje zavedeným stranám dělat racionální politiku a přijmout alespoň rudimentární protikorupční opatření.
Budoucnost české demokracie přitom paradoxně závisí na tom, zda politické strany, téměř proti své vůli, nebo vůli „kmotrů“ za scénou, budou schopny taková opatření přijmout. Nepodaří-li se jim to, hrozí, že boj za „čistou“ politiku bez korupce zneužijí uskupení, pro která bude synonymem čisté politiky vláda silné ruky bez demokracie.
Napsáno pro Právo, 30.4.2011 Převzato z blogu autora na Aktuálně
