Kradou moji duši

Kypí ve mně hněv, když si uvědomím, že takto získané finanční prostředky budou stejně opět rozkradeny v nikdy nekončících předražených veřejných zakázkách. Kypí ve mně hněv mísící se s bezmocností. Ta je dána jednak tím, že šance cokoliv ovlivnit, je díky čtyřletým volebním mandátům k beztrestnému rozkrádání v podstatě nulová a jednak tím, že trochu znám historii.

Historie je nemilosrdná milenka. Jasně nám ukazuje, že kdykoliv se v minulosti změnil systém vlády, kdykoliv byli vyměněni lidé u moci, bylo jen otázkou času, kdy se vše vrátí do starých kolejí. Ideálně nefungoval otrokářský systém, feudální, kapitalismus, o socialismu ani nemluvě a bezzubá demokracie je na tom podobně. Za celou dobu své historie lidstvo nenašlo společenské uspořádání, které by přineslo skloubení ekonomické prosperity a sociálního státu. Zkusili jsme už všechny systémy a nevím o žádném, který bychom měli v záloze. Zdá se, že stojíme na pokraji, že jsme došli na konec cesty, že všechny možnosti byly vyčerpány.

Uvědomuji si, že v podstatě mohl fungovat dobře jakýkoliv systém, pokud by ti, kteří ho vedli, byli jiní. Je to pouze o lidech. O jejich morálním nastavení.

Jedna moudrá kniha říká, že kořenem všeho zla je láska k penězům. A má pravdu. Je to v nás a proto ať už vymyslíme jakýkoliv systém, vždycky časem zkrachuje, vždycky bude masa těch, kteří budou trpět a strádat a druzí prosperovat. Lidé se nemění. Snad jen zázrakem Božím. Ale Bohem tohoto světa a těch, kteří ho vedou, jsou spíš šustivé papírky. Rád bych udělal cokoliv pro to, aby se společnosti dařilo lépe, aby byla spravedlivější, aby se nekradlo a nerozkrádalo. Ale vím, že vzhledem k výše uvedenému je to utopie. Bere mi to sílu podniknout cokoliv s vírou, že už konečně bude lépe.

Jsem křesťan a jako takový si silně uvědomuji, že to nejcennější co mám, není dům, zlato ani žádný hmotný statek, ale vztah s Bohem a k lidem. Ke všem lidem. Ale jsou lidé, které nemám rád. Jsou to naši politici, kteří kradou a kteří kradou přímo z našich účtů i peněženek.  Ale nejhorší je, že kradou nejen můj majetek, ale rozkrádají i moji duši. Kradou mi moji lásku ke všem lidem, i k nim. A já ztrácím to jediné, na čem nejvíc záleží. Bojím se, že kdybych byl v Řecku, místo ruky ke smíru a ochotě odpustit, bych měl v rukou zápalnou láhev. A to mě děsí, z toho mám strach.

Jak to prožíváte vy? Jak neztratit sílu k zápasu za lepší svět a při tom nesklouznout do propasti hněvu a nenávisti? Jak milovat a zároveň bojovat za změny? Jak nerezignovat a přitom neztratit svoji duši?

Převzato z Umlaufovin

Foto: zdroj