Král

Reklama


Král

 

"Prožil jsem svůj život v kleci.
V zrcadlovém labyrintu.
A můj obraz, který jsem sám nikdy neuzřel,
odrážel se v tvářích mých lokajů.
Vzešel jsem ze sémě vášnivých bojovníků,
z šlechtěného rodu, jenž se pozvedl
z prachu a bláta dávných věků.
Sedím v koruně rozsochatého stromu jako scvrklé, trpké jablko,
na podzim usychajícího života.

Všude kolem strniště a zlomyslný vítr,
uhybá mi s výsměchem, jako by chtěl říct:
´Podívejte se na plod marnosti veškerého úsilí!´
Slabý a neduživý, věčná hanba svého otce,
který ještě ke stáru a poloslepý, vyrážel vždy v první linii,
když troubilo se do útoku.
Skrýval jsem se před ním v tmavých koutech, snil a četl.

Otec zemřel a já jsem zdědil jeho žezlo.
Stal jsem se králem,
králem slabochů a hlupáků…
Lid vřískal v ulicích, tlačil se v davu,
nastavoval záda karabáčům jako pomatená děvka.
Volal po násilí, po útlaku,
mně se však zvedal žaludek z pohledu na krev,
nesnášel jsem hluk a vřavu.
Zděšený jsem visel na zábradlí balkónu, když volali:
"Ať žije nový panovník!!!" a řvali: "Sláva jemu!"

Nohy se mi potily, kolena se mi třásla.
Hledal jsem oporu v rozpačitých tvářích staronových ministrů.
Úlisně se usmívali a kuckali si do rukávu.
Řekli mi, že při oslavách korunovace
novopečeným králům odjakživa dáno za povinnost
vyslovit ortel nad zajatci a vězni.
Ze dvou možností si vybrat,
udělit všem milost a nebo jim přiřknout role
v krutém představení pro krvelačnou chátru.
Podle toho jak se moje ruka ukáže být tvrdá.

Dav je hladový a dychtí po vzrušení, které nikdy nesmí chybět
pod kopyty koní králů, pevně svírajících uzdy.
Jen ať teče proudem, ať se šrouby povolí,
než pak se znovu utáhnou a o poznání víc.
Dav ztichl.
Visel na mně pohledem.
Tisíc hlav, milióny vytřeštěných očí, otevřených uslintaných úst.
"Kdo jsi a jaký doopravdy?" šeptala lůza a její dětinská zvědavost
mě zbavila i posledních zbytků odvahy.

Marně jsem se snažil přivolat mrtvého otce a děda,
ducha jejich udatnosti.
Listoval jsem stránkami všech moudrých knih,
co jsem kdy ve svém samotářství shltal…
Myšlenky se mi rozutekly do všech stran,
já na pokraji zhroucení
vnímal jen rudé kruhy před očima.
Pomyšlení na ryk, skřeky, rozdmýchané vášně,
na řev utýraných popravenců.
Na červené obličeje obchodníků, na nacpaná ústa podkoních,
na tlustá lýtka všech těch Mařen, Božen.
Ječení, chrochtání a chrapot!
Na zčernalé jazyky páchnoucích oběšenců.
Na svist sekery, když padne na naběhlý krk a křupne v páteři.

Rozehnat tu zběř, ať táhnou zpátky domů!
Ať jim dají nažrat, vyvalí pár soudků s vínem.
Hlavně ať mi dají pokoj!!!
Hlas se mi zadrhl a nebylo mě ani slyšet.
Dav se zvlnil, lidé začli pokřikovat, reptat.
První ministr se konečně vzchopil a zařval:
"Jeho Veličenstvo jest vskutku shovívavé, více než milosrdné.
Rozhodlo se dobrotivě udělit všem odsouzeným generální amnestii."
Slyšel jsem, jak vlna žáru vzrušení postupně opadává.
Rozešli se, vytratili, jenom sem tam ještě někdo postával
než ho hradní stráže vykázaly dolů do města.
Zklamal jsem je.
Hořkost na jazyku, výsměch v zádech.
Jenom hrstka intelektuálů pěla ódy na můj smysl pro lidskost,
na hloubku mého cítění a chápání.

Při slavnostním obědě se všichni kvapně předháněli
v lichocení, zatím co mi skřípot vidliček
brnkal na pocuchané nervy.
Tehdy se v mém srdci začala rozrůstat
palčivá nenávist k lidem a k životu.
Zmizel jsem.
Zamkl jsem se ve svých komnatách
a od té doby udílím svým ministrům
veškeré příkazy skrz klíčovou dírku

Ze sbírky Tulák na útěku

© Dominika Dery, 2003

Přejít do diskuze k článku