Křižáci před Kábulem

Reklama


Hlídka svobodyPřed několika dny odvysílala ČT2 diskusní pořad Zahraniční mise aneb Češi ve zbrani. Tagline pořadu zní: „Netradiční pohledy, analýzy a hledání souvislostí v novém diskusním pořadu." Snad právě proto, aby pohledy byly netradiční a názorově pestré a tím podnítily plodnou diskusi, pozvala ČT hosty ve složení 1 kritik (D. Solis) a 5 obhájců až obdivovatelů misí (mezi nimi 2 vojáci a jeden bývalý šéf PRT), čím spolehlivě zajistili vyváženost a nestrannost.


Mezi obhájci misí vynikal zejména Daniel Kroupa, který zredukoval národ na vládu a tvrdil, že vezme-li na sebe vláda nějaký závazek, musí se jím cítit vázáni všichni občané a usilovat o jeho naplnění, protože je to jejich vláda; D. Solise div neobvinil z vlastizrady jenom proto, že ten si dovolil spekulovat o tom, jak by asi podobná debata vypadal v roce 1968 v sovětské televizi, a že by se tehdy sověti také jistě chválili, jak přinesli do ČSSR bezpečí a stabilitu a ochránili ji před kontrarevolucí, a že konečně i ten Hitler tady ledacos postavil, stejně jako PRT v Afghánistánu; za největší překážku šíření demokracie v Afghánistánu pak Kroupa nepřímo označil – dodržování demokratických principů, projevujících se například tím, že vojáci NATO propouštějí z Afghánce zatčené za podezření ze spolupráce s Talibánem v případě, že proti nim nejsou důkazy.


Pikantní je freudovské přeřeknutí, kterého se jeden z obhájců misí dopustil, když peníze utopené v misích označil za investici.


Pětice obhájců misí nebyla zjevně připravena na konfrontaci s někým, kdo jejich vidění světa nesdílí, takže se zmohla jen na opakování klišé a floskulí o svobodě, demokracii, obraně společných hodnot, spojeneckých závazcích a pomoci místním obyvatelům. Divák byl tak například poučen, že naši vojáci nejsou v Afghánistánu na bojové misi, ale proto, aby pomáhali místním obyvatelům a chránili je, načež se ukáže, že čeští vojáci s Afghánci nepřijdou skoro vůbec do styku, a když, tak ve stále menší míře, protože z důvodu zhoršující se bezpečností situace dlí na svých opevněných základnách a zemí projíždějí jen v obrněných vozech; mise je ovšem údajně úspěšná a plní vytyčené cíle. Protagonisté a apologeti misí jsou k utrpení civilního afghánského obyvatelstva vůbec pozoruhodně lhostejní, ale proč by se také trápili něčím tak malicherným, když mají vyšší cíl – šíření demokracie.

KřižáciIdeologií, o kterou se koncepce misí opírá, totiž není nic menšího než demokracie bojující. Zahraniční mise NATO nejsou nějaké obyčejné boje o zdroje, jsou to války o podobu světa, o upevnění demokracie a její rozšíření do zemí, kde ještě pevně nezakotvila, protože tím, že v nich vládnou režimy, které nejsou demokracii poplatné, pro ni představují vážné ohrožené. Demokracie má proto nejenom právo, ale přímo povinnost proaktivně zasahovat mimo své hranice a napadat své nepřátele na jejich vlastním území, protože „u Kábulu se bojuje za Prahu." Toto pojetí ústí do doktríny permanentní preventivní obranné války, která umožňuje legitimovat jakoukoliv agresi; třešničkou na dortu je pak nepřímo vyslovené přesvědčení, že demokracie je nejvyšší dostupné dobré a kdo koná jejím jménem, nemůže konat špatně (odtud zřejmě pramení lhostejnost k civilním obětem operací NATO).


Tím se dostávám k článku Impérium a koncert velmocí ze sobotních LN, recenzi knihy Henryho Kissingera Obnovení světového řádu, který výše řečené dokonale doplňuje a na povahu, smysl a účel misí odpovídá lépe, než celý téměř hodinu trvající pořad ČT:


Protiklad mezi mocenskou rovnováhou evropských mocností, které po skončení náboženských válek omezily své konflikty na partikulární mocenské cíle, a Napoleonovým projektem Evropy sjednocené jménem univerzálních hodnot občanské rovnosti vymezil základní otázky světové politiky na dvě století dopředu: mají státy navzájem respektovat své odlišné hodnoty (podle modelu vestfálského míru s jeho heslem cuius regio, eius religio), anebo mají své přátele a nepřátele určovat právě podle toho, zda s nimi sdílejí, či nesdílejí stejné hodnoty?

(…)


Napoleon je dítětem francouzské revoluce, která výslovně zpochybnila přirozenost dosavadního společenského řádu a z otázky jeho legitimity učinila politickou otázku par excellence. Tím postavila do středu politiky ideologii a současně proměnila politické konflikty a války z omezených do totálních: napříště v nich nemělo jít pouze o partikulární mocenské zájmy, nýbrž o univerzální morální hodnoty, na nichž má být založeno sociální soužití. Na rozdíl od prosazování politických cílů nesnese prosazování morálních principů kompromis a řídí se logikou „buď, anebo": diplomatické vyjednávání vzájemných ústupků je nahrazeno konfrontací vůlí, jejíž vítěz bere vše.


P.S. Perlička na závěr: na stránce ČT se archivem pořadu je anketa na téma „Má podle vás Česká republika vysílat vojáky na zahraniční mise?" V době vysílání pořadu byla jednoznačně převáhala (určitě čistě náhodou) odpověď „Ano. Pokud chceme, aby nám v obraně pomáhali naši spojenci v rámci NATO, musíme i my pomáhat jim". Dnes je to odpověď „Ne. Příliš podléháme zájmům jiných velkých států, především USA," se kterou se osobně ztotožňuji. Není to výmluvné?


P.P.S. Jako prémie karikatura z ruského tisku:

Vtip 


Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku