Krize nebo transformace?

Milan Zelený – Krize nebo transformace?

Krize skončí, transformace však bude pokračovat.

Nezaměstnanost se ve Spojených státech neodrazí ode dna.

Ekonomika je organizmus, nikoli stroj.

Události, které započnou katarzi krize, bývají často zároveň i kamínkem, jež spustí lavinu kvalitativní transformace ekonomiky, podnikání a společnosti jako celku. Zatímco krize je cyklická recese či zpomalení v rámci téhož paradigmatu – většina aktivit se po jejím skončení vrátí do původních kolejí – transformace je paradigmatická změna samotných standardů podnikání. Jakmile je uvedena do pohybu, staré metody jsou navždy opuštěny a ekonomika najede na zcela nové koleje nových kritérií a kvality, z nichž není cesty zpět. Ze směšování krize a transformace v jeden fenomén či „ideový balík“ pak pramení nepochopení, nekonzistence a nejistota v úsudku a v hledání řešení.

Řada změn na trhu je pochopitelně cyklická, některé jsou však evoluční, jednosměrné, tedy transformační.

Neschopnost oddělit krizi od transformace je ústřední příčinou toho, proč staré nástroje nefungují, proč se staří blázni veřejně znemožňují, proč nové nástroje ještě nejsou na světě a noví blázni (kterých je v takové situaci potřeba nejvíce) ještě nejsou dostatečně známí či vlivní, aby se mohli veřejně znemožnit. Zkrátka a dobře – dnes jsme v pěkné bryndě, aniž si to uvědomujeme. Zapomněli jsme na teorii vědecké evoluce Thomase Kuhna, na Schumpeterovu „kreativní destrukci“ a na osvícenou, nemechanistickou mikroekonomii von Hayeka, Morgensterna či von Misese. Žádný z těchto lidí nenabízí odpovědi, pouze cenná vodítka k pochopení současné nepříjemné situace.

Jedním z příkladů paradigmatické transformace je posun od geocentrického k heliocentrickému světonázoru. V rámci obou systémů myšlení může docházet ke krizím, cyklickým selháním starých teorií a metod a nástupům těch nových. Došlo však pouze k jediné transformaci, na níž nebylo nic cyklického a které se vzepřel celý tehdejší mocenský establishment. Jen vzpomeňte na osud Galilea či Bruna.

Zatímco krize jsou cyklické korekce a procesy přizpůsobení, transformace jsou evoluční či revoluční skoky do nových a neprozkoumaných oblastí existence.

A právě tam se nacházejí nová pracovní místa

Sféra zaměstnanosti, zejména ve Spojených státech, jasně poukazuje na transformační aspekty současné globální krize. Tato krize je těsně propletena s transformací, a proto vykazuje netypickou dynamiku a předkládá nové výzvy jak konvenčnímu ekonomickému myšlení, tak podnikatelským praktikám.

Pravda se občas vynoří z neinformovaných a nepoučených kruhů, z nových a pronikavých vhledů, zatímco v pečlivě vykonstruovaných, leč přežitých a unavených argumentech již není k nalezení. Obamova administrativa nastoupila do úřadu se slibem „vytváření“ nových pracovních míst. Po inauguraci tento slib poopravila na „vytváření a zachraňování“ pracovních míst. Po čase ustoupila k „zachraňování a vytváření“. Nakonec se Obamův slib evolučně vyvinul v dnešní „zachraňování“ důležitých míst, což znamená, že vláda se „urputně rve“ za všechny, kdo ještě stále pracují. Bohužel přitom zkresluje, manipuluje a přibarvuje fakta.

Takovéto mlžení a politikaření však není bez důvodu. Nevíme, kde nová místa jsou, ale pamatujeme si, kde hledat ta stará. A tak vláda vyrukovala s dokonalou tautologií – která že místa jsme zachránili? Inu ta, která ještě stále existují. Tautologie se nikdy nemýlí – politikův sen. Taková opatření na záchranu pracovních míst nemohou zkrátka selhat. Ať už krize skončí jakkoli, bude z Washingtonu oznámeno, že se tak stalo díky utracení miliard a miliard vypůjčených dolarů. Taktika tautologie zkrátka nemůže neuspět a všichni politici to dobře vědí – ovšem až na případy, kdy krize obsahuje zároveň i transformaci.

Obamova tautologie si v ničem nezadá se slavnou tautologií Darwinovou – přežijí jen ty druhy, které se nejlépe přizpůsobí. A které jsou ty nejpřizpůsobivější druhy? Inu ty, které dosud přežívají. K Obamově tautologii je velmi dobrý důvod – nikdo netuší jak vytvářet nová pracovní místa, všichni ale vědí kde. Klíčem je sektorová dynamika americké ekonomiky. Hospodářská odvětví se vyvíjejí (z hlediska zaměstnanosti), třebaže skrze fluktuace, jedním obecným směrem (po takzvané S-křivce). Procházejí fázemi vzniku, rozmachu, stabilizace, kontrakce a exitu, jako každý sebeorganizovaný živý organizmus. Zcela přirozeně se zajímáme o procento celkové pracovní síly zaměstnané v tom či onom sektoru. Dynamika tohoto podílu nabízí vodítko k tomu, kde se nová pracovní místa nacházejí.

Podíl sektoru na celkové zaměstnanosti se vyvíjí v závislosti na tempech růstu produktivity tohoto sektoru. Zemědělství coby zdroj zaměstnanosti zažilo svůj vzestup a pád. Dnes je v americkém zemědělství, nejproduktivnějším sektoru ekonomiky, zaměstnána pouze zhruba polovina procenta pracovní síly. Žádného politika dnes ani nenapadne vytvářet místa v zemědělství (proč ne?). Následně nastoupil, kulminoval a ustoupil průmysl. Poté nastoupily a začaly ustupovat služby, to vše v důsledku nepřetržitého růstu produktivity.

Dnes nastupuje zcela nový sektor – stát, sociální služby a nezaměstnanost (SSN), který však nestaví na přidané hodnotě, nýbrž na spotřebě financované z daní. Jelikož je chráněn před tržními silami, téměř nic neprodukuje. Lze vytvářet nová pracovní místa v tomto sektoru? Jistěže ano – uměle, na úkor produktivních sektorů, a tedy na vlastní riziko, nevýhodně a s nízkou přidanou hodnotou. Navíc je státní sektor zatížený korupcí, plýtváním a neprůhledností. Nafukování umělých pracovních bublin není žádný stimul, nýbrž dočasná záplata. Pokud hořkou pilulku krize nespolkneme dobrovolně, vrátí nás zpátky na zem až hyperinflace.

Čtyři lidské činnosti

Americká ekonomika je dnes z hlediska sektorového vývoje nejpokročilejší ze všech. Vstoupila do stádia – možná jako první na světě – klesající zaměstnanosti v sektoru služeb.

(Popisek ke grafu: Sektorová dynamika americké ekonomiky. Modrá je zemědělství, červená průmysl, žlutá služby a zelená stát/sociální služby. Pokud to nejde dobře vidět, tak jednotlivé sloupce představují dekády 1800, 1850, 1900, 1950, 1980, 2000 a 2010)

Růst produktivity dnes v amerických službách akceleruje, zatímco vytváření pracovních míst či absorpční potenciál dramaticky klesá. Akcelerující růst produktivity je dán globální konkurencí a lidskou touhou po lepší životní úrovni a nelze jej jen tak z libovůle zastavit. V USA už zbývají jen tři oblasti, kde stále vznikají nová pracovní místa – vzdělání, zdravotnictví a stát. První dvě podléhají tržním silám, takže i je v blízké budoucnosti čeká fáze zrychlující produktivity a klesající zaměstnanosti. Ta třetí, SSN, je před konkurencí pečlivě chráněna, takže může svůj podíl výrazně zvýšit, jenže v podstatě nic neprodukuje, je financována z daní vybraných z produkce ostatních sektorů a její růst zaměstnanosti je neudržitelný.

Pomalu, sotva postřehnutelně se těžiště americké ekonomiky přesunulo na sektory s nízkou přidanou hodnotou, což vedlo k nižším příjmům a vyšší závislosti na dluhových bublinách. To je systémový stav, který nezmění žádné narychlo spíchnuté regulace, žádné keynesiánské či monetaristické stimuly (které jsou jen vyhazováním peněz). Dokonce i vítané prasknutí spekulativní, zaměstnanecké nebo dluhové bubliny přestalo být politicky korektní. Stát je dnes problém, nikoli jeho řešení. Dnes už by americký rozpočet nevyrovnalo ani stoprocentní zdanění všech příjmů.

Takže Amerika se dnes nachází na pokraji transformace a stovky let sektorového vývoje se zastavily. Lidé mohou provozovat de facto pouze čtyři různé činnosti:

1. vyrábět potravu

2. vyrábět zboží

3. poskytovat služby

4. nedělat nic

Americká ekonomika již vytěžila (z hlediska zaměstnanosti) všechny tři produktivní sektory. Žádný zbrusu nový na obzoru nečeká. Je konec. Nadchází kvalitativní transformace. Ostatní ekonomiky mají ještě pořád čas, některé ještě nejsou ani industrializované, jiné teprve čeká expanze služeb. Americká ekonomika je však dnes předzvěstí věcí příštích, vzorem, který ostatní mohou následovat, či odmítnout, jen stěží však ignorovat. Poprvé v historii dosáhla jedna z ekonomik konce starého modelu či paradigmatu a nyní tápe a hledá nové způsoby organizace podnikání, hospodářství a společnosti.

Samoobslužnost a soběstačnost

Je čím dál zřejmější, že americkým ekonomům a státním činitelům ujel vlak nejen ten krizový, nýbrž i transformační. V tom druhém případě jde o vážnější pochybení. Je jasné, že stát v procesu transformace nebude příliš k užitku. Jím zaměstnaní politici a ekonomové byli vychováni a vzděláni ve starém paradigmatu a s tím novým nejsou kompatibilní. Proto i v internetovém věku stále mluví mechanistickým jazykem „pák“ a „kladek“. Bude trvat velmi dlouho, než vůbec připustí, že nějaká transformace probíhá. Lze říci, že svého „geocentrického“ pohledu se nevzdají bez tuhého boje. Jediná nápověda k novému paradigmatu se skrývá v sebeorganizaci samotné tržní ekonomiky.

Jelikož nevznikne žádný nový produktivní sektor, ekonomika sama se snaží nastolit novou rovnováhu prostřednictvím modelů samoobslužnosti (self-service) a soběstačnosti (self-reliance). Výrobci a poskytovatelé outsourcují svou produkci a služby zákazníkům. Outsourcování zákazníkům je přirozeným a nezbytným sebeorganizačním procesem, který zahrnuje disintermediaci (vyloučení mezičlánků), spotřebitelskou integraci a masovou kustomizaci individuálních potřeb zákazníků. To vše pohání motor globální produktivity, která se nachází na pokraji transformace. Namísto informační společnosti jsme vstoupili do věku znalostní společnosti. Namísto společnosti služeb míříme do životního stylu založeném na samoobslužnosti. Posun k samoobslužnosti je součástí přirozené a spontánní evoluce lidských a ekonomických systémů. Jak k němu došlo?

V důsledku temp růstu produktivity musí každý sektor – z hlediska své zaměstnanecké kapacity – vzniknout, expandovat, udržet se, stagnovat, poklesnout a nakonec zaniknout. Sektory s vysokým růstem produktivity vznikají a zanikají jako první, sektory s nízkým růstem (například služby) dokončují svůj životní cyklus až dnes. Různá tempa růstu produktivity v různých sektorech jsou provázeny prakticky uniformními tempy růstu platů a mezd napříč všemi sektory, jak si to žádají tržní síly.

Proto je zboží pocházející ze sektorů s vysokou produktivitou (potraviny, spotřební zboží) čím dál levnější a zboží ze sektorů s nízkou produktivitou (zdravotnictví, vzdělání, pojišťovnictví) stále dražší, jak ukazuje tento graf:

(Popisek ke grafu: Record levels = rekordní úrovně; time = čas; Uniform wage growth rate = uniformní tempo růstu mezd; Slow, medium and fast productivity growth ratest = rychlé, střední a pomalé tempo růstu produktivity; Cost dynamics of agri-produce and commodities = nákladová dynamika zemědělských produktů a komodit; Cost dynamics of manufactured products = nákladová dynamika spotřebního zboží; Cost dynamics of services = nákladová dynamika služeb; Differential productivity… = Rozdílná produktivita a uniformní tempa růstu mezd způsobují, že ceny rostou rychleji v sektorech s nízkou produktivitou)

V některých zemích třetího světa to je ještě stále naopak (v důsledku převládající fáze sektorové evoluce): potraviny a spotřební zboží jsou nejdražší, zatímco služby relativně levné. V rozvojových zemích však kuřata, chléb, počítače a automobily neustále zlevňují, zatímco pojištění a výdaje na zdravotnictví a vzdělání rok od roku dramaticky stoupají, aniž by se nutně zvyšovala jejich kvalita, produktivita či dostupnost.

Racionální ekonomické subjekty mají sklon nahrazovat relativně dražší a pracovně náročnější spotřební zboží tím relativně levnějším a kapitálově náročnějším. Spotřebitelé tak dají přednost zboží před službami, kdykoli je to možné a ekonomické. Proto pozorujeme nástup automatických přepážek namísto bankovních úředníků, samoobslužných čerpacích stanic namísto těch s plnou obsluhou, proto lidé řídí sami, místo aby si najímali řidiče, kupují si domácí těhotenské testy, místo aby chodili na prohlídku do nemocnice, proto vidíme v obchodech stále více samoobslužných pokladen, namísto pokladních a proto dnes většina lidí používá osobní počítače namísto mainframů. Jinými slovy, samoobslužné a soběstačné aktivity ve stále větší míře nahrazují tradiční služby, poskytované jinou osobou. Vyspělé ekonomiky vstupují do éry samoobslužnosti a soběstačnosti.

Práce doma

Domácnosti se tak znovu stávají primárními investičními a výrobními jednotkami. Jednou z nejrychleji rostoucích oblastí v rozvinutých ekonomikách, zejména v USA, je „práce doma“. To znamená podnikání na volné noze, podnikání na volné noze na částečný úvazek, práce po skončení pracovní doby, práce mimo kancelář, samoobsluha a soběstačnost. Tito lidé se obvykle spoléhají na domácí kancelář, kontakty mezi známými či sousedy, virtuální kancelář, osobní počítače, modemy, faxy, pevné a mobilní telefonní linky a podobné technologie.

Práce doma je z hlediska zaměstnanosti nejslibnějším sektorem, který navádí soběstačnou populaci směrem k produktivnějším a samoobslužnějším činnostem, snižuje náklady na energii, životní prostředí a dopravu a zmírňuje dopravní zácpy a stres, tedy prvky zděděné ze století továrních komínů. Osobní i korporátní telekomunikační systémy jsou evidentně slibnou alternativou k tradičním „kolejím, cestám a mostům“.

Moderní výroba stojí primárně na zpracování informací, nikoli na převážení zboží, osob a strojů napříč velkými vzdálenostmi. Je mnohem efektivnější „převézt“ informaci, a zboží i služby pak poskytovat lokálně. Informace a znalosti cestují bez zábran po elektronických superdálnicích, skrze telekomunikační sítě a přes internet. Lidé pracující doma jsou pány svého času, mohou se postarat o děti a investovat do domácích technologií. Nemusejí vydávat vysoké částky na benzin, pojištění a dětskou péči či plýtvat cenným časem při dojíždění. Zdá se, že americká ekonomika dnes slouží jako experimentální laboratoř pro celou řadu nových forem práce i zábavy, od práce doma přes podnikání na volné noze po práci prostřednictvím virtuálních kanceláří.

Ekonomika je organizmus, nikoli stroj

Jaké je tedy nové paradigma post-transformační ekonomiky?

Tradiční pohled se dívá na ekonomiku jako na stroj: vstup – zpracování – výstup. U strojů funguje předem daný a stabilní proces – vstup A je následován výstupem B. Co kdyby byl ovšem tentýž vstup A následován výstupem B, a pak C či D nebo dokonce X? Na takovém principu by nemohl efektivně fungovat žádný stroj. Přesně tak se ale chovají živé organizmy. Pokud nakopnete psa (vstup A), uteče s kňučením do kouta (výstup B). Pokud téhož psa nakopnete další den (A), zůstane stát, vycení zuby a zavrčí (C). A když ho nakopnete ještě jednou, může vás už bez dalších cavyků pokousat (D). Důvodem tohoto chování je adaptace, přizpůsobení, rekalibrace a pud sebezáchovy, typické prvky živých organizmů.

A tak se také chovají i ekonomiky. Ekonomické subjekty se na nové podmínky adaptují, rekalibrují, přizpůsobují se jim. I ony chtějí přežít. Snížíte-li úrokové sazby, začnou banky poskytovat úvěry a lidé si je brát. Pokud je snížíte znovu, pojmou lidé podezření a spousta z nich si přestane půjčovat, protože již nebude věřit svým investicím. A pokud je snížíte ještě jednou, řekněme na nulu, lidé si přestanou půjčovat a banky přestanou poskytovat úvěry, protože takovým investicím nebude důvěřovat nikdo. Proto jsou státní zásahy do tržních mechanismů tak smrtící – politici se dívají na ekonomiku jako na stroj, přestože ta se chová jako organizmus. Jejich paradigmatické omyly pak ve stále větší míře vytvářejí a zhoršují ekonomické a společenské krize. To však není nikterak překvapivé, neboť lidé jsou živé bytosti, nikoli stroje, bez ohledu na politické cíle či makroekonomické teorie, axiomy a multiplikátory.

Člověk může nastartovat spalovací motor u automobilu, ekonomiku však „nastartovat“ nelze. Nadcházející transformace bude vskutku společensko-ekonomickým zemětřesením, ještě silnějším než posun od geocentrického k heliocentrickému světonázoru před mnoha staletími. Přiměje nás uvědomit si, že ekonomické a společenské systémy jsou autopoietické (sebeprodukující) organizmy, a nikoli deterministické mechanismy či důmyslné přístroje. Budeme nuceni přijmout za své, že vhodné nástroje k ekonomickému zkoumání poskytuje biologie, psychologie a svět emocí, nikoli fyzika či strojírenství. Matematický a diferenciální počet budeme muset nahradit strategickými scénáři a jejich počítačovými simulacemi. Budeme více spoléhat na moudrost organizmů než na moudrost státních institucí. Budeme muset vypracovat nové teorie, napsat nové učebnice a zakládat nové univerzity. Budeme muset opustit makroekonomii agregátních veličin a vydat se cestou mikroekonomických motivů a konání. Středobodem ekonomického zkoumání se opět stane člověk, jeho rozhodování a jednání.

Milan Zelený je profesorem managementu na Fordhamově univerzitě v New Yorku a profesorem korporátní ekonomiky a managementu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.