NEW YORK – Není tomu dlouho, co jsme mohli říct: „Teď jsme keynesiáni všichni.“ Finanční sektor a jeho volnotržní ideologie přivedly svět na pokraj krachu. Trhy se evidentně samy nekorigovaly. Deregulace se ukázala jako žalostný neúspěch.
„Inovace“, jež moderní finančnictví pustilo ze řetězu, nevedly k vyšší dlouhodobé efektivitě, rychlejšímu růstu ani větší prosperitě pro všechny. Byly spíš konstruované tak, aby obcházely účetní standardy a vyhýbaly se daním a krátily je, ač právě daní je zapotřebí k financování veřejných investic do infrastruktury a technologií – jako je internet –, o něž se opírá reálný růst, nikoli fantomový růst propagovaný finančním sektorem.
Finanční sektor nás nepoučoval jen o tom jak konstruovat dynamickou ekonomiku, ale také o tom co dělat v případě recese (již podle jejich ideologie mohlo zapříčinit jedině pochybení vlády, nikoli trhů). Kdykoli ekonomika vstoupí do recese, příjmy klesají a výdaje – třeba dávky v nezaměstnanosti – se zvyšují. Takže rostou schodky.
Schodkoví jestřábi z řad finančního sektoru prohlásili, že vlády by se měly zaměřit na potlačování deficitů, ideálně seškrtáváním výdajů. Nižší schodky by obnovily důvěru, což by zase oživilo investice – a tedy růst. Ať se však tato argumentace zdá jakkoli věrohodná, historické důkazy ji opakovaně vyvrátily.
Když tento recept vyzkoušel prezident Herbert Hoover, přispělo to k proměně burzovního krachu roku 1929 ve Velkou hospodářskou krizi. Když se Mezinárodní měnový fond v roce 1997 pokoušel tentýž recept použít ve východní Asii, poklesy se změnily v recese a recese v deprese.
Uvažování, z něhož tyto epizody vycházejí, se zakládá na chybné analogii. Domácnost, která dluží víc peněz, než dokáže pohodlně splácet, musí snižovat výdaje. Pokud se tak ale zachová vláda, klesne výstup a příjmy, zvýší se nezaměstnanost a schopnost splácet dluh se ve skutečnosti může zhoršit. Co platí pro domácnost, neplatí pro stát.
Sofistikovanější obhájci varují, že vládní výdaje zapříčiní růst úrokových sazeb, čímž „vytěsní“ soukromé investice. Když ekonomika dosahuje plné zaměstnanosti, jde o oprávněnou obavu. Teď ale ne: vzhledem k mimořádně nízkým dlouhodobým úrokovým sazbám dnes žádný seriózní ekonom téma „vytěsňování“ nenadnáší.
V Evropě, zejména v Německu, a v některých kruzích v USA s nárůstem vládních deficitů a dluhů sílí také volání po silnějších úsporných opatřeních. Bude-li vyslyšeno, což se v mnoha zemích zdá pravděpodobné, důsledky budou katastrofální, zejména vzhledem ke křehkosti oživení. Růst zpomalí, přičemž Evropa a/nebo Amerika možná opět sklouznou do recese.
Vyšší deficity a dluhy nezapříčinily z větší části stimulační výdaje, oblíbený strašák schodkových jestřábů; jsou důsledkem „automatických stabilizátorů“ – daňových škrtů a výdajových nárůstů, jež hospodářské fluktuace automaticky doprovázejí. Takže úsporná opatření sice podryjí růst, ale úbytek dluhů bude přinejlepším marginální.
Keynesiánská ekonomika se osvědčila: kdyby nebylo stimulačních opatření a automatických stabilizátorů, recese by byla mnohem hlubší a delší a nezaměstnanost mnohem vyšší. To neznamená, že bychom výši dluhu měli ignorovat. Záleží však na dlouhodobém zadlužení.
Existuje jednoduchý keynesiánský recept: Zaprvé, přesuňme výdaje z neproduktivních způsobů využití – jako jsou války v Afghánistánu a Iráku či bezpodmínečné sanace bank, které neoživují půjčování – do vysoce výnosných investic. Zadruhé, povzbuďme výdaje a podpořme spravedlnost a efektivitu tím, že zvýšíme daně například firmám, které nereinvestují, a snížíme je těm, které tak činí, anebo tím, že zvýšíme daně ze spekulativních kapitálových výnosů (třeba u realit) anebo z energií s náročnou uhlíkovou či exhalační charakteristikou a zároveň snížíme daně plátcům s nižšími příjmy.
Jsou i další opatření, která by mohla pomoci. Vlády by například měly pomoci bankám, které půjčují malým a středně velkým podnikům, jež jsou hlavním zdrojem tvorby pracovních míst, – popřípadě za tímto účelem zřídit nové finanční instituce – a nepodporovat velké banky, které vydělávají na derivátech a nekorektních praktikách s kreditními kartami.
Finanční trhy pilně pracovaly na vytvoření systému, který prosazuje jejich zájmy: jsou-li kapitálové trhy volné a otevřené, lze malou zemi v jednom okamžiku zaplavit financemi, aby se jí krátce nato naúčtovaly vysoké úrokové sazby – anebo se od financí úplně odstřihla. Za takových okolností malá země zřejmě nemá na vybranou: finanční trhy diktují úsporná opatření, jinak zemi ztrestají odklonem od financování.
Finanční trhy jsou ale krutý a vrtkavý poručník. Den poté, co Španělsko ohlásilo balíček úsporných opatření, bylo sníženo hodnocení jeho dluhopisů. Problémem nebyl nedostatek důvěry a obava, že španělská vláda sliby nesplní, nýbrž značná důvěra, že sliby splní – a tím srazí růst a zvýší nezaměstnanost nad současnou 20% hladinu, už beztak neúnosnou. Stručně řečeno, poté, co finanční trhy přivedly svět do současné ekonomické bryndy, ještě teď zemím jako Řecko a Španělsko říkají: jste ztraceni, když neosekáte výdaje, ale jste ztraceni, i když je osekáte.
Finance jsou prostředek k dosažení cíle, nikoli cíl samotný. Předpokládá se, že finančnictví bude sloužit zájmům zbytku společnosti, nikoli naopak. Zkrotit finanční trhy nebude snadné, ale je možné a nutné to dokázat, kombinací zdanění a regulace – a v případě nutnosti zásahem vlády s cílem zaplnit některé z mezer (jak už se děje v případě půjček malým a středně velkým podnikům).
Není divu, že finanční trhy se zkrocení vzpírají. Dosavadní způsob fungování věcí se jim líbí – a proč by neměl? V zemích se zkorumpovanou a narušenou demokracií mají prostředky na to, aby se změně ubránily. V Evropě a v Americe naštěstí občanům došla trpělivost. Proces ovládání a krocení už začal. Ještě je ale třeba udělat mnohem víc.
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
