Srpen 05, 2010
LÁHAUR – Červenec byl jedním z nejdrsnějších měsíců v dějinách Pákistánu. Zdejší establishment byl obviněn z obojetnosti v americkém válečném úsilí v Afghánistánu, když prý současně podporoval obě strany – Spojené státy i Taliban. Pákistánská veřejnost byla značně rozezlena ze způsobu, jímž britský premiér David Cameron s těmito podezřeními naložil. Některá z nich byla namířena i proti prezidentovi Asifovi Alímu Zardárímu, který se navzdory Cameronově nevybíravému jazyku rozhodl pokračovat v plánované oficiální návštěvě Londýna.
Veřejný hněv kvůli americkému a britskému obviňování pákistánské Meziagenturní zpravodajské služby (ISI) zesílil v době, kdy nepřetržité televizní zpravodajství zachycovalo devastaci a utrpení v důsledku záplav na severozápadě země, které byly nejhorší za posledních více než 80 let. Armáda zahájila rozsáhlé úsilí o pomoc postiženým. Její velitel, generál Ašfak Parvíz Kajání, jehož funkční období bylo nedávno dosti nezvykle prodlouženo o další tři roky, byl jediným vysokým představitelem země, který navštívil záplavami postižené oblasti a projevil zájem o trpící. A nebyla to jediná krize, při níž vojenské velení očividně dělalo, co veřejnost pokládala za správné.
Zveřejnění syrových zpráv americké rozvědky z Afghánistánu na serveru Wikileaks potvrdilo podezření, která již dlouho panovala. Řada zpráv z terénu popisovala kontakty mezi ISI a Talibanem, přestože se ISI podílela na boji proti některým Talibancům v Pákistánu. Záznamy obsahovaly bezprostřední svědectví o hněvu Američanů kvůli neochotě ISI konfrontovat vzbouřence, zejména pak ty, kteří útočili na jednotky USA a NATO nedaleko od pákistánských hranic. Zdá se, že ISI ponechala své komunikační linky otevřené některým Talibancům v naději, že je bude moci využít jako rezervní jednotky v případě další vojenské konfrontace s Indií nebo spěšného amerického stažení z Afghánistánu.
Právě tuto zřejmou pákistánskou obojetnost si vzal na mušku Cameron. V projevu adresovaném indickým podnikatelským špičkám v Bengalúru obvinil Pákistán, že v afghánské rovnici figuruje na obou stranách.
Jeho poznámky se v Pákistánu setkaly se značnou nelibostí. Vyvolaly totiž dojem, že Velká Británie je připravena veřejně ponížit Pákistán, aby si získala přízeň Indů. Tato strategie může krátkodobě fungovat a přinést britským firmám zakázky z Indie. Premiérův tým každopádně zajistil nejméně jeden významný kontrakt – na prodej vojenských letounů v hodnotě přesahující miliardu dolarů. Dlouhodobě však britské chování pravděpodobně přispěje ke zhoršení indicko-pákistánských vztahů.
Pákistánská veřejnost požadovala po svém vedení rychlé a rozhodné odsouzení Británie. To přišlo od armády. Šéf ISI, generálporučík Ahmad Šudža Paša, zrušil plánovanou návštěvu Londýna, kde měl diskutovat o zpravodajských otázkách, zatímco civilní vedení jako by nevědělo kudy kam. Po jistém váhání přicestoval Zardárí o tři dny později do Londýna.
Kromě toho se zdálo, že pákistánská civilní vláda pouští otěže v ekonomické oblasti, neboť špatné řízení ze strany civilních orgánů hnalo zemi do další krize. Zčásti kvůli záplavám, které ukrojí nejméně 1% HDP, zčásti kvůli neschopnosti a neochotě státních orgánů oklestit postradatelné výdaje a zčásti kvůli zpomalujícímu se růstu vývozu Pákistán znovu čelí vážným fiskálním problémům a potížím s platební bilancí.
Tentokrát by však zahraniční pomoc nemusela být tak rychle dostupná jako například v roce 2008. Vláda počítala pro roky 2010-2011 s růstem 4,1% HDP. Bude však moci mluvit o štěstí, pokud se jí podaří dosáhnout 2,8% HDP, což je polovina očekávaného růstu v Bangladéši a třetina růstu projektovaného pro Indii.
Pákistán je dnes jihoasijským pacientem – počet lidí žijících v absolutní chudobě se zde v důsledku tří po sobě jdoucích let, kdy růst nedosáhl ani tří procent, zvýšil o 10 milionů. K tomuto zvýšení dochází z valné části ve velkých městech, kde již sílí nespokojenost se zjevnou neschopností vlády zajistit základní zboží a služby.
Tyto prohlubující se krize na několika frontách – z nichž některé jsou připisovány špatnému vládnutí – znovu vyvolávají otázku, zda Pákistán může svou demokracii udržet. Vysoce pozitivní obraz armády jako by naznačoval, že je to v potácejícím se státě jediná instituce, která dokáže stabilizovat choulostivou situaci.
Začne však pákistánská armáda znovu přímo zasahovat na politické scéně, jak během šesti desetiletí od získání nezávislosti učinila už čtyřikrát? Nebo se civilní vůdci země „polepší“?
Rozdíl mezi dneškem a obdobími, která předcházela jiným pákistánským převratům, spočívá v tom, že aktivní občanská společnost, nespoutaná elektronická a tištěná média a asertivní soudnictví možná dokážou udržet armádu v kasárnách a postrčit politiky správným směrem. Červenec byl nicméně pro Pákistán krutým měsícem a další podobné měsíce budou téměř jistě následovat.
Šahíd Džavíd Burki, bývalý ministr financí Pákistánu a viceprezident Světové banky, v současnosti působí jako předseda Institutu veřejné politiky v Láhauru.
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
