Přeložil Hamilbar, převzato odtud
To nejtěžší při prognózování budoucnosti nespočívá v tom, dokázat si představit její pozitivní variantu. Zrovna to se mnohým celkem slušně daří.
To nejtěžší je představit si (a to ještě nemluvíme o tom popsat) přechod k takové variantě. Z následujících důvodů.
Dnes skutečně existuje spousta inteligentních, hodných a dobrých lidí, kteří celkově inklinují k socialismu. Kapitalismus je jim protivný, oligarchové odporní, takové ty střední buržousty cítí jako něco cizího a ne úplně pochopitelného. A k čemu je dobré všechno to “vlastnictví”, “banky”, “firmy”, už vůbec nechápou. Pod socialismem si představují vylepšenou variantu SSSR – bez front, bez deficitu, byrokracie a cenzury, ale zato s otevřenými hranicemi. A domnívají se, že to všechno tak nějak podobně nakonec dopadne. “Intuitivně cítíce”, že všechno se to stane tak nějak samo sebou. Vždyť přece drtivá většina kulturních a inteligentních lidí si to buď přeje, nebo by se o tom dala přesvědčit. Pokud tito lidé mají nějaké ponětí o marxismu, pak také něco zaslechli o historické nevyhnutelnosti přechodu k socialismu.
Na to, že ke změně formy vlastnictví je nutné násilí – na to je ovšem těžké i pomyslet. Kdo a jak bude to násilí používat? Svět kolem je přece tak veselý, světlý a příjemný, nehledě na určitá nepohodlí a zmatky. Všichni tak nějak žijí, nějak se zařídili, nic tak mimořádně hrozného se kolem neděje. Proč organizovat jakési revoluce, a kdo by je také organizoval? Všichni normální lidé si spokojeně žijí. V krajním případě se lze v rámci systému pustit do politiky, máme přece demokracii. No, i když není úplně jasné, proč by to bylo nutné. I tak je všechno celkem v pořádku.
No tak zhruba takhle si já představuji ruské inteligenty někdy tak v letech 1912-13. Všechno kolem je takové hezké! Takové klidné. Všichni se zařídili, máma, táta, vilka nebo velký byt v Petrohradě, svatby, křtiny. A Schubertovy valčíky, jak jistě chápete, a křupot francouzské bagety. Rozkvět poezie a duchovna. Lokajové, kuchařky, kočí jsou zdá se také spokojeni se svým postavením a taktéž se slušně zařídili. Ještě jsou tu nějací rolníci, viděli jsme je, když jsme v létě byli na chatě, ale ti si jak se zdá také nežijí špatně – smějí se, rodí děti, život jako život.
A dokonce když už byla válka, dokonce ještě v roce 1916 – no dobře, někde tam je válka… někteří známí důstojníci tam byli a vyprávějí všelijaké příšernosti. Ale nás se to přece nijak netýká. Křupeme dál francouzkou bagetu.
A najednou – znenadání! – hrůza! Revoluce, hlad, a potom už vůbec jakási Čeka, popravy, šibenice… občanská válka. Děti umírají hlady, gymnazistky-prostitutky, všechno se hroutí, na statku spálili knihovnu. Kde se tohle všechno vzalo? Vždyť všechno bylo v pořádku, bylo dobře. Jedině snad zlí marťané (Židi, Číňani, lotyšští střelci). Spiknutí!
A na druhé straně rolníci: 10 lidí v jedné místnosti, pravidelný hlad, chleba s lebedou když byl “dobrý rok”, 50% dětská úmrtnost…
Rolníci o socialismu nevěděli vůbec nic. Jestli dělníky bolševici ještě mohli nějak agitovat, na vesnici se prostě hromadila nenávist. Která propukla, když se rolníci vrátili z války – se zbraněmi.
Lid povstane ne tehdy, když potřebuje socialismus a “světlou budoucnost”, lid povstane, když už nemá sil to dál vydržet. A ty už neměl. Pro lid bylo násilí čímsi přirozeným a obvyklým od kolébky až po rakev. Lidé žili v situaci neustálého násilí proti nim. “Narovná své mohutné plece, a na pány, bojary a jiné panstvo vezme pořádnou palici” – to nejsou jen krásná slova. To se někde stalo. To se neustále děje. Násilí plodí násilí – což se v první řadě týká revolucí, sami o sobě (nebo pod vlivem zlých marťanů/komunistů) lidé nepovstanou. Povstanou především ty oběti násilí, které si ještě zachovaly vůli k boji. Před tím tyto oběti neexistovaly – oběti násilí nikdy neexistují ve veřejném prostoru, jen zřídka se v něm vynořují z důvodů mediální přitažlivosti, aby se okamžitě opět potopily na dno – komu jsou zapotřebí, koho zajímají? Ať si to řeší jak umí.
Ale jednoho krásného dne začínají “znenadání” existovat.
Lidová bouře, to je temný živel, jejich hněv je spravedlivý, ale není rozumný, osedlají a usměrní ho ty síly, které se v daném okamžiku ukážou jako silnější, organizovanější a proto pro povstavší přitažlivější. V roce 1917 jsme měli štěstí.
No ale vždyť i dnes – přesto, že to hodní, dobří a inteligentní lidé nevidí – převaluje se ve světě obrovská masa miliard zoufalých lidí. “Jenom ne násilí” – a násilí nad miliony dětí pracujících v továrnách – to nevadí? A statisíce žen a děvčat v otroctví? A co války, které se “nás netýkají”? Hlad? Nedostupnost lékařské péče? Masová bída?
Ale co, stačí v rozvinuté a bohaté zemi pracovat nějakou dobu na skladě podobné firmy jako je třeba Amazon a dostaví se úplně jiné životní pocity. Bolest vlastních nohou a zad – to není věc, která by se dala ignorovat. Která je neodvratná, nevyhnutelná pro miliony lidí dokonce i v bohatých zemích. A jak pochopit beznaděj mladého hocha, nebo mladého děvčete, kteří nikdy nenajdou práci a tudíž ani perspektivu normálního života, protože v jejich zemi je nezaměstnanost mládeže 80 %? Jak procítit zoufalství matky, která ztratila dítě při dalším “demokratickém” bombardování?
Takže násilí bude. Existuje i právě teď, je masové a v mnoha případech do nebe volající a nesnesitelné, a v průběhu času slibuje pouze narůstat. Protože již mluví o nové světové válce, již se k ní připravují. Tu válku nikdo nechce, absolutně nikdo – ale ona, jak se zdá, bude.
A tehdy se “najednou, znenadání” odkudsi objeví miliardy dnes neexistujících – nebo existujících kdesi v podvědomí společnosti – miliardy rozezlených, rozlícených lidí. Kteří si přijdou vzít to, co jim vzali. A tito lidé nebudou zdaleka tak přátelští, jak si je představují. Jejich hněv bude spravedlivým, ale ne rozumným. Jejich hlavy budou plné odpadu a předsudků a vědět budou pouze jedinou věc – někdo se musí zodpovídat z toho, co všechno prožili!
A dobří, inteligentní lidé se začnou pohoršovat nad tím, že tyto bývalé oběti “nejsou o nic lepší”, že – zabíjejí, že postaví tak akorát lágry, a že se rozhodně nebudou mazat s cizím majetkem. Co je to za komunismus, rozhořčí se dobří lidé! Mysleli jsme si, že komunismus – to je jako v knihách Strugackých, kdežto tohle, tohle jsou nějací bandité!
A proto je tak strašně, strašně těžké představit si přechod ze stavu, ve kterém se nacházíme, k socialismu. Přesněji, představit se to dá – ale nechce se nám do toho. Moc se nám do toho nechce. Naopak, chtělo by se, aby to tentokrát bylo klidné, humánní, rozumné, “ne jako v třicátém sedmém”.
Ne, tak to nebude. Bude to horší a děsivější. A pokud bude při smyslech, tak si to nikdo nebude přát.
Leda ti, co nemají co ztratit, kromě svých okovů.
Převzato z ostrova Janiky
Foto: onlooker
