Kterak liberálové nechtěně potvrzují Marxe a vyvracejí sama sebe

V tomto článku bych chtěl volně navázat na články O zmrtvýchvstání Marxe, Zjednodušený příklad a Několik obecných vývojových tendencí.


Ekonomičtí liberálové při každé příležitosti připomínají, zdůrazňují a omílají, že jedinou spásnou cestou k prosperitě a obecnému blahobytu, která dokáže vyřešit všechny problémy je samoregulující se trh, že každý státní zásah je z principu škodlivý, že plánovat se má pouze v soukromé sféře a naopak státní plánování a státní regulace jsou velice škodlivé, že nejlepší je všechno zprivatizovat, protože soukromý vlastník je nejlepší hospodář a ponechat na samovývoji v rámci ničím neregulovaného trhu, že vybírání daní obecně a zejména obtěžování silných kapitálových subjektů daněmi je nemravnost a trestuhodnost, že povinná solidarita ničí stát … Jejich úvaha má ovšem háček. Všechno toto si osvojili a k dokonalosti dovedli neoliberálové, kteří myšlenky liberálů realizovali globálně a univerzálně. 


Dovolím si krátký historický exkurs:  Marx odhalil základní protiklad kapitalistické společnosti, který spočívá ve vztahu majitele kapitálu a pracovní síly (zaměstnance a dnes by se dalo uvažovat také o drobném "závislém" podnikateli), kdy jeden je motivován tržní konkurencí a pudem maximalizace svých privátních zisků ke stále větší efektivitě a ke snižování nákladů, tedy i nákladů na pracovní sílu a druhý existenciální potřebou uchovat si za jakoukoliv cenu a podmínek diktovaných trhem trvalý zdroj své existence a pokud možno i důstojných podmínek k žití. Odhalil také tendenci stále větší koncentrace a akumulace kapitálu v rukou stále menšího počtu privátních subjektů vedoucí až k vzniku monopolů a kartelů a k přerůstání hranic národního státu. Proti obrovské moci koncentrovaného kapitálu vyzýval Marx ke spojování atomizované vrstvy proletářů, kteří mají takto mnohem silnější vyjednávací pozici k prosazení svých zájmů.   Zatímco liberální tržní fundamentalisté pokládají soukromovlastnické vztahy výrobních prostředků za základ všeobecného společenského blahobytu, stability celého systému a požadují všechno privatizovat, Marx právě tyto vztahy pokládá za příčinu hluboké majetkové a společenské nerovnosti, hlavní destabilizační systémový prvek, příčinu systémové krize a požaduje jejich transformaci.

 

A nyní již k současnosti: Nadnárodní kapitál z titulu své obrovské a stále rostoucí síly donutil mateřské státy odstranit celní a hraniční bariéry a lobbovat formou nejrůznějších intervencí (včetně válek) za své zájmy, Postupně přesunul technologické "národní" know how do míst s nejnižšími náklady, nalezl nejlevnější pracovní sílu na světovém trhu v otrokárnách, kde zaměstnanci pracují v nelidských podmínkách (až 19 hodin denně) za mzdu na hranici své prosté reprodukce, nehledě na své rychlé ("morální") opotřebení a vyřazení z pracovního cyklu. V rámci konkurenčního vyrovnávání tržní ceny práce tlačí globální kapitál na plošný pokles mezd a sražení pracovních podmínek na úroveň nejlevnější pracovní síly. Přeléváním výrob a know how, vyváděním zisků z národních ekonomik, kde bylo know how vyvinuto a firmy "vyrostly" ničí takto osvobozený nadnárodní kapitál mateřské ekonomiky, likviduje zaměstnance a drobné živnostníky, osvobozováním velkokapitálu od daní mizí jeho spoluodpovědnost za osudy země – zdroje svého bohatství, nedostávají se peníze na infrastrukturní projekty a chod státu. Velkokapitál navíc plošně postupně likviduje koupěschopnou poptávku po svém zboží a službách. V novodobých otrokárnách lidé na ně nemají finanční prostředky a v devastovaných mateřských zemích finanční zdroje časem vysychají – do dluhové pasti se postupně propadají zaměstnanci, živnostníci, kteří nemají komu prodávat zboží a služby i celé státy. Nepomáhá ani dočasné "řešení" ve formě života na dluh, protože dluhy časem pozřou celé státy i s naprostou většinou jejich obyvatel a blíží se doba, kdy se kumulované dluhy přiblíží hranici nedobytnosti a věřitelé začnou nemilosrdně vymáhat jejich splatnost. Globální korporace (moc velké na to, aby mohly padnout)  mezičasem nabyly takovou moc a sílu, že si postupně privatizují státy i jejich politiku a začínají diktovat svá vlastní pravidla trhu, státům a celým regionům. K tomu všemu dovedly svět deregulace, neomezený trh, neohraničená svoboda podnikání a nakládání kapitálem, sejmutí daňového břemene z velkých kapitálových subjektů, státní podpora zájmů "národního" kapitálu a privatizace úplně všeho. Takto vyřešil ve svém vrcholovém stadiu trh všechny problémy.


Nyní liberálové, kteří toto všechno celou dobu  podporovali, začínají pomalu procitat, uvědomovat si konečné důsledky a bránit národní podnikatelské zájmy, žádají obrátit unifikaci a decentralizovat politickou moc na národní úroveň. Přitom nechápou, že prvním krokem by musela být "decentralizace" trhu a podpora soběstačnosti místních ekonomik, které cíleně likvidovali podporou globálního kapitálu, globálního trhu, neomezeného přelévání kapitálu, práce a know how … Evropskou unii, u zrodu které stáli největší evropští  ocelářští a uhelní magnáti, kterým byl těsný národní trh a proto usilovali o zřízení velkého trhu s neomezeným pohybem zboží, pracovní síly, kapitálu  a služeb, dokonce tito pošetilci považují za socialistický projekt. I diktát globálních megakorporací vedoucí k privatizaci zisků a socializaci privátních ztrát považují za projev socialismu. 


Co dodat závěrem: liberálové by se asi měli hlouběji seznámit s učením nenáviděného Marxe popisujícího hlavní rysy současných ekonomických procesů již v dřevních dobách kapitalismu a měli by víc domýšlet své mantry a jejich ekonomické dopady. Pak by si nemuseli jejich hlásné trouby zakládat proti dopadům posvátné ruky trhu  nenáviděné a vysmívané socialistické odbory, spojovat se proti svému zaměstnavateli, aby si zachovali práci a zdroj své existence a nemuseli by potupně zjišťovat, že proti globálnímu kapitálu nakonec budou stát na společné barikádě  spolu nenáviděnými socialisty a zbídačenou "lůzou".   

Přejít do diskuze k článku