Kuba počtvrté

Reklama



Illusion prevails, always and totally – 3


chruščev castro


Stát, to je velmi seriózní věc. Není nic serióznějšího. A čím je stát důležitější, tím seriózněji se chová. Stát nikdy neimprovizuje, stát má vždy připravený plán. "Co, kde, kam, kdy". "Odkud". "Jdi tam, víš kam, zatoč do leva a vem to, co leží na třetí poličce zespoda. A okamžitě to použij."  Přemýšlet nemusíš. Tvůj rodný stát se tvými problémy zabýval už dávno, shromáždil nejlepší mozky, všechno zvážil, všechno promyslel, provedl několik pokusů a dospěl k závěru, že v dané situaci je třeba postupovat právě takto a ne jinak. Stát to je velká síla.


Dokonce když se stát dostane do situace, kterou žádný plán nepředpokládal,  že se třeba v republice Botswana vysadili Marťani, nebo že se přihodila Karibská krize, stát si okamžitě sedne a neodcházejíc od pokladny vypracovává plán. Stát si nemůže dovolit jednat jen tak, mýrnyks dýrnyks. Existence státu je vším. Naše, tedy moje a vaše existence, není ničím.


ExComm, ve kterém se shromáždily nejvýše postavené osoby nejmocnějšího státu na planetě Země, nejprve začal vypracovávat plán činnosti, vycházejíc z "a co když?". Když co? Například, je známo, že v blízkosti Ameriky započal a stále pokračuje proces rozmístění celých dvanácti raket s jadernými hlavicemi, každá o síle 3 megatuny. Tři megatuny to je hodně, tři megatuny to je strašně moc. Co nám zůstane z Washingtonu, jestli na něj z nebe spadne takový dárek? Takže musíme na proces, který už je v běhu dohlížet. Na dohlížení máme výškové průzkumné letouny U-2 které budeme vypouštět do oblak jeden za druhým, leťte holoubkové, leťte.


Jeden přistál, druhý odstartoval. Jsme zvědaví,  jak jim to na Kubě jde. I když zvědavost není dostatečně výstižné slovo. Přitom ale víme, že na Kubě "Damn Russians" rozmístili prostředky PLO. Nám již známý komplex S-75 "Desna", jehož raketou onehdá sestřelili soudruha Powerse. Takže máme velmi vysokou pravděpodobnost toho, že nad Kubou někoho sestřelí. Když tedy máme pravděpodobnost, tak do plánečku dáme bodík "4a", a v bodíku podrobně rozepíšeme, co budeme dělat v případě, že nad Kubou někoho sestřelí, protože až ho sestřelí, bude na přemýšlení pozdě. Vždy je třeba přemýšlet "předem". Do té doby, a ne potom. Bylo rozhodnuto, že když někoho sestřelí, Amerika odpoví zničením baterie raket, která sestřel provedla. Kvůli odstrašení. Aby věděli a aby je to přešlo. "Kde chceme, tam létáme".


Stát jenom mrknul na soudruha LeMaye a on zavčas přesunul na Floridu eskadru šestnácti stíhacích bombardérů F-100 a vyhlásil jim pohotovost právě pro tento případ. "Čekejte." Letadla stojí natankovaná palivem, piloti se v kabinách střídají. Čekají.


A dočkali se. Jak moudré hlavy v ExCommu přepověděly, tak se i stalo: 27. října byl nad Kubou sestřelen U-2. Pilot Rudolf Anderson zahynul. Jakmile smrt pilota vešla ve známost, vypracovaný plán začal fungovat. Když z Bílého domu telefonovali LeMayovi a ptali se, jak to jde, hlásil, že to jde perfektně, a že na Floridu letecky převážejí tehdy nejnovější rakety "Zuni", určené pro útoky na pozemní cíle, jako jsou radary a postavení raket, a zatím ještě v praxi nevyzkoušené kazetové bomby. Jakmile dorazí na místo, vydá rozkaz k útoku. Každá vláda, a Bílý dům v tom není výjimkou, nerada spěchá. LeMayovi řekli, ať se svým rozkazem počká a ať čeká na rozkaz prezidenta. LeMay se, skřípajíce zuby, podřídil. Těchto několik hodin vyčkávání zachránilo svět.


Kennedy se přikláněl k tomu, že je třeba udeřit. Celá země se na něj dívala a čekala, čím odpoví na sestřelení letadla prezident Spojených Států. Kennedy dokonce svolal poradu ExCommu, na které měly být vypracovány podrobnosti útoku. Jenomže v tentýž den, 27. října 1962, několik hodin před tím, než byl nad Kubou setřelen U-2, se stalo něco, co učinilo všechny další porady zbytečnými. Něco, co uzavřelo účty "karibské krize".


Od počátku 50. let letadla strategického průzkumu USA periodicky prováděla průzkumné lety podél hranic SSSR a odebírala vzorky vzduchu, který se dále testoval na radioaktivitu. V průběhu raketové krize frekvence letů stoupla a nyní se létalo denně. Berouce ovšem do úvahy celkovou "situaci" a zvýšenou citlivost zúčastněných, piloti dostali oficiální nejpřísnější rozkaz nepřibližovat se k hranicím vzdušného prostoru SSSR blíže než na sto kilometrů. V noci z 26. na 27. října byl průzkumný U-2 pilotovaný majorem Charlesem Moltsbym vyslán po nové trase přes severní pól k severním hranicím SSSR. Jak praví oficiální verze, Moltsby byl dezorientován polární září, zabloudil a "neúmyslně pronikl do vzdušného prostoru SSSR nad Čukotským poloostrovem". "Když objevil svoji chybu" Moltsby porušil rádiový klid, spojil se se střediskem Velení strategického letectva na Aljašce a oznámil svoji pozici. Středisko mu, také otevřeným textem, nařídilo okamžitě změnit kurs a "co nejrychleji opustit vzdušný prostor SSSR". Rozhovor byl zachycen a ze základny na Wrangelově ostrově odstartovaly sovětské stíhačky s příkazem sestřelit narušitele. Jakmile se dostaly do vzduchu, z americké základny na Aljašce, kde jakoby na to čekali, odstartovaly americké stíhačky Delta Dagger s příkazem tomu zabránit.  Pod křídly jedné z nich byly podvěšeny dvě rakety třídy vzduch-vzduch GAR-11 "Falcon" S JADERNÝMI HLAVICEMI. Takže U-2, což je relativně pomalé letadlo, letěl směrem na Aljašku, dohnat se ho snažili sovětští přepadoví stíhači, a v ústrety jim letěli přepadoví stíhači američtí, vyzbrojení (o čemž sovětská strana neměla ani tušení) raketami s jadernými hlavicemi. Čím měl skončit tento závod, je známo jenom Bohu. A zřejmě právě Bůh to zařídil tak, že U-2 opustil sovětský vzdušný prostor dříve, než ho dohonila sovětská letadla.


Tato událost, ačkoliv se stala dříve, než byl nad Kubou sestřelen U-2, byla oceněna jako méně závažná a americkému vedení bylo napřed nahlášeno zničení letounu Andersona. Členové ExCommu si lámali hlavy a připravovali se k zasedání v Bílém Domě. Jejich horečku ještě zvýšil oběžník Roberta Kennedyho, kterému rozvědka hlásila, že včera, to je 26. října, na sovětském velvyslanectví začali pálit archivy. Osobně se domnívám, že velvyslanec Dobrynin, který roli nastrčeného blbce nehrál o nic hůře než Chruščov, nařídil pálit staré svázané noviny Pravda, ale jak to mohla vědět americká "očka". A nyní, právě nyní, kdy napětí by se dalo krájet, ministru obrany nahlásili to, co se stalo v noci. McNamara nebyl voják, McNamara byl politik a tak okamžitě uviděl to, čeho si nevšimli jeho vojenští poradci. Podle svědectví zastupce McNamary generála Davida Byorchinela, poté co ministr obrany vyslechl hlášení, zbělel jako plátno a začal hystericky křičet: "To znamená válku s SSSR!" ("McNamara turned absolutely white and yelled hysterically, ‚This means war with the Soviet Union!‘).


MacNamara vyrazil do Bílého Domu. Když Kennedy uslyšel, co se stalo nad Čukotkou, uvědomil si, že propast pod jeho nohama se rozevírá. Skutečnost, která ho doteď obklopovala, se rozsypala na kousky. Od okamžiku, kdy byly rakety na Kubě objeveny, uplynulo jenom o něco více než týden, strany udělaly dva-tři tahy, a rozhodnutí o začátku totální jaderné války sklouzlo na úroveň pilota přepadového stíhače. Otázky jako: Začít válku, nebo nezačínat? Být či nebýt? Ne snad být či nebýt panu Kennedymu, ale být či nebýt Světu? – tyto otázky již nadále nespadaly do výlučné kompetence prezidenta Spojených států. Odteď o nich mohl rozhodovat nikomu neznámý pilot letadla. Situace se vymkla kontrole, události bylo nutno zastavit za každou cenu, zastavit okamžitě. A Kennedy přijal všechny podmínky navržené Chruščovem. Všechny, bez diskuse. Generálové na Kennedyho KŘIČELI, LeMay bouchal pěstí do stolu: "Pane prezidente, TO NESMÍTE UDĚLAT, TO JE OBROVSKÁ PORÁŽKA AMERIKY!". "Děkuji, už vás nebudu potřebovat", odpověděl Kennedy. Vycházeje z pracovny v Bílém Domě se brunátný LeMay neudržel, a tak aby to všichni slyšeli, pronesl: "Prohráli jsme".


První, co Kennedyho asi napadlo, bylo to, že se jedná o spiknutí vojáků s cílem rozpoutat jadernou válku. Jaké další tahy mohou mít generálové v záloze, to Kennedy samozřejmě nevěděl, a proto bylo nutné okamžitě ukončit konfrontaci s SSSR. Mohl se samozřejmě domnívat, že americká armáda je jeden velký bordel, který má za následek vyslání letadla s odjištěnými jadernými zbraněmi do vzdušného prostoru SSSR, ale něco takového nenapadlo ani mě, a Kennedy byl nejen prezidentem, ale i vrchním velitelem. Kdo by měl lépe vědět, jak se přijímají rozhodnutí v jemu podřízené armádě.


V průběhu následujících šesti měsíců byly sovětské rakety odvezeny z Kuby, a americké z Evropy. Kuba dostala garance existence. Není mezi námi ani Chruščov, ani Kennedy, ani generál LeMay, Fidelovi bude za dva týdny 80 let. "Svoboda nebo smrt!"


Takto vypadá skutečný obrázek toho, co jsme zvyklí nazývat "Karibskou krizí". Když se ale libovolného člověka zeptáme na "krizi", ať už Rusa nebo Američana, co uslyšíme? S nejvyšší pravděpodobností odpověď bude znít – "Chruščov kapituloval." Amerika vyhrála, SSSR prohrál. Nezávisle na tom, co se stalo ve skutečnosti, byl stvořen mýtus. A tento mýtus, pevně se usadiv v hlavách, žije svým vlastním životem.


Proč jsem to všechno napsal, a jaké můžeme z tohoto příběhu vyvodit poučení? Ještě nevíte? Poučení je strašně jednoduché: v propagandě pravda vůbec nic neznamená. Fakta nic neznamenají, to co se skutečně událo, nic neznamená. Na to všichni kašlou. Svět žije mýtem, přemýšlí mýtem a hovoří mýtem. Pokoušet se s tím bojovat pomocí jakýchkoliv odhalení je nejen neproduktivní, ale přímo směšné.


Pravda nemůže bojovat s Mýtem. S Mýtem může bojovat pouze jiný Mýtus.


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku