Illusion prevails, always and totally.
Našel jsem na internetu část inteview, které před několika lety dával Kosigynův vnuk, Alexej Džermenovič Gvišiani, profesor. Krátce (naštěstí, protože moje ubohá hlava by nevydržela obsáhlejší profesorský náhled na svět) v něm rozvíjí obvyklou inteligentskou mytologii. Ta ale, je třeba říci, ztratila mnoho ze svého bývalého lesku a vypadá poněkud vypelichaně. V interview se konkrétně zmiňuje Karibská krize.
"Myslím, že konečné odmítnutí Chruščova Kosyginem uzrálo v říjnu roku 1962 v době Karibské krize. V létě, na příkaz Nikity Sergejeviče, byly na Kubě rozmístěny a zamaskovány rakety středního doletu SS-4. V dosahu těchto raket se nacházelo i hlavní město USA, Washington. 19. října začalo vojenské námořnictvo USA blokádu Kuby, aby zamezilo dalším dodávkám vojenské techniky a personálu. Jako odpověď Chruščov přijímá další avanturistické rozhodnutí: sovětským raketám vyhlašuje bojovou pohotovost… Mezi těmi, kdo zachránil svět od jaderné katastrofy, byli – president USA John Kennedy, jeho bratr – ministr spravedlnosti Robert Kennedy a další. Teprve po mnoha letech vyprávěl Kosygin v úzkém kruhu, že byl jedním z těch, kteří trvali na evakuaci raket z Kuby."
Slyšíte to? Vypadá to, že Kennedy zachránil mír, a ne sám, napůl s bratrem Robertem. Tato dvě nevinně vražděná neviňátka přemohla šíleného válečného žháře, pekelného Nikitu. Já však, vzhledem k tomu, že nejsem sovětským inteligentem, mám na tehdejší události svůj vlastní názor.
V roce 1957 byla vypuštěna první družice Země a svět si se strachem uvědomil, že SSSR disponuje balistickými raketami. Odpověď na sebe nenechala čekat. V roce 1959 po neúspěchu jednání s Francií, která kategoricky odmítla rozmístění amerických jaderných základen na svém území, bylo 60 raket středního doletu Thor rozmístěno ve Velké Británii. V roce 1961 byly rakety středního doletu Jupiter rozmístěny v Itálii a Turecku. To okamžitě dramaticky změnilo existující strategickou rovnováhu, která i tak nebyla ve prospěch SSSR. Ten, pravda, mohl kolem sebe kopat, ale v žádném případě neměl na to, aby zaútočil. Rakety středního doletu na evropském válčišti znamenaly další stupeň v závodě, na který SSSR nebyl připraven. Doba letu rakety Thor, vypuštěné ze základny poblíž Nottinghamu, nesoucí jadernou hlavici o síle 1,4 megatuny do Moskvy byla pouhých 18 minut. Americkým mezikontinentálním raketám Atlas a Titan, v té době teprve testovaným, to trvalo 30 minut. A ještě je třeba připočítat nejméně 30 minut na jejich natankování kapalným palivem. V Kremlu se podrbali na hlavě, bylo třeba něco podniknout. Takže "něco" podnikli, a podnikli to navýsost úspěšně.
Tehdejší sovětské vedení, které my zkráceně nazýváme "voluntaristou Chruščovem" rozhodlo o "symetrické odpovědi" spočívající v rozmístění raket středního doletu v měkkém podbřišku Ameriky – na Kubě. Sama operace převozu raket na Kubu si zasluhuje jen superlativy. Američané se probudili, až když bylo hotovo. V podstatě je donutili usednout nikoliv za jednací, ale za karetní stůl, kam si tito sebejistě sedli, považujíce se za nepřekonatelné mistry v blufování. Zatím je však čekala prohra, a ta prohra byla o to více ponižující, že je porazil pologramotný "kukuruznik". Z boku to vypadalo, jako když hostující městský profík, blahosklonně se usmívajíce, usedl na lavici hrát s vesnickým hlupákem paklíkem umaštěných karet, a o chvíli později, poté co prohrál i trenýrky, odcházel přikrývajíce se dlaní a blýskaje sklíčky milostivě mu ponechaných brýlí.
Jak tedy probíhaly události v průběhu těch dvou týdnů, které vstoupily do všech encyklopedií a příruček pod názvem "Karibská krize"? Zde je krátký přehled:
V květnu roku 1962 byl v Moskvě schválen plán, podle kterého budou na Kubě rozmístěny rakety středního doletu.
V červenci roku 1962, poté, co více než šedesát lodí plujících pod sovětskou vlajkou převezlo na Kubu vojenskou techniku a vojenský personál, tehdejší ředitel CIA John McCone na schůzce s Johnem Kennedy, Robertem Kennedy, Deanem Ruskem a Robertem McNamarou vyslovil podezření, že na lodích mohou být rakety, ale tehdejší politické vedení USA mělo za to, že něco takového je prostě nemožné.
8. a 16. září byly na Kubu dodány první rakety.
14. října výškový průzkumný letoun U-2 pořídil snímky téměř hotové odpalovací rampy poblíž San Christobal.
19. října U-2, které nyní patrolovaly nepřetržitě, objevily čtyři již funkční odpalovací rampy raket středního doletu. Tato informace byla utajena, o hrozném objevu bylo informováno pouze čtrnáct (to je stupeň utajení!) vysoce postavených osob. Nejbližšího spojence, Anglii, neinformovali až do večera 21.řijna.
22. října prezident Kennedy pronesl řeč k národu, ve které informoval o instalaci raket středního doletu na Kubě i o tom, že útok z Kuby bude posuzován jako útok SSSR na USA. Vyhlásil také karanténu Kuby. Slovo karanténa bylo eufemismem slova blokáda. Američané se tak snažili vyhnout důsledkům vyplývajícím z mezinárodního práva při použití blokády. Okamžitě také začali vypracovávat různé scénáře dalšího postupu. Jeden ze scénářů předpokládal invazi na Kubu, a na Floridu dokonce začali přesouvat jednotky. Tuto variantu však velmi brzy zavrhli, protože na Kubě bylo více než 40 tisíc sovětských vojáků i taktické jaderné zbraně a celé to připomínalo apokalypsu.
Kennedy též informoval Sovětskou vládu, že uvnitř pásma karantény, jehož hranice ležely 500 námořních mil od pobřeží Kuby, budou američané zastavovat a kontrolovat všechny lodě.
23. října byl opublikován otevřený dopis drahého Nikity Sergejeviče, ve kterém ubezpečoval Kennedyho o neměnné mírumilovnosti SSSR. Zdálo se, jakoby ožívala ne tak dávná minulost, kterou měli všichni ještě v živé paměti. Svět zachvátilo zděšení. Od této chvíle sázky v této ďábelské hře prudce rostly.
25. října se konalo mimořádné zasedání RB OSN na kterém sovětský zástupce Zorin popíral existenci raket na Kubě. Zástupce USA Adlai Stevenson na to předvedl fotografie získané průzkumným letounem, na nichž byly vidět odpalovací rampy.
26. října Američané dostávají od Chruščova dopis, ve kterém jim navrhuje stažení raket výměnnou za garance, že Američané nezaútočí na Kubu. "Pouze!" Politická špička USA jásá. Jenomže následující den, 27. října dostává Bílý dům další dopis, který obsahuje další požadavky. Jásot okamžitě utichá.
Tento den byl sovětskou raketou sestřelen výškový průzkumný letoun U-2. Pilot Anderson, jehož skafandr byl poškozen střepinou, zahynul. Armáda sovětských obchodních lodí se nezadržitelně přibližovala k určené hranici "karantény". Život nutil soupeřící strany něco udělat, a udělat to okamžitě. Tentýž den Kennedy veřejně přijímá návrh obsažený v prvním Chruščovově dopisu a tajně posílá svého bratra Roberta na sovětské velvyslanectví ve Washingtonu, kde prohlašuje, že Spojené státy se zavazují splnit i druhý, tajný, požadavek SSSR. Krize skončila.
Zdálo by se, že si můžeme ulehčeně vydechnout, ale já nemohu. Protože krize neskončila kvůli tomu, co se dělo na Kubě. Drtivá většina lidí vůbec netuší, co donutilo mrknout protřelého hráče strejdu Sama, netuší, že kulminačním bodem "Karibské krize" byla událost, která se stala tisíce kilometrů od Kuby a formálně se Kuby, ba dokonce ani teplého Karibského moře nijak netýkala. A přece svět na pokraj jaderné války postavila právě tato událost a vůbec ne to, co nám vyprávějí encyklopedie, které píšou takoví profesoři jako je profesor Gvišiani, vnuk velkého děda.
Přeložil Hamilbar, vzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
