Dnes se to vše líčí tak, že v roce 1959 se vlády na Kubě zmocnil komunistický diktátor Fidel Castro, okamžitě se prohlásil za nepřítele amerického imperialismu a začal na Kubě budovat komunismus. Zkrátka darebák. To jsou ovšem pohádky pro slabomyslné.
Na Kubě skutečně proběhla revoluce. Proběhla koncem roku 1958 a začátkem roku 1959. Ovšem Fidel Castro se stal tím Fidelem Castrem, kterého známe dnes, a Kuba si vybrala "socialistickou cestu rozvoje" až rok po těchto událostech. Přesněji, po patnácti měsících. A tato kouzelná transformace proběhla v průběhu jednoho jediného dne. Tím dnem byl 4. březen 1960. Co se stalo v tento den? 4. března 1960 byl v Havanském přístavu proveden, řečeno dnešním jazykem, "teroristický útok". Vyhozena do vzduchu byla právě vykládaná francouzská loď "La Coubre". Výbuch byl mimořádně mohutný. Ve čtvrti sousedící s přístavem se z oken vysypala skla, na lodi samotné zahynulo 81 lidí, celkový počet mrtvých přesáhl stovku. My jsme už uvykli žít v novém překrásném světě, ve kterém teroristické útoky mají na svědomí denně stovky lidských životů, nás to nechává naprosto lhostejnými, ovšem výbuch v tehdejší patriarchální Havaně měl skutečně výbušné důsledky. Do ulic vyrazila celá Kuba. Soudruh Fidel se předvedl v celé své kráse, a světoví politici pouze závistivě naslouchali jeho plamenným řečem. Fidel odhaloval a obviňoval. Obviňoval Američany. V ty dny poprvé zazněla slova, která se stala symboly kubánské revoluce – Patria o Muerte! Přišla Fidelova velká hodina, dokázal se stát ne "jedním z" kolektivního vedení, dokázal se stát vůdcem, dokázal osedlat vlnu lidového hněvu. Kuba si vybrala, a spolu s ní si vybral i Fidel.
A co že se to vlastně dělo těch patnáct měsíců, v průběhu kterých si Kubánci ujasňovali, co že vlastně chtějí, a co chtějí ti druzí od nich? Všelijaké zajímavé věci se děly. Ty nejzajímavější se děly samozřejmě daleko od Kuby, ale i na samotné Kubě a v souvislosti s ní se dělo leccos zajímavého.
Kuba fakticky neměla armádu. Její armáda spíše připomínala policejní jednotky, což je pochopitelné, protože k čemu by "cukrové republice" byla skutečná armáda, s kým by měla bojovat, před kým by měla Kubu bránit? Ovšem poté, co Amerika odmítla podporovat novou kubánskou vládu, začalo být pomalu jasné, že je před kým. Amerika se z více méně lhostejného pozorovatele trampot odehrávajících se na jejím zadním dvorku změnila v nepřítele. Ovšem kubánskou armádu bylo nutno nejen vytvořit, do čehož se Kubánci okamžitě pustili, ale i vyzbrojit. A rozhodli se začít (celkem opodstatněně) vytvořením moderního letectva. Na koho byste se obrátili, kdybyste byli na místě kubánské vlády a potřebovali moderní letadla? Kubánci, ač byli stejně tak nezkušení jako vy, řídíce se ale zdravým selským rozumem, se obrátili na nepřítele svého nepřítele. První stát, který je napadl, stát se kterým začali jednat o dodávkách reaktivních stíhačů na "ostrov svobody", byla Velká Británie.
Angličané vůbec netoužili po nějaké přímé účasti v celé té věci. Udělali udivené oči, prohlásili, že je na ně vyvíjen diplomatický nátlak od jejich velkého zaoceánského přítele a skvělého partnera v NATO a poslali kubánské prvňáčky do pryč. Poslali je do Moskvy. Moskva (která s Kubou v té době neměla, mimochodem, diplomatické vztahy) předvedla výraz tváře ještě daleko udivenější a poslala Kubánce ještě dál, poslala je do Československa. A Československo je co? Československo se hodí k lecčemu. Vyrábí například licenční sovětské stíhačky MiG-15. No a co, ať je klidně vyrábí, když ho to baví. A komu je bude prodávat, je pouze jeho věc. Československo je nezávislý a suverenní stát, je dokonce i členem OSN. Kromě toho jsou v Československu různé závody, které vyrábějí různá bouchátka a střílátka, se kterými si tak rádi hrají velcí kluci. Pro člověka který se vyzná v revolucích, je Československo něco jako obchodní dům "Svět hraček".
Malinké mňoukající kotě přistrčili k misce s mlékem a strčili mu do ní čumáček. Tady, tady je mlíčko, tady papej. Naivním barbudos předvedli "jak se to dělá". Je však třeba říci, že kupujíce zbraně, Kubánci na sebe odmítali brát jakékoliv politické závazky. Vedení na Kubě čekalo, odkud povane vítr. Byl potřeba otřes, nějaký impuls. Jak otevřeně řekl (tehdy ještě ne) soudruh Castro zástupci SSSR a spolupracovníkovi KGB na Kubě Alexejevovi, kterému se podařilo dostat se na Kubu až za několik měsíců po revoluci: "Myšlenky socialismu nejsou na Kubě populární, není na ně zatím ten správný čas. Aby jim masy začaly naslouchat, muselo by se něco stát."
SSSR i Kuba byli velmi opatrní. Každý z nich pro to měl svůj vlastní důvod. SSSR nechtěl, aby ho Amerika podezřívala z pokusu usadit se v jejím měkkém podbříšku a předváděl naprostý nezájem, zatímco Kuba se obávala, že bude podezírána ze zahraničně politických "prokomunistických sympatií" a zadušena dříve, než revoluce stačí zesílit. Kuba a SSSR tančili velmi komplikovaný tanec, předváděli všelijaká důmyslná "pa", přbližovali se a vzdalovali, udržujíce na tvářích lhostejný výraz.
Připomeňme si, že právě v této době soudruh Che Gevara cestuje po světě. A že svým spůsobem to byla triumfální cesta. Kubánci chápali, že z americké strany se jim žádné podpory nedostane. Zároveň chápali i to, že zatím nenastal čas veřejně a otevřeně si vybrat toho či onoho mocného patrona. Takže se rozhodli zajistit si podporu alespoň takzvaného "třetího světa". A byli v tom velmi úspěšní. V létě 1959 se Che Guevara setkal s vůdci všech klíčových "nezúčastněných zemí". Mimo jiných navštívil Egypt, Jugoslávii, Indonésii a Cejlon. Kuba vešla na scénu světové politiky. Kuba se stala "módní" zemí. V průběhu této cesty SSSR provedl celou řadu pokusů kontaktovat Che Gevaru, aby si ujasnil, co vlastně Kubánci chtějí. Che sice nebyl diplomatem, ale kontaktům se sovětskou stranou se diplomaticky vyhýbal. Poslední zemí na jeho trase bylo Japonsko. A až zde, na úplném konci své cesty, pro sovětskou stranu zcela nečekaně, projevil přání setkat se se sovětským velvyslancem v Japonsku. Kromě toho, že byl vynikajícím revolucionářem, Che určitě také skvěle hrál karty.
Na této schůzce řekl velvyslanci, a řekl mu to jednoduchým, jasným jazykem, že se chce setkat se sovětským zástupcem, aby projednali pro obě strany velmi důležité otázky. Požadavky na sovětskou stranu byly následující: člověk zastupující SSSR měl být vybaven úplnými plnými mocemi k jednání a měl plynně hovořit španělsky. Jak Che prohlásil s odzbrojujícím úsměvem: "Nedůvěřuji překladatelům". A co myslíte, které město Che určil jako místo budoucích tajných jednání z očí do očí se sovětským zástupcem? Správně, uhodli jste. Místem setkání byl určen Londýn.
Schůzka byla určena na podzim roku 1959. Půl roku na to vybuchla v Havanském přístavu francouzská loď La Coubre naložená v Belgii zakoupenými zbraněmi. Kuba spadla z větve jako zralá hruška. SSSR stačilo nastavit dlaň. SSSR a Anglie dostali k dispozici místo, odkud bylo možné hrozit samotné Americe. Do kubánské krize zbývaly dva roky.
Přeložil Hamilbar, převzato odsud.
Převzato z ostrova Janiky
