Labutí píseň Jiřího Paroubka

Reklama


Zdá se, že Jiří Paroubek vzal své rozhodnutí opustit vedoucí funkce v ČSSD velmi zodpovědně a začal za sebou pálit mosty, protože si nedovedu představit, že by se po zveřejnění textu Vítězství bez fanfár ještě mohl na přední posty ve straně či vládě vrátit.


Nejde o to, že by mluvil z cesty či jinak blábolil, to v žádném případě. Věcně je jeho analýza volebního ne-úspěchu správná a přesná. Média skutečně nadržovala pravici a šikanovala levici, skutečně razila politiku dvojího metru proti ČSSD a pořádala každodenní štvanici na ni a jejího předsedu, skutečně propagovala „nové" strany nad rámec placené inzerce; skutečně je možno najít jedince, kteří se chtěli ČSSD pomstít a podnikatelské skupiny, které si nepřály, aby ČSSD stála v cestě jejich drancování země; skutečně udělala ČSSD celou řadu chyb, z nichž byly školácké a některé snad ani nebylo možno vzhledem k poměrům neudělat.


Ale ten styl!


A nejde jen o mizerné literární kvality a do očí bijící textové chyby a neohrabanosti. Jde v první řadě o ublíženecký až ufňukaný tón žalobníčka, který ukazuje prstíčkem na zlé kluky v naivní představě, že přece spravedlnost musí existovat. Tímto textem Jiří Paroubek sebe i ČSSD poškodil, protože nabídl svým nepřátelům na zlatém podnose klacek, kterým jeho i stranu budou moci ještě dlouhou otloukat. To je chyba, jaké by se vůdce neměl dopouštět. Nestačí mít pravdu, je třeba umět ji sdělit. To se Jiřímu Paroubkovi příliš nepodařilo a nyní by udělal lépe, kdyby tento text prohlásil za svůj politický testament a stáhl se do ústraní, protože jako vůdce již nebude nikdy dostatečně přesvědčivý.


Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku