Labyrintem odtajněných „tajností“

Reklama


           

Obálka titulu V labyrintu zpravodajských služeb

            Konečně vyšla kniha, která má šanci vrátit čtenářům důvěru v psaní o nedávné minulosti. Lze se v ní dočíst něco, co v jiných knihách není, tedy o tzv. zakázaných tématech. Navíc její autor svým psaním dokumentuje, že vzpomínky na nedávnou dobu lze napsat nejen kvalifikovaně, ale i čtivě a tvořivě.

Minulý týden byla v Neoluxoru na Václaváku autogramiáda dr. Jiřího Růžka, který byl ve vysokých funkcích téměř všech českých tajných služeb v posledních 23 letech. Sešlo se tam hodně lidí, mezi nimi vedle někdejších koordinátorů českých zpravodajských služeb, bývalých ministrů i pracovníci CIA a jiných tajných služeb působících v ČR. Byla tam i početná squadra domácích rozvědčíků z různých dob, aby si nechali podepsat od autora jeho knihu „V labyrintu zpravodajských služeb“. Kdo přišel, nelitoval. Nakonec knihkupectví, které připravilo k prodeji stovku exemplářů, bylo nuceno vyslat své pracovníky do „spřátelených“ prodejen za účelem doplnění zásob. Díky tomu jsem si mohl hned večer knihu číst. Skončil jsem kolem 4. hodiny ráno a to jen proto, že oči už byly unavené. Od té doby jsem se vícekrát znovu vrátil ke knize, která vnáší trochu světla do přítmí tajných českých služeb. Nejde v ní o vyprávění plné mezer vyplněných báchorkami ála Pacnerovo Československo ve zvláštních službách z přelomu tisíciletí či nekriticky pojatá a povrchní Zetochova disertace „Zpravodajské služby v nové demokracii“. Každý, kdo si v 90. letech o nějakou z těchto služeb jakýmkoliv způsobem škrtl, ať už jako jejich pracovník, či jen jako zájemce o dění ve světě tzv. utajovaných skutečností, bez nichž je ovšem porozumění dění v polistopadové české společnosti trochu nesnadné, najde v Růžkově práci konečně oporu pro přemýšlení o tom, v čem žijeme. I ti, co v těchto službách nepracovali, si teď mohou díky této knize konečně udělat představu, za co se vydávaly a vydávají miliardy z našich daní. Díky Růžkovým informacím lze konečně pospojovat i určité, sice jakoby známé, ale ne zcela ověřitelné, a tedy ani spolehlivé skutečnosti s jinými fakty. Jinými slovy: je to čtení pro odborníky i pro laiky, kteří se chtějí dovědět něco o sobě i o společnosti, v níž žijí, a kterou spoluvytvářejí. Tajné služby už nejsou a nebudou díky tomu tak tajné, jako dosud byly.

Kdybych měl do tohoto stručného komentáře shrnout jen to hlavní, co považuji za přínos Růžkovy knihy, pak snad jde hlavně o tato zjištění:

  • Česká společnost nebyla v nedávné minulosti (o přítomnosti tato kniha není) zaštítěna zpravodajskou ochranou před používáním špinavých sociálních zbraní (cílené dezinformace, nepřátelská propaganda, agrese všeho druhu včetně psychologických operací apod.). Jak služby pro vnitřní ochranu, tak pro vnější obranu nebyly totiž funkční, což vysvětluje leccos v dosud těžko srozumitelném dění v nedávném období.

  • Důvod, proč tomu tak bylo, nespočíval jen v nedostatku připravených odborníků, ale i v nezájmu řady těch, kteří českou společnost reprezentovali a za její řízení v této zvláštní oblasti odpovídali, aby něco takového fungovalo. Obávali se nejspíše toho, že v takovém případě budou sami vystaveni určité kontrole, čemuž chtěli zabránit. Vedle lidí jako Klaus, Zieleniec, Gross k nim patřila celá řada tzv. „transformátorů“ (lidí odpovědných za realizaci transformace české společnosti)

  • Změnit tuto politiku nebylo v silách lidí, kteří se navzdory tomu všemu do struktur tajných služeb dostali. Místo aby se s jejich (tedy od vrcholových politiků) podporou věnovali své práci, byli nuceni významnou část své kapacity věnovat konfliktům s lidmi, kteří byli dosazeni do těchto struktur proto, aby zajistili jejich disfunkčnost.

  • Významná část zpravodajské sítě byla dokonce přeorientována na produkci aktualizovaných kompromateriálů opřených převážně o staré estébácké zdroje využívané ve velkém rozsahu v řízení polistopadových struktur. Hodnoty spojené s vlastenectvím, inteligencí, čestností, nezávislostí a jinými kvalitami života tak byly v této sféře silně upozaděny.

  • Většina aktivit tajných služeb byla v nedávné minulosti vykonávána nekvalifikovaně, což mělo mnoho negativních dopadů (a bude mít i v dohledné budoucnosti). Zvláště nekvalita jejich politického řízení byla těžkým handicapem, jenž se nemůže neprojevovat i v dalším vývoji těchto služeb.

  • ČR byla v  polistopadovém období v důsledku výše zmíněných faktorů nejspíše v důsledku své faktické nechráněnosti silně ovlivňována ve svém vývoji aktivitami řady zahraničních tajných služeb, zvláště v oblasti ekonomiky. Nemluvě pak o vlivu struktur organizovaného zločinu pocházejících z domácích zdrojů. Již v 90. letech tyto struktury v řadě případů ve velkém zneužívaly silně chaotizované „tajné“ služby ke svým cílům. Tzv. odpad společnosti (veksláci, spekulanti, pseudopodnikatelé apod.) pak mohl takto nekontrolovaně proniknout i do struktur vyššího politického establismentu.

  • Místo aby došlo k zahájení spolupráce akademických struktur (nemyslím vysoké školy), kde přežívaly, byť ve velmi skromném rozsahu lidé schopní kvalifikovaně analyzovat situaci ve společnosti, zabývat se riziky společenské krize apod. došlo k dodnes přetrvávající situace, jež se nedá charakterizovat jinak než nárůst jejich vzájemných animozit.

Autor se ve své knize zmiňuje také o tom, že každá společnost má takové tajné služby, jaké si zaslouží. Pokud by toto úsloví skutečně platilo, pak se česká společnost musela bez funkčních služeb obejít právě v době, kdy je nejvíce potřebovala. Pro něco takového svědčilo např. to, že  práce v těchto službách se pro mnohé „nové“ lidi stávala problémem, i to, že životnost řady šéfů i řadových pracovníků tajných služeb v ČR ve funkcích poklesla na minimum. Vzpomínám, že mi Oldřich Černý, někdejší ředitel ÚZSI v letech 1993-98, před svojí nedávnou smrtí na moji otázku položenou mu během našich občasných diskusí, proč vlastně odešel ze své funkce, odpověděl stručně: "Byl jsem vyhořelý. Nemělo to smysl."

S názorem, že to vše bylo nevyhnutelné, se však nedá zcela souhlasit. Není sporu o tom, že už stav předlistopadových služeb (o kterých zde ale není nic podstatného sdělováno) byl tragický. Svědčí o tom i fakt, že fakticky nechaly volným pádem padnout minulý režim, jehož štítem a mečem měly být. 32 zahraničních rezidentur v té době pracovalo především pro svoji „velkou sestru“ v Jaseněvu na kraji Moskvy. Dlouho před Listopadem již přestaly přispívat k rozvoji české společnosti. Jejich zrušením se nic pozitivního neztratilo. Zásadní chybou ale byla naprostá nepřipravenost nového establishmentu na změny, které měly přijít. (Pozn.: možná právě proto se ale dostali k moci!) Nelze v této souvislosti vyloučit, že masivní průnik anarchisticky orientovaného pseudodisentu do struktur nových tajných služeb, byl jednou ze základních chyb celé transformace české společnosti. Snad se jednou dočkáme pokračování vynikající Růžkovy analýzy stavu tajných služeb o vývoji tajných služeb v době, kdy on tam již nepůsobil. (Pozn.: lze předpokládat, že paralelně s touto, pro veřejnost již dostupnou analýzu, vznikala jiná analýza, která využívala dosud utajené informace o tom, co se v české společnosti dělo a děje.) Je zřejmé, že tyto služby měly být podřízeny jinému způsobu kontroly s důrazem na odbornost. Jejich nepřiměřené utajování napomohlo jedině bujení marasmu. Četní diletanti z tzv. disentu si v přítmí utajenosti vybrali k sobě za podřízené ještě větší diletanty než byli sami, a znásobili tak výše zmíněné defekty. Možná se ovšem jednou dočteme, že v současnosti (té dnešní) už je to jiné. Osobně bych o tom však pochyboval. Případ Nagyová-Nečasová versus vojenská rozvědka či fakt, že v BIS je pořád stejné vedení, o situaci v NBÚ ani nemluvě, je dost výmluvný. Varuje to před nezdůvodněným optimismem. Měli bychom se pod vlivem této četby spíše připravovat na nejhorší.

Knihu si můžete koupit zde.

RŮŽEK, Jiří. V labyrintu tajných služeb. 1. vyd. Praha: Šulc a Švarc, 2014. ISBN 978-80-7244-363-5.

 

Přejít do diskuze k článku