Už docela dávno jsem v televizi viděl dokumentární pořad o stavbě nějaké naší (české) vodní přehrady. (Lipno? Orlík?) Vzpomínal nějaký už dost starý inženýr projektant, který měl onu stavbu na starosti. Dověděl jsem se, že stavba byla finančně velice náročná, ale že už po pěti letech provozu elektrárny byly veškeré náklady uhrazeny z prodeje elektřiny. To ovšem znamená, že taková elektrárna je potom další roky (dvacet? třicet? čtyřicet? více?) už jen a jen velice zisková. V té době (tedy v době tzv. reálného socialismu) samozřejmě veškeré náklady financoval stát a veškeré pozdější zisky inkasoval samozřejmě také stát.
Co s těmi zisky stát, respektive vláda, udělá? Tady se nabízí několik možností. Dnes bychom mohli říci – no co s tím udělají, podělí se, rozkradou to! Tehdy to ale nešlo, tam ve vedení ostražitě hlídal jeden druhého, dokonce i odměny se musely udělovat opatrně, aby to nevzbudilo závist. Tak třeba u Rudolfa Baráka, což byl ministr vnitra, našli v trezoru 200 tisíc, v dnešním přepočtu dva milióny, což je prkotinka, no ne? V lednu 1962 byl obviněn ze zpronevěry a dostal 15 let. Dnes by se to přešlo s úsměvem. Takže tehdy rozkrádačky jaksi nefungovaly. Veškeré zisky (a to nejen z elektráren) šly do státní kasy. Proto mohl být přebytkový státní rozpočet, proto mohl stát nezištně darovat nějaké ty finance i rozvojovým (spřáteleným) zemím. Zisky tehdy šly i třeba na školství, zdravotnictví, policii, rozvoj infrastruktury atp. Výnos byl tedy poctivě rozdělován a užíván k obecnému prospěchu a růstu kvality života většiny. Šéfem elektrárny byl nějaký ředitel odborník a k ruce měl náměstky, kteří byli placeni mírně nadprůměrnou mzdou. A samozřejmě i běžné úřednice za běžný plat. A fungovalo to bez problémů několik desetiletí. (Jen tak mimochodem: okresní tajemník strany míval v průměru 8 tisíc měsíčně, což bylo docela dost, já jako kantor jsem bral 2 tisíce, tedy měl čtyřikrát více, ale zase třeba dojička v kravíně měla 5 tisíc, takže zase to přespříliš přehnaný plat nebyl.)
No a teď se podívejme, teoreticky samozřejmě, jak by to vypadalo, kdyby úplně stejnou přehradu-elektrárnu postavili kapitalisté čili neoliberálové. Nejdříve by se pár podnikatelů domluvilo a založilo akciovou společnost či nějaké konsorcium, tedy společenství či příležitostné sdružení právnických subjektů k provedení určitého obchodu, v našem případě stavby přehrady. Investovali by do stavby buď svoje vlastní finance, nebo by si je vypůjčili od bank. Stavba by trvala třeba pět či i více let, dalších pět let by se splácely náklady, no a potom by každý subjekt (čili akcionář) pobíral zisky zvané dividendy, které jsou nezdaněné (či zdaněné nepatrně). No a mohou se dalších dvacet, třicet (více?) let smát, jak jim na účtu přibývají nuly. Zajisté ten, kdo vložil do podniku více financí, tedy má větší podíl, dostává více dividend, ten co si půjčil z banky, musí ještě splatit úroky. Tady skutečně peníze dělají peníze. Stát, či státní rozpočet, z toho nemá ovšem vůbec žádný příjem. Akorát ta hrstka akcionářů neustále bohatne, neboť navíc zisky mohou tzv. investovat do dalšího podnikání, čímž se vyhnou placení i té nepatrné daně státu. Není proto divu, že veškeré bohatství světa se klidně a bezproblémově může soustředit v rukách několika superbohatých rodin. (Prý těch rodin jsou na světě pouhé tři stovky!)
Na příkladu přehrady-elektrárny jsem demonstroval snad srozumitelně ten diametrálně odlišný postup socialismu a kapitalismu-neoliberalismu, vyhnul jsem se samozřejmě záměrně pojmům demokracie, totalita, svoboda, tyranie, o nichž se ostatně zmíním později.
Už se neříká ředitel a jeho náměstci, už jsou to manažeři (superodborníci, nadlidé, nadschopní nadsamci, supergeniální nadtvorové) a ti dostávají plat dle dosaženého zisku, plat milión měsíčně není nic neobvyklého a přidejme k tomu ještě štědré odměny za vzorné vedení. Je to stokrát více než průměrný měsíční plat deset tisíc, který pobírá většina obyvatel. Počítám dobře? Stokrát více? Ve středověku míval podobně násobný příjem nějaký ten feudál, biskup, či kardinál.
Tož tak funguje kapitalismus a svoboda a demokracie. No a my jsme si v roce 89 s radostí a nadšením vybrali tento politický systém, ve kterém mizivá hrstka bezskrupulózních predátorů neuvěřitelně bohatne a je úplně mimo působnosti policie a soudů, jsou prostě nedotknutelní. Přitom většina obyvatel, tedy těch spodních 10 miliónů, je neuvěřitelně ožebračována a zbídačována, je naprosto bez jakékoliv právní ochrany a stává se tak podřadnou velmi početnou skupinou lidí určených k lovu a odchytu jako zvěř.
A tento politický systém se zaklíná tím, že máme přece demokracii a svobodu, že přece každý si může koupit akcie, každý může pobírat dividendy, na trhu je akcií nadbytek, stačí si jenom vybrat akcie výnosné, akcie ještě více výnosnější a akcie nejvýnosnější, tady si může každý svobodně vybrat. Otázka tedy zní: a proč je občané nenakupují? No odpověď jednoduchá – nemají prachy. A navíc není každý tak šikovný jako bývalý premiér Gross, ten si odpoledne vypůjčil v bance 20 miliónů, večer za to koupil akcie, které ráno prodal na trhu za sto melounů, vše čisté, transparentní. Čistý zisk během jedné noci je 80 melounů, to je něco, co? Vždyť tuhle operaci na akciovém trhu mohl provést každý, nikomu to nebylo zakázáno, vždyť máme svobodu a demokracii.
No a po převratu jsme se k tomuto kapitalismu v extázi vrátili. Jenomže kapitalismus se za tu dobu změnil. Už není potřeba investovat do stavby přehrad, oceláren, dolů, hutí, železnic, prostě do nějakých výrobních podniků. Nač dlouhé roky čekat na dividendy, to se už dnes přenechává těm malým druhořadým podnikatelům, kteří mají dost času a mohou čekat roky a desetiletí, než se jim investice vrátí a než začnou pobírat zisky. Všimněme si, co se u nás za těch více než dvacet roků postavilo, vybudovalo, jaké „stavby demokracie“ vznikly? (Existuje kniha s názvem Velké stavby socialismu, autor Káňa, na internetu ale o ní není ani zmínka.) Můžeme suše konstatovat, že zbohatlíci nemají zájem budovat něco ku prospěchu všech. Vždyť k bohatství lze přijít snadno a rychle jiným způsobem.
No a jsme u bank. Byl jsem docela v šoku po přečtení textu pana Nevařila, ve kterém vysvětluje fungování oněch derivátů jako jsou futures, warranty, forwardy, swapy, opce apod. Cituji: „Je to tvorba peněžního kapitálu „z ničeho“, pouze jakýmsi účetním aktem soukromých subjektů možným z úředního pověření. Umožnilo to zřízení amerického FEDu (později i Evropské centrální banky), a odstranění jakýchkoliv domácích i mezistátních regulací bank a finančních institucí (především burz, ratingových agentur apod.). Producent peněz, jejich emitent, americký FED (Federální rezervní systém) vlastněný několika málo soukromými superboháči – plutokraty, vyrábí (vydává) kliknutím počítače miliardy, desetimiliardy až stamiliardy USD, které současně na příslušný úrok zapůjčuje. USD je globální měna…“ Škoda, že pan Nevařil nechce svolit ke zveřejnění textu. Budu se usilovně snažit přesvědčit ho k publikaci. Jistě, v Britských listech to nepřipadá v úvahu, neb šéfredaktor i redaktor jsou zastánci kapitalistické demokracie (prý nic lepšího nebylo zatím vymyšleno), ale Outsider by mohl zveřejnit onen naprosto srozumitelný text i pro nás neekonomy, kteří víme, že „jiný svět je možný!“
Banky (banksteři) tudíž zotročují svět mnohem úspěšněji než antické římské legie či Hitlerovy hordy.
Opusťme už plutokracii a oligarchy a věnujme se nám dole.
Podnikatel dnes nejraději podniká bez zaměstnanců-dělníků, na práci si najme živnostníky. Uvažuje naprosto logicky – proč bych se měl starat o nějaké zaměstnance, chtějí pouze osm hodin pracovat, chtějí stálý pracovní poměr, slušné mzdy, dovolenou, nemocenskou, ochranné pracovní pomůcky, hygienické zařízení, platím za ně pojištění, daně… Proč bych to dělal? Najmu si na práci živnostníka.
Státní podnik Lesy ČR byl průkopníkem této metody. Vedení státního podniku hned po převratu zařídilo, aby se všichni lesní dělníci stali živnostníky. Žádný socialismus v Lesích českého státu nebudeme tolerovat, kdepak, žádné závislé dělníky nechceme. Ode dneška budete svobodní podnikatelé, nařizujeme všem lesním dělníkům svobodu, budete mít živnost! Ten zaměstnanec-dělník, komunistický otrok, je relikt socialismu, tož ten relikt prostě zrušíme a dáme vám svobodu! Poděkujte nám za získanou svobodu! Vznikla obrovská spousta osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), většina z nich neměla ukončené ani základní školní vzdělání, vypsat třeba poštovní poukázku na peníze byla pro ně neskutečně složitá záležitost, nebyli prostě schopni ji vyplnit, byl to pro ně nepřekonatelně obtížný problém. Ale takový člověk nejenom že umí porazit strom, ale dokáže tahat s koněm v lese klády deset ba až dvacet metrů dlouhé (znám z osobní praxe) v kamenitých svažitých terénech, kde běžný turista není schopen ani projít, což je hodno obdivu! Chtěl bych vidět při takové práci nějakého intoše, to by byla podívaná!
Ovšem při takovém tahání klád, při takovém kličkování mezi stromy, není možné některému stojícímu stromu neodřít kůru, tomu se prostě nedá vyhnout. A s jakou radostí, chutí a nadšením hajný dává pokuty za odření kůry. Než by se díval jak odjíždějí kamiony plné ukradené kulatiny, to raději kontroluje oděrky kmenů a za jedno odření klidně nasolí dvě tři stovky pokuty, takže když člověk vydělá řekněme dvacet tisíc měsíčně a za pokuty má strženo dva tři tisíce, to radosti do života nepřidá. Hezké, že jo? Jak intenzivně se dají tito lidé vykořisťovat, to by se Marxovi nezdálo ani při šílených snech. Sto padesát let staré Marxovo a Engelsovo popisování vykořisťování je jen pouhý slabý „čajíček“ oproti dnešku.
Nebo si představme takového zedníka či nějakého stavebního dělníka, ten za svůj život postavil ne jeden, ale nejméně dvacet, padesát domů, ba i více, přesto on sám bydlí v podnájmu, protože si postavit vlastní dům za mzdu prostě dovolit postavit nikdy nemohl. Není to nějak nelogické?
Spousta privatizérů a otevřených zlodějů má obavy o naši demokracii, dnes mají obavy dokonce i poslanci za ODS a TOP09. Jak vykřikují, že Demokracii si nenechají vzít, že nechtějí Putina a podobně. Jejich obavy o osud demokracie sdílím, ovšem mé obavy jsou diametrálně odlišné od obav jejich a většiny našich žurnálistů, kteří mermomocí chtějí zachovat současný stav demokracie (podle jejich pojetí), což ovšem znamená, že nikdo, ani policie a už vůbec ne soudy, se nesmí plést do našeho kradení a do našich podvodů, co je jich po tom, co my děláme, žijeme přece v demokracii a jsme naprosto svobodní, nikdo nás v našich činnostech (kradení) nesmí a ani nemá právo sebeméně omezovat, bránit nám v obohacování se na úkor společnosti. To je právě ta demokracie! A proto žádný protidemokratický puč policistů, plukovníků a soudců nedovolíme! Kdo se také bojí o ohrožení demokracie? Jsou to takoví Šafrové, Balšínkové, F. X. Doležalové, Steigerwaldové, Karlové Křížové, Hvížďalové, Fendrychové a také chartista Jan Urban, případně ještě i Jeho Jasnost hrabě Jan Berwid-Buquoy.
S jakým patetickým étosem vykřikují už dvacet let sedící poslanci v Parlamentu, že uzavřít koalici můžeme pouze s demokratickými stranami, tedy s těmi, které kradou, ale s nedemokratickými stranami (jednou stranou) koalici neuzavřeme, neboť kdo nekrade, není demokrat. Asi se řídí prvorepublikovou všeobecně rozšířenou lidovou říkankou: Kudy chodil, tudy krad, nazýval se demokrat. Typickou charakteristiku takovýchto demokratů uvádí slovník synonym: keťas, hochštapler, vekslák, tunelář, zloděj, lupič, podvodník, gangster, gauner, bandita, zločinec, kriminálník, darebák, další jsem už nevyhledával, ale určitě by se ještě nějaké odpovídající výrazy našly. Jak velice se snaží o udržení demokracie právě tito lidé, a jak je dnes vidět, plutokrati, oligarchové a tito jejich sloužící tu „jejich demokracii“ ubrání i kdyby bylo 99 procent obyvatel proti. Na demokracii, kde vládnou zločinci, na to skutečně není většina obyvatel ale vůbec zvědavá.
Demokracie je dnes mnohem více zprofanovaný pojem než pojem komunismus a socialismus. Demokracii je proto nutno rozdělit na demokracii bohatých a na demokracii obyčejných lidí. Demokracie jejich a demokracie naše jsou diametrálně odlišné demokracie (stejně jako ty dvě přehrady). Podobně je to se svobodou, svoboda jejich je přece úplně odlišná od svobody naší. Za povšimnutí ovšem stojí, jak ONI urputně a přímo zuřivě za udržení své (jejich) demokracie usilují. Měli bychom si z nich vzít příklad a podobně urputně a usilovně se snažit o naši demokracii.
Ve špatném státě se cítí dobře pouze špatní lidé. Vzorem hrdiny dnešní doby jsou vrazi, zloději a lupiči, máme si vzít vzor přece z bratrů Mašínů! Otevřeně se oslavují zločinci, kteří jsou trestně nepostižitelní.
No komu se takový stát může líbit a považuje jej za výborný? Jedině zločinci, který má plnou hubu demokracie a svobody, žvaní o tom, že konkurence sníží ceny, že volná ruka trhu vše zařídí k největší spokojenosti všech a všechny problémy světa vyřeší k radosti a potěšení všech a plká podobné ptákoviny.
Pokud je necháme pokračovat v jejich „demokracii“, tak se máme na co těšit, neboť to bude obnovení feudalismu jinými prostředky, jinými slovy – znovuzavedení feudalismu prostřednictvím té jejich demokracie.
