Přestože důvody pro svržení Topolánkovy vlády byly velmi zřetelné a velmi závažné, jak se ostatně opakovně ukazuje, nejčerstvěji v dění na Ministerstvu spravedlnosti, s odstupem času se zdá, že ze strany levice, které byla vůdčím, byť ne rozhodujícím činitelem konce Topolánkova kabinetu, to byla chyba, ze které se nakonec může vyklubat vlastní branka.
Nikoliv snad proto, že by si to nejhorší vláda, kterou kdy Česká republika měla, nezasloužila, ani proto, že se tak stalo v průběhu českého předsednictví EU; vždyť co mohlo poškodit naši reputaci v očích Evropy více, než naprostá neschopnost Topolánkova kabinetu? Důvodem, proč se svržení vlády jeví s odstupem času jako zásadní chyba, není ani tak svržení vlády samotné, jako termín předčasných voleb a Fischerovo interregnum.
Půl roku úřadování prozatímní vlády je dost na to, aby opticky překrylo vládu Topolánkovu a sňalo z ní a ODS odpovědnost za stav země. Sejde s očí, sejde z mysli platí i pro svrženou vládu. Lidé zapomínají a zapomenou i na to, kdo na nich za živa prováděl sociálně-inženýrské experimenty, vycházející ze sociopatické doktríny neoliberalismu. Volební ztrátu, kterou si ODS sama přivodila, teď v závětří prozatímní vlády pohodlně stahuje.
Největší roli však může sehrát termín předčasných voleb, který vychází do těsné blízkosti 17. listopadu (volby budou 9. a 10. října), na který připadá 20. výročí „Sametové revoluce", tedy do období, kdy bude kulminovat vlna antikomunistické hysterie. A to není dobrá zpráva především pro ČSSD, kterou propaganda vytrvale líčí jako od KSČ(M) v podstatě nerozlišitelnou. ČSSD se tak totiž ocitne apriori v defensivě v okamžiku, kdy by naopak měla převzít iniciativu.
Podzimní volby budou dost možná jedny z nejdůležitějších v historii České republiky, neboť se v nich bude rozhodovat o charakteru našeho státu na dlouhá léta dopředu. Nepůjde o nic menšího, než o to, zda stát bude i nadále „věcí veřejnou", nebo zda se s zněj stane „soukromý majetek" několika málo nejbohatších jedinců a korporací, který slouží pouze jako převodová páka k odírání a pacifikovaní zbytku populace.
Pokud na podzim vyhraje pravice, bude to pro levici rána, ze které se bude jen velmi těžko vzpamatovávat. Vše totiž zdánlivě hraje levici do karet. Kdy jindy by měla uspět levice, když ne v situaci, kdy kapitalismus odhazuje líbivou masku bezbřehého konzumu a snadno dostupného úvěru, a ukazuje svoji odvrácenou tvář, nastupuje krize, roste nezaměstnanost, lidé jsou stále častěji konfrontováni s tím, že jejich práva a svobody se odvíjejí od jejich solventnosti, a že jsou na ně přenášeny ve stále větší míře náklady spojené s udržením chodu společnosti, zatímco ti, kteří by je měli skutečně nést (protože jedině oni s ohledem na své možnosti mohou), se tohoto břemene úspěšně zbavují.
Jestliže ani za této situace nebude levice schopna zajistit si dominanci ve sněmovně, potom bude velmi těžko přesvědčovat voliče o vlastní životaschopnosti a perspektivě v dalších volbách, které se třeba budou odehrávat v podmínkách méně existenčně stresujících, a tedy pro pravici příznivějších.
Na podzim tedy půjde i přežití levice jako relevantní a plnohodnotné politické síly.
A zde rýsuje ještě jedno nebezpečí: pokud na podzim vyhraje pravice, může se pokusit zajistit si své postavení technicko-mocensky legislativním omezováním levicových stran a hnutí (například pod záminkou ochrany před komunismem), oklešťováním oborů, či rozbitím sociálního státu a vydáním zaměstnanců (ale i drobných a malých živnostníků a podnikatelů) všanc velkým korporacím, monopolům a finančním institucím, a tím k podvázání možnosti a schopnosti veřejnosti podporovat levicovou politiku.
To vše by měla vzít levice, tedy jistě především ČSSD, a v menší míře, odpovídající jejímu vlivu a možnostem, též KSČM, na vědomí a nesedět s rukama v klíně. Nic není jisté a úspěch levice v podzimních volbách není automatický, bez ohledu na to, jak moc jsou okolnosti příznivé. Jak bylo naznačeno výše, existují faktory, které tytu příznivé okolnosti mohou velmi dobře kompenzovat.
Podcenit situaci a čekat, že pravice si volby sama prohraje, by mohla být ta největší chyba, kterou kdy česká levice udělala, protože by to mohla být její chyba poslední.
Převzato z blogu Tribun
