Líbí se mi

Zprávy o ozbrojeném přepadení dvou ministerstev v Tripolisu, které je vykládáno jako pokus o převrat, se objevily i u nás, například zde a zde. Pokoušela jsem se přijít na to, co se v Libyi vlastně děje a kdo za tím stojí. Ale pak jsem veškerá pracná pátrání jednoduše odsunula stranou a přijímám jako mně nejbližší a nejvýstižnější vyjádření toho, co se děje, následující stanovisko Lva Veršinina.

Překlad článku Lva Veršinina „Líbí se mi“

V úvodu píše paní Olga – bella free, která už 20 let žije v Libyi a pracuje tam na zubní klinice:

bella free 28. dubna 2013

Ještě jsem chtěla říct toto. Články těchto lidí zanechávají dojem, že nehledě na problémy je v Libyi všechno v pořádku a lidé se dívají vstříc budoucnosti. Ano, mnozí se dívají. Ti, kterým revoluce přinesla svobodu nebo nějakou výhodu.  Vláda, ti, co mají moc. Ale obyčejným lidem není lehko. Libyjci říkají, že dříve byl jeden Kaddáfí, ale dnes jsou jich tisíce. Ti, kdo mají zbraně, si dělají, co se jim zachce. Policie nic neřeší. Policie se sama bojí. Mezi revolucionáři jsou jak dobří lidé, tak zločinci. Pro ženy je nyní nebezpečné vycházet, dokonce i ve dne. Zvláště pro cizinku. Zadrží ji, ať je zahalená a v šátku, nebo ne, Mohou ji chytit, znásilnit, dokonce vniknout do domu, když vědí, že muž odešel nebo v domě žádný nežije. Bojím se. Ale já už nejsem mladá. Jenže mám dceru. Jestli bůh dá, provdám ji, přestane chodit do práce. Za Libyjce ji provdat nechci.  Oni hodně lžou, nevíš, co je to za člověka, když ho dobře neznáš.

Mládež vstupuje do armády, jinak je sotva kam. Pracovních míst je málo, platy jsou nízké, ceny rostou. K čemu pracovat celý den za pár grošů, když v armádě ti dají zbraň a dělej si, co chceš? Libyjci mají za krkem hordy lidí s automaty, které jim nelze odebrat. Je to hrozné. Byly proti tomu protesty, lidé se obraceli na vládu. Válka skončila, řešme problémy, budujme budoucnost. Nevím, jak a co chtějí dělat. Je třeba nová krev, jsou třeba tvrdé, opravdové reformy. Co dělají? Pořádají výstavy, otevírají obchody, uspořádali fotbalový šampionát. To všechno je hezké. Ale kde je skutečná práce? Ekonomie, bezpečnost je nezajímají. Mohu si nyní koupit salámový sýr, ale k čemu je  mi salámový sýr, když muž nedostává už třetí měsíc mzdu?

Určitě se vám bude líbit, že někteří z těch, kdo byli dříve zastánci revoluce 17. února, říkají: potřebujeme prezidenta, jako byl Kaddáfí. Potřebujeme silnou ruku, zavést pořádek, protože když Libye dostala svobodu – Libye hyne. Ale do očí to nikdo nikomu neřekne.

Bojím se, že to opět skončí válkou. Ve vzduchu je napětí. Říká se, že Khamis Kaddáfí žije. Šíří se zlověstné zprávy. Řekla bych o nich, ale dala jsem slib ve jméně Boha zachovat tajemství. Cokoliv se může stát, nechci cizí krev na své duši.  Odpusťte, že to tak píšu, je mi těžko v tyto dny, potřebovala jsem se upřímně svěřit.

***

Asi 200 ozbrojených mužů obklíčilo v neděli budovu libyjského Ministerstva zahraničních věcí s požadavkem provést reformy a přijmout bývalé vojáky, kteří se podíleli na svržení režimu Muammara Kaddáfího. Neznámí ozbrojenci blokovali okolní silnice. Také obklíčili budovy s asi 40 vozy, z nichž některé měly namontovány kulomety. Podle armády se s ozbrojenci vedou jednání. Odtud.

***

Děkuji bella_free za informaci, přikláním se k názoru, že je to skutečná osoba, ne jako neblaze proslulá „lajma“.  Za prvé se, na rozdíl od týmu placených zpravodajů, nesnaží dokázat, jak rozkvétá “nová Libye” pod otcovskou péčí bandy kolaborantů, to znamená, že z toho žádný prospěch nemá. Za druhé se objevila ojediněle, neunavuje a neobjevuje se ve všech tématech, to znamená, že se nesnaží proniknout a být považována za „vlastní“.  Za třetí příjemná dnešní zpráva z Tripolisu je v souladu s jejím příběhem. Takže děkuji a jste vítána i nadále.

Ano, líbí se mi to.

Velmi se mi líbí, že libyjský člověk z ulice, ukrývaje své tučné tělo plaše v útesech, kde krvácela 32., si může nyní koupit salámový sýr, který za Plukovníka, jak se zdá, nebyl, ale vlastně nemůže, protože mzdy, které byly za Plukovníka vypláceny pravidelně, což umožnilo koupit všechno možné, ale ne salámový sýr, se nyní nevyplácejí.

Velmi se mi líbí, že dívky z Benghází, které tak skvěle dělaly revoluci a posílaly vzdušné polibky letadlům NATO, nemohou nyní vyjít na ulici ani přes den, protože právě teď, ne za Plukovníka, mohou být na ulici znásilněny, a dokonce i doma, pokud není přítomen nikdo, kdo by je ochránil a ani nikdo nepřijede, jak to bylo v letech diktatury (protože policie se bojí), aby útočníky zatknul a pověsil.

Velmi se mi líbí, že země je plná lidí, kterým nikdo nemůže vzít zbraně, rozdané za revoluce, a tito lidé, pokud by byli ochotni pracovat, tak jedině na diplomatickém poli a dosahují toho obležením „revolučního“ Ministerstva zahraničních věcí s použitím kulometů. “Vláda” neví, co s tím vším má dělat a nic nedělá a mezi jednotlivými koly útoků se baví veletrhy a fotbalem.

Ano. Toto vše se mi velmi, velmi líbí.

Protože Libye, chvála Bohu ne celá Libye, ale ta Libye, která vyčkávala, schovávala se, přitakávala, popíjela kávu na nábřežích, zatímco člověka, který ji 40 let ochraňoval, lovili jako divokou zvěř a hrdiny, kteří ho bránili, stříleli z bezpečí nebe – ta musela dostat lekci.

A dostala lekci v plné výši.
A dostala ji ještě rychleji, než jsem si myslel.
A dnes se i z mnohých z těch, kdo skočili pod tříbarevnou vlajku, stali „tahalebové“ (pozn. – příznivci Kaddáfího), i když to stále ještě otevřeně nepřiznají, a ve vzduchu visí napětí tak těžké, že i ženě v domácnosti středního věku je jasné, že něco přichází. Opětovné pověsti o tom, že Khamis Kaddáfí je naživu, nasvědčují tomu, že nic neskončilo, protože i kdyby byl ????? mrtev, oživlá víra lidí v to, že je naživu, sama o sobě znamená nevyhnutelnost války, která je lepší, než takový život – a to se mi líbí.

Je to velmi jednoduché.
Právo nebýt dobytčetem je nutno bránit.
Je to těžké, to ano, ale pokud člověk toto právo ztratí a stane se dobytčetem, je návrat k člověčenství mnohem obtížnější.

A ještě lepší, moji milí krajané, je poučit se z chyb druhých.

Převzato z ostrova Janiky