Už je to tady zase. Jásající davy. Sesazený diktátor. Vzývání volnosti a svobody. Americká armáda jako spasitel. Někdo by si mohl myslet, že jsme se poučili v Afghánistánu či Iráku, ale vypadá to, že ne. Čekám na dav, přivezený na náklaďácích, jak se raduje, že byla svržena Kaddáfího socha, a na Baracka Obamu, jak přistává na letadlové lodi v letecké uniformě, aby nám sdělil, že „Mise byla splněna“. Válka, jak už dlouho můžete sledovat v zakřivených zrcadlech korporátních médií, je nejen zábavná, ale umožňuje nám, abychom si pletli státní moc s osobní mocí. Umožňuje nám, abychom se utápěli v nekontrolovaném sebeoslavování. Jsme národem, který miluje, když může milovat sám sebe.
O Libyi toho vím dost, je to země, kterou jsem měl několik let na starosti jako šéf blízkovýchodního oddělení deníku New York Times, takže vás mohu ujistit, že chaos a krveprolití jsou teprve na samém začátku. Muammar Kaddáfí kdysi během jednoho z mých dlouhých rozhovorů s ním v zeleném beduínském stanu v rozlehlém kasárenském komplexu Báb al-Azízija v Tripolisu navrhl sňatek jednoho ze svých synů s Chelsea Clintonovou jako způsob, jak urovnat vztahy se Spojenými státy. Je stejně tak bláznivý, jak vypadá, a stejně tak nebezpečný. Ale my jsme se nikdy neměli stát vzdušnými silami, podporovateli, zásobovači, speciálními jednotkami a těmi, kdo umetají cestičky soupeřícím kmenovým frakcím, gorilám starého režimu a islamistům rozštěpeným velkými animozitami a dlouhou historií násilných konfliktů.
Jednou věcí bylo zabránění Kaddáfího jednotkám, aby vstoupily do Benghází, které jsem podporoval. Zapletení se do občanské války je věc jiná. A ještě to udělat jako Obama, který lehkovážně rozcupoval Ústavu a obešel Kongres v rozporu s usnesením o vyhlášení války. Ne, že by těm ve Washingtonu nějak příliš záleželo na vládě práva. Temné uvažování vlády G. W. Bushe šlo tím směrem, že hrozba terorismu a národní bezpečnost dává exekutivě právo ignorovat jakákoli zákonná omezení. Obamova vláda učinila z této neúcty k právu věc obou politických stran. Když to celé začalo, tak nás Obama ujistil, že nejde o „změnu režimu“. Tento slib se však ukázal stejně prázdný, jako ty, které učinil během své presidentské kampaně. Nemilosrdně pokračuje ve válkách v Iráku a Afghánistánu, kde vojenští plánovači hovoří o pokračující vojenské přítomnosti USA ještě v několika příštích desetiletích. Ohromným způsobem rozšířil naše války v zastoupení, které se spoléhají hlavně na bezpilotní letadla a raketové útoky, stejně jako na tajné operace v Pákistánu, Jemenu, Somálsku a Libyi. Přidáme-li k tomu ještě několik zemí, podpálíme celý region.
Útoky NATO na město Syrta odhalují pokrytectví naší „humanitární“ intervence v Libyi. Syrta je poslední Kaddáfího opevnění a domov jeho kmene. Ozbrojené libyjské frakce uvnitř povstalecké aliance čekají jako slintající lovečtí psi u městských hradeb. Jsou připraveni, jakmile skončí nálety, nejenom zbavit svět Kaddáfího, ale všech z jeho kmene, který profitoval z jeho dvaačtyřicetileté vlády. Obléhání Syrty s pomocí letectva NATO, které vrhá tříštivé bomby zabíjející stovky nevinných, zesměšňuje snahu o ospravedlnění intervence, založené na rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Když to celé před šesti měsíci začalo, OSN oprávnilo k použití „všech dostupných prostředků … aby se ochránili civilisté a civilisty obydlené oblasti před hrozbami útoku.“ Stali jsme se, jak se to vždy ve válkách stává, tím monstrem, které jsme se snažili porazit. Ničíme proto, abychom zachraňovali. Vládnoucí libyjská Národní přechodná rada odhaduje, že počet zabitých Libyjců v posledních šesti měsících, včetně civilistů a bojovníků, dosáhl 50 000. Naše intervence, stejně jako ty v Iráku a Afghánistánu, si pravděpodobně vyžádala více obětí, než zabil bývalý režim. Tato intervence, stejně jako ty ostatní, navzdory vší té nafoukané rétorice kolem, však nebyla určena k ochraně nebo záchraně libyjských životů. Šlo o ovládnutí ropných polí západními korporacemi.
Jakmile si Libyjci uvědomí to, co už je jasné Iráčanům a Afgháncům – že totiž nemáme zájem o demokracii, ale že naším hlavním cílem je získat jejich přírodní zdroje co nejlevněji, a že obětujeme velké množství lidí jenom proto, abychom udrželi naše božské právo na snižující se světové zásoby fosilních paliv – budou nás nenávidět tak, jak si zasloužíme, aby nás nenáviděli. Libye je devátá největší zásobárna ropy na světě, což je důvod, proč reagujeme morálním rozhořčením a vojenským řešením, když Kaddáfí útočí na své občany, ale ignorujeme noční můru v Kongu, kde se pro průměrného Konžana dějí věci mnohem horší. To je důvod, proč loutky v Národní přechodné radě slíbily, že z ropných polí vyženou Čínu a Brazílii a odevzdají je západním společnostem. Jednoznačné poselství, které denně posíláme pomocí mohutných explozí a smrti napříč okupovaným Blízkým východem, je: My máme všechno, a pokud se pokusíte vzít si to od nás zpět, zabijeme vás.
Dějiny jsou naplněny okupačními silami, které se usmívaly, když přicházely, ať už to bylo během nacistické okupace Ukrajiny za 2. světové války, izraelské okupace jižního Libanonu nebo amerického příjezdu do Bagdádu, ale pak se rychle změnily z osvoboditele na opovrženíhodného nepřítele. Jakmile vyjde najevo naše převzetí libyjské ropy, povede to pouze k rozběsnění džihádistické nenávisti vůči Americe, která se jako nekontrolovaný požár šíří Blízkým východem. Provedli jsme nábor nové generace „zářijového“ typu únosců, a všichni čekají na svoji šanci, aby nám provedli to, co jim právě teď děláme my.
Takhle to pochopil W. H. Auden:
Tomuhle všichni rozumějí
I školáci to brzy zjistí
Stejným zlem oplácejí
Ti, kteří zlem jsou bití
Síly, které okupant použil, aby odstranil starý režim, vždy ujišťují, že nový režim je laxní a ponížený. Národní přechodná rada, vytvořená lidmi, kteří předtím byli loajální ke Kaddáfímu, islamisty a vůdci kmenů, z nichž mnozí se navzájem nenávidí, bude pro Západ prostředkem pro rekonfiguraci Libye. Libye se vrátí do pozice kolonie, jíž byla před tím, než v roce 1969 Kaddáfí a další mladí důstojníci svrhli krále Idríse, jenž kromě spousty dalších koncesí ponechal ropné společnosti Standard Oil, aby vypracovala libyjské ropné zákonodárství. Kaddáfího odpor vůči obchodním zájmům Západu vedl ke znárodnění zahraničních bank a společností, včetně ropného průmyslu, a stejně tak uzavření amerických a britských leteckých základen – to vše se vrátí zpět. Despotické a zhroucené, či hroutící se režimy v Tunisku, Libyi, Egyptě a Sýrii kdysi nalézaly svou revoluční legitimitu v panarabismu egyptského vůdce Gamála Abdela Násira. Tyto režimy však padly za oběť své vlastní zkorumpovanosti, zkaženosti a brutalitě. Nikomu nestálo za to je bránit. Jejich rozklad však ohlašuje návrat korporátní a imperiální nadvlády, která plodila postavy typu Násira a bude i dnes plodit jeho protějšky odpovídající 21. století.
Krevní msta v Libyi se právě rozbíhá. Vládní budovy v Tripolisu byly vyloupeny, i když ne v takové míře, jako to bylo vidět v Bagdádu. Chudí černí gastarbeitři ze subsaharské Afriky byli mláceni a zabíjeni. Lidé podezřelí z loajality nebo špionáže pro Kaddáfího byli mučeni a vražděni. Obávám se, že ještě horší bylo vraždění beze svědků. Národní přechodná rada oznámila, že odmítá přítomnost vojenských pozorovatelů a policejních sil OSN, navzdory masovým zvěrstvům páchaným na Kaddáfího věrných. Pozorovatelé a policisté měli pomoci potlačit chaos, zaškolit nové bezpečnostní síly a provádět nezávislé ověřování toho, co se v Libyi děje. Ale nový režim je stejný jako ten Kaddáfího v tom, že raději dělá špinavou práci v tajnosti. Je starou otřepanou pravdou, které jsem byl opakovaně svědkem v Latinské Americe, Africe, na Blízkém východě i na Balkáně, že ze včerejších obětí se rychle stávají dnešní pronásledovatelé.
Převzato z Information Clearing House
Překlad: Stan
Foto: zdroj
