Ve své nové knize, Schlíple směrem k Sirtě (Slouching Towards Sirte) která vyjde letos v prosinci, Maximilian Forte kritizuje jak levici, tak pravici v záležitosti "revoluce v Libyi" a důvody k intervenci NATO, která tam minulý rok pomohla svrhnout vládu Muammara Kaddáfího. Jak Forte vysvětluje, intervence NATO se připravovala mnoho let. NATO v čele s USA využilo "arabského jara" a velmi reálných a legitimních protestů v Libyi, aby bylo možno provést vytoužený plán zbavit se libyjské nacionalistické vlády, která napomáhala v řadě bojů za národní osvobození (jako na příklad ANC, sandinistů a PLO). Kromě toho Libye pod Kaddáfím zaujímala stále významnější vedoucí postavení v Africe a blokovala investiční americké možnosti a ekonomické příležitostí jak v Libyi samotné, tak v Africe jako celku.
Název knihy samozřejmě vyvolává otázku, proč je město Sirte v tomto příběhu tak důležité. Jak Forte vysvětluje, Sirte, kromě toho, že je to rodné město Muammara Kaddáfího a za jeho vlády i druhé nejdůležitější město Libye, byla po staletí bránou pro vpád do Afriky. V tomto bodě Forte cituje samotného Kaddafiho, který v Sirte v roce 2005 přivítal africké vůdce na pátém summitu Africké unie, který popsal jako město přední linie, protože vždy čelilo kolonizačnímu tlaku a vzdorovalo několika koloniálním kampaním, zaměřeným na srdce Afriky, a to již od římské, byzantské, turecké a evropské koloniální éry i s připomenutím dalších vpádů Vandalů, kteří se také snažili proniknout hluboko do Afriky. Město Sirte bylo vždy první linií obrany proti těmto tažením. Forte dále připomíná, že město Sirte, ve kterém vznikla v roce 1999 Africká unie právě díky velké iniciativě Kaddáfího, zůstalo klíčovým městem přední linie – a dokonce představovalo něco jako hlavní město pro případné Spojené státy africké – až do doby invaze NATO.
Sirte mělo podle Forteho tvrzení důležitou symbolickou cenu, jako cíl pro NATO, které tak vyslalo do Libye i do celé Afriky jasné a hlasité poselství, že připravuje nové kolo drancování Afriky. Proto byla snaha ve spojení s protivládními rebely srovnat město ze země. Cituji Davida Randalla, reportéra londýnského Independent na toto téma: "Po intervenci NATO v Sirte nebyla budova, která by nebyla zasažena, téměř každý dům byl rozdrcený pomocí raket nebo minometů, spálený nebo prošpikovaný kulkami – infrastruktura města, do které libyjský vůdce investoval miliony, prostě přestala existovat."
Navíc, když NATO spolu se svým sborem fanoušků tvrdilo, že "pomohlo ochránit civilní obyvatelstvo", bylo už jasné, že naopak civilní obyvatelstvo Sirte bylo zdecimováno spolu se samotným městem.
Forte to popisuje takto:
Sirte utrpělo katastrofu, Podle popisů mnoha očitých svědků byly vidět nekonečné řady budov v jednom plameni, mrtvoly popravených na trávnících u nemocnic, masové hroby, domy byly vypleněné a spálené povstalci, moderní činžovní sídliště vybombardované. Tak tedy vypadá ochrana civilistů. Vypadá to spíše jako zločiny proti lidskosti. Daleko od romantické představy o Libyjcích, kteří povstali proti zlému tyranovi. To tedy byla bez zveličování jedna strana Libye ničící s podporou cizích vojsk druhou.
A toto je klíčový bod Forteho popisu:
Zatímco nevládní organizace pro lidská práva jako Amnesty International (AI) vyzývaly Radu bezpečnosti OSN, aby se libyjské vládě zabránilo možnému zabíjení v Benghází, tytéž nevládní organizace mlčely když byla sídliště v Sirte ničena silami NATO, které pomohly rozpoutat válku. Na rozdíl od výzev, potvrzujících v OSN postup, se tyto organizace odmítly vyjadřovat ve svých slovních kritikách k Sirte, bagatelizovaly počet civilních obětí v Sirte (a v Libyi celkově) a stavěly se k porušování lidských práv v Sirte s nedůvěrou.
Zatímco AI bylo ze strany NATO pochváleno pro údajné "značné úsilí, které vyvinulo k minimalizaci rizika způsobených civilních obětí," Forte ukazuje, že NATO spolu s rebely cílilo své útoky na civilisty a civilní infrastrukturu v Sirte, s tím výsledkem, že bylo zabito mnohem více civilistů než uvádí výčet [mrtvých] libyjských civilistů v průběhu celého konfliktu, ze kterého AI viní NATO. Ve skutečnosti existují dobré důkazy, že tam probíhaly opakované nálety – podle typické americká politika "dvojího úderu", kdy je prostor bombardován jednou a pak znovu, aby byli zabiti civilisté, kteří se snaží o záchranu zraněných a odnesení mrtvých po prvním bombardování – tak byly zabity desítky civilistů v Sirte a na dalších místech. Ale to organizacemi, jako jsou AI, nepohnulo.
Je to tento selektivní výběr, jak hodnotit porušení lidských práv – selektivita, založená subjektivním posouzení, kdo je agresor a kdo je napadený – který tak narušil ochranu lidských práv. Jak by řekl Noam Chomsky, když je agresorem silný západní subjekt jako NATO nebo jejich spojenec, porušování lidských práv nevadí a jeho oběti jsou ve skutečnosti, "nezajímavé". Civilisty v Sirte potkal nešťastný osud, že se stali bezcennou obětí, stejně jako civilisté v Bani Walid, kteří byli napadeni silami nové prozápadní vlády v Libyi, a stejně jako jsou touto obětí civilisté žijící v Gaze nebo rolníci žijící v regionech Kolumbie, jež ovládají narkobaroni.
Podívejme se na USA, jako na hlavního strůjce a vůdce intervence NATO. USA nijak nevyčkávaly se vstupem do Libye po pádu vlády Kaddáfího, aby se zmocnily své válečné kořisti. Již v září v roce 2011, tedy ještě před Kaddáfího násilnou vraždou v říjnu, se americký velvyslanec Gene Cretz zúčastnil konference uspořádané americkým ministerstvem zahraničí za účasti asi 150 amerických společností, které doufaly, že budou podnikat v Libyi. Jak zdůrazňuje Forte ve své knize, ještě větším motivem pro intervenci, než je přístup k ropě, byl zamýšlený americký přístup k investicím do infrastruktury. Obchodní příležitosti, popisované na zmíněné konferenci, byly skutečné infrastrukturní projekty.
Forte přináší silný argument, že USA – i přes určité oteplení vztahů s Kaddáfím před únorovým povstáním ve 2011 – byly nadále frustrovány, vzhledem ke Kaddáfího blokování přístupu k infrastrukturním projektům pro takové americké společnosti, jako jsou Bechtel a Caterpillar, který naopak poskytnul Rusům, Číňanům a německým firmám.
Invaze tento problém vyřešila ve dvou směrech. Za prvé, USA si zajistila intervencí v Lybii to, že značná část budoucích infrastrukturních projektů bude přidělena americkým společnostem. Nicméně důležitější součástí dalšího ďábelského plánu bylo to, že násilný zásah sám vytvořil naléhavou potřebu infrastrukturních projektů – jaký je lepší způsob vytvořit takovou potřebu po tom všem, než srovnat celá města se zemí? A zatímco USA má bez pochyb velkou potřebu investic do domácí infrastruktury (např. zajistit města, jako je New York, před zaplavením z moře), tyto investice mají výraznou nevýhodu, že by musely být zaplaceny z pokladny USA.
V případě Libye, stejně jak tomu bylo v případě Iráku, USA nejdříve zpustošily zemi, čímž se vytvořila velká poptávka po infrastrukturních projektech, které ale musí země zaplatit z vlastních ropných příjmů. "Mrchožroutský kapitalismus" je skutečně termín pro tento typ destrukce. Tak, jako se supi živí na mršinách, v tomto případě si USA vytváří mršinu pro živení svých korporací za cizí peníze. Briliantní!
Jako jeden příklad jsem vzal článek z 31. května 2012 z obchodní publikace s názvem "Ventures", který dokumentoval, že jenom sám General Electric očekává z Libye příjem kolem 10 miliard USD s tím, jak bude tato severoafrická země usilovat o znovuvybudování hospodářství, infrastruktury a státních institucí po éře Kaddáfího. Stejný článek dokládá, že britské ministerstvo obchodu a investic odhadlo hodnotu budoucích zakázek v Libyi v oblastech od zásobování elektřinou a vodou až po zdravotní péči a vzdělání na více než 300 miliard USD. Článek pokračuje citací mluvčího GE, který je potěšen tím, že "po invazi NATO bude země potřebovat všechno, včetně zajištění produkce ropy a zemního plynu, což prý bude vytvářet bohatství ke zlepšení života lidí. Bude zapotřebí čistá voda, spolehlivé dodávky energie, dobrý zdravotní systém, přebudování dopravního systému jak železničního, tak leteckého, aby se dostala ekonomika do chodu – všechny tyto věci jsou naším zájmem v Libyi, tak jako jsme to řešili v Iráku".
Navíc díky tomu, že Kaddáfí byl odstraněn i jako vůdce Afriky, americký orel a jeho nově vytvořené – Africké centrální velitelství (AFRICOM) se chystá na razii do jiných částí Afriky k dalšímu pronikání do tohoto kontinentu.
Forte cituje britského novináře Dana Glazebrooka:
"Odstraněním Muammara Kaddáfího, AFRICOM skutečně vyloučilo nejsilnějšího protivníka projektu… Kaddáfí přestal existovat jako horlivý propagátor panafrického hnutí. Je zřejmé, že jeho vize pro Afriku byla odlišná od záměru AFRICOMu vytvořit zde podřízeného dodavatele levné pracovní síly a surovin."
Jen měsíc po pádu Tripolisu – a ve stejném měsíci, kdy byl Kaddáfí zavražděn (říjen 2011) – USA oznámily, že posílají armádu do několika afrických zemí: Centrální Africké Republiky, Ugandy, Jižního Súdánu a Demokratické republiky Kongo. AFRICOM dále oznámil naplánování 14 společných vojenských cvičení s africkými státy v roce 2012, což je nebývalý počet těchto cvičení.
Mnohem více se dá říci o otřesném příběhu intervence NATO do Libye a Afriky a proto doporučuji čtenářům přečíst důkladně knihu Schlíple směrem k Sirte a uvědomit si hrůzné detaily akce. Tento článek uzavřu prostě tím, že v dnešní době je důležité se mít na pozoru před požadavky západních mocností, zejména USA, když hovoří o boji na ochranu lidských práv, protože je to téměř vždy tak, že válka skončí větším porušováním lidských práv než jejich ochranou. Opravdu, lidská práva se bohužel stala trojským koněm, kterého USA a jejich spojenci – nevládní organizace – používají k ospravedlnění násilných zásahů do cizích zemí. Tak jako příběh o trojském koni vedl ke slavnému rčení "Varujte se Řeků, přinášejících dary", já bych dal radu lidem z chudšího globálního Jihu, aby "si dávali pozor na Západ, přinášející lidská práva."
Forteho kniha dokazuje, proč je třeba dbát této rady.
Daniel Kovalik je právník v oblasti práce a obhájce lidských práv žijící v Pittsburghu. V současné době vyučuje mezinárodní lidská práva na právnické fakultě University of Pittsburgh.
Vyšlo v Counterpunch 21. listopadu 2012 a v Global Research, 27. listopadu 2012.
Překlad: Clair
