Prosinec 20, 2011
Foto: zdroj
S Václavem Havlem jsem v mnohém nesouhlasil (ale být pravičákem, či možná spíše středopravicovým, to je věc názoru a ne zločin). Spousta záležitostí mne vyloženě rozčilovala. Ale na druhou stranu je zde také mnoho věcí, za které jsem si ho vážil. Počínaje jistým idealismem věčného revolucionáře, který nedokázal úplně utlumit či vymazat ani získaný polistopadový náznak moci (ze kterého také vycházelo mnoho pozdějších přešlapů či i případně hloupostí), přes opravdu velký talent na práci se slovem a myšlenkou*, až k dobré pověsti, kterou jeho osoba přinášela naší republice v západním světě a nejenom tam. Hlavně, navzdory tomu, co hrdinové dvacet let poté, či plně zaangažovaní budovatelé lepších husákovských zítřků často tvrdí, Havel opravdu bojoval za svobodu slova a názoru. Nadšení tzv. reální socialisté či komunisté ve spojení s liberálními kapitalisty se snaží vymýt lidem mozek a donutit je vnímat svobodu a hodnoty pouze z pohledu plných žaludků, případně čistého egoismu. Havel přece jen zastával jiný pohled, který je mně osobně blízký.
To, že všechno nevyšlo, jak mělo, určitě v lidech budí jistý pocit zrady. Ale exprezident nebyl Stalin samovládce (možná proto i tolik výtek od exkomunistů, kteří tento fakt nedokážou pochopit). Měl roli autority, kterou ale mnohem cyničtější a také inteligentnější politici, jako například Klaus a později Zeman, naprosto bezostyšně ignorovali, případně využívali pro své vlastní nápady a ideje. Jenže to už nebyla Havlova vina. Možná neuměl včas odejít, možná měl jen sedět a glosovat události, možná měl stát přímo v čele nějaké politické strany, možná měl být šéfredaktorem největších novin, možná… Ale nic z toho se nestalo, a kdyby se stalo, tak by výtek určitě ušetřen nebyl. Konec konců, je to osud všech disidentů v tzv. postkomunistických zemích. Neexistuje snad jediný, kterému by aliance části bývalých bolševiků s dnešními odvážnými antikomunisty nevyčítala i to, že se vůbec narodil (a podívejte, jak ten Havel už jako dítě kul pikle v žoldu nacistů, vždyť to znáte).
p-Obergruppenführer Reinhard Heydrich im Kreise seiner Familie. Aufnahme aus dem Jahre 1941.
Obengruppenführer Reinhard Heydrich v kruhu rodinném. Snímek z roku 1941.
(Pozn. edit.: Foto, na němž má být podle pomlouvačů Václav Havel [*1936], zveřejňováno bez popisku, jak jinak – zdroj)
Vzpomínky a rozjímání nad tím dobrým, co je se jménem našeho prvního postkomunistického prezidenta spojeno, ale rozhodně demoluje snaha našich médií a politiků z Václava Havla učinit jakéhosi poloboha. Určitě jde o jednu z nejvýznamnějších osobností v Československu a Česku minulého století. Určitě si zaslouží významnou dávku úcty. Ale rozhodně si nezaslouží to divadlo, které se před našima očima odehrává a ještě pár dní odehrávat bude. Jeden příklad za všechny, který místo úcty či vtipnosti vzbuzuje pouze hnus nad idiocií a servilitou dnešních novinářů: "Nad Pražským hradem se ukázala modrá obloha. Zdá se, že Václav Havel rozehnal v dnešní den mraky podobně, jako to udělal před koncertem svých milovaných Rolling Stones v Praze." **
* Nedívejte se na jeho divadelní hry, ty zapráší čas a děti se sice se o nich budou učit, ale nikdo je nebude znát – skončí zhruba jako J. K. Tyl. Vykašlete se na film. Ten, kdo ho pustil v neděli v televizi, z duše Havla nesnášel. Ale přečtěte si jeho eseje. Až je škoda, že jsou z velké části tak silně spojené s určitou dobou a možná za padesát let nikomu nic moc neřeknou. Ale je to opravdu obdivuhodná práce.
** http://zpravy.idnes.cz/smrt-vaclava-havla-0ne-/db_online.asp?online=1004689 – jde o online reportáž, čas 8:32
Převzato z Modré Šance
