1) Kdyby žil v naší době Goethe, řekl by jednoho dne Eckermannovi: Poslouchejte pozorně, prozradím vám velké tajemství evropských dějin. V převratech a revolucích bojoval lid na barikádách, povalil starý režim, ale plody vítězství sklízeli jiní. Lid se opozdil, uvolněný prostor okupovaly a pro své partikulární interesy využily síly, které se dovedou včas organizovat a bleskurychle obsazují funkce, vysoké posty, výnosná místa, vlivné pozice. A tak po každé takové změně provázené počáteční euforií následuje dříve či později vystřízlivění, zklamání, skepse a také, na neštěstí, lhostejnost. Ale nastupuje také příhodná chvíle pro přemýšlení, z něhož se mohou zrodit osvobozující projekty nebo velká umělecká díla. Nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací je ovšem analýza neboli umění číst.
Mizérie dneška je v tom, že lidé neumějí číst, a proto neumějí ani žít. Modernistický analfabetismus je nutí živořit uprostřed komfortu a záplavy informací. Filosofie tuto dobovou pokleslost zkoumá a popisuje. Filosofie je trojí umění: umění číst, umění ptát se, umění žít. Toto umění není uměleckou činností, ale zručností a dovedností ducha. Také filosof je (pouze! ta vznešenost, ta pocta) řemeslník, prochází léty učednickými a tovaryšskými; teprve svým dílem, analýzou zkušenosti své doby a skutečnosti vcelku, dokazuje, že je hoden výučního listu a může se připravovat na zkoušku mistrovskou. Na rozdíl od jiných odborností, jako orat, léčit, zhotovovat stoly a rakve, komponovat, je řemeslnost filosofická universální, patří k podstatě člověka. Všude tam, kde umění ptát se, umění číst, umění – žít – v – pravdě upadá v zapomenutí nebo je vytlačí náhražky, ohrožuje se sama lidskost člověka.
Filosofie začíná údivem, ale rodí se také z otázky a rozpaků. Základní moudrost Sokratova zní: dokud jste se nás neptali, domnívali jsme se, že víme, co je pravda, krása, čas, demokracie, ale nyní, po vaší otázce, upadáme do rozpaků. Naproti tomu ideolog je vševědoucí, na libovolný dotaz má připravenou odpověď. Tato odpověď je nejen připravena, je již hotova, je zhotovena z ideologických předpokladů, je produkt ideologické konfekce. Ministr ví předem, co odpoví, jeho funkci nesluší, aby upadal do rozpaků, ztratil by vážnost. Ale co nepřísluší ministrovi, je privilegiem filosofa, který se nestydí, že do rozpaků vždy znovu upadá, že si neví rady, a jde proto na poradu, radí se. S kým se radí? Bytostným určením já je rozhovor. Já je rozhovor, nikoli konverzace. V konverzaci nikdo neposlouchá druhého, pouze vystavuje na obdiv svoji duchaplnost, vtipnost, zasvěcenost, informovanost. Já je rozhovor, kdy jedno já hovoří, druhé naslouchá, jedno se ptá, druhé odpovídá, a tak se střídají v otázkách a odpovědích, vedeni jediným záměrem: dopátrat se pravdy. Ale já, které se ptá, a já, které odpovídá, nejsou dvě rozdílné osoby, jsou jedno já, jež se ustavuje v rozhovoru. Tím se já odlišuje od TRHU, kde každý prosazuje svůj názor a vnucuje druhému své mínění.
2) Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 jsem hovořil o „velkém českém intelektuálovi 15. století“. Dnes bych volil jiná slova. Vzdal bych poctu dobrému a statečnému křesťanu. Dějinná velikost tohoto muže je nesporná, trvá a přetrvá věky. Proto ji žádné rozhodnutí prošetřujících komisí nemůže zpochybnit, umenšit ani zvětšit. Výrok pražského arcibiskupa z roku 1996, že „Hus kázal bludy“, nebo mínění, čím je kdo výše v církevní hierarchii, tím blíže má k Bohu, považuji za podařený příspěvek k soudobé české frašce.
Když vzdělanci nejsou věrni svému určení, poslání, řemeslu a hrají si na spasitele, zachránce, věštce, nebo klesnou ještě níže, aby se po vzoru filmových hvězd producírovali v masmédiích, v takových chvílích pokleslosti se jako východisko z nouze nabízí téma: úloha intelektuálů ve společnosti. Pořádají se sympozia, konference, kongresy, kde se intelektuálové předhánějí v duchaplných sentencích, co soudí sami o sobě, jak hodnotí a oceňují svoji roli. Obdivně se shlížejí sami v sobě, oslněni slávou či popularitou se zálibně zaposlouchávají do svých projevů, připadají si důležitě. Propadli narcisismu a proto špatně odhadují situaci, přeceňují svůj význam, opájejí se představou, že se zapisují do věčných análů dějin, ve skutečnosti se pouze upisují povrchní dočasnosti. Také významní autoři se dopouštějí omylů, když srovnávají nesrovnatelné. Ve fiktivní hře historických osobností (Rollenspiele), vystupuje u Dürrenmata Walesa v roli Husa. To je ovšem velké nedorozumění. Hus není Walesa, Walesa není Hus. Jejich konce, a proto i počátky, se rozcházejí.
Vzdělanec dokumentuje svoji vzdělanost, když překračuje omezenost intelektuálské sekty. Vzdělanec prokazuje věrnost vzdělanosti, umí-li napsat: „Svět haní, co je v člověku nejkrásnější… Kdo se nežene s obecným stádem za korytem, toho křižuje.“ „Jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jiný význam“ (velká česká spisovatelka píše tuto větu německy).
Jako produkt své doby usiluje dnešní intelektuál o zviditelnění, neboť neví, že podstatou člověka je: být, nikoli předvádět se.
3) „Zviditelnit (se)“ patří k nejčastějším rčením ve slovníku dnešní vládnoucí vrstvy. Je poučné srovnat řeč svržené byrokracie se slovním projevem dnešních vladařů. Správci reálsocialismu čerpali své názvosloví ze zastaralé techniky a technologie 19. století: železné zákonitosti dějin, převodové páky, inženýři lidských duší, ale také Baník Ostrava nebo Lokomotiva Plzeň.
Dnešní establishment drží krok s pokrokem, proto si oblíbil termíny z oblasti optiky a divadelnictví: politická scéna, spektakulární případ, politické spektrum, katastrofický scénář, vysílat signály, zviditelnit se. Politici a žurnalisti, vždy dobře informovaní, nevědí, co na sebe nevědomky prozrazují, jakou utajovanou důvěrnost doby (top secret) vyzrazují, když se přidržují tohoto slovníku a nedovedou se z jeho zajetí vyprostit.
Musíme vzít za slovo slova používaná vládnoucí elitou a zaposlouchat se, co vlastně říkají. Kdo se zviditelňuje, dává najevo, že chce být stále na očích, přeje si být středem zájmu, pokouší se na sebe strhnout pozornost publika a tak hrát důležitou roli. Kdo se neukazuje, z médií vypadl nebo z nich byl vyřazen, klesá na okrajovou veličinu, stal se stínem. Být, znamená předvádět se a zdát se. Zdánlivost je reálná, bytí je neskutečná abstrakce.
Centrální figurou doby je šaušpíler. Jeho nástup ohlašuje zánik kultury. Kultura vytrhuje ze zaběhanosti, samozřejmosti, zapomnětlivosti (rozpomeň se, člověče, kdo vlastně jsi), běžnosti, rutiny, a nabízí poetický pobyt na Zemi. Osvobozuje lidi z prostředí, v němž, zahrnuti komfortem, ve spěchu za kariérou, majetkem, funkcí, živoří. Kultura znamená: je čas smutku a čas radovánek, čas práce a čas odpočinku, čas boje a čas smíření, ale epocha šaušpílerů tuto osvobozující diferenci ruší, všechno se slévá do šedi, nerozlišenosti, lhostejnosti. Dnes se šaušpíler ukazuje (před kamerami), jak truchlí nad rakví přítele, ale již nazítří se předvádí (před kamerami) v roli roztomilého společníka na veselce své dcery. Styl a rytmus života je diktován zvnějšku: kdo chce něco znamenat, musí mít imidž.
Imidž je postmodernistická maska. Nastupuje jako náhražka za ideály a ideje, které přestaly platit, vyžily se. Imidž je vším a trůní nade vším, v mnoha případech vynáší více než restituovaný činžovní dům. Dobře zhotovený imidž, imidž na míru, má cenu zlata.
Kdo se zviditelňuje, vytváří (jako umělec) svůj vlastní obraz (portrét) a předkládá ho veřejnosti. Společnost se mění na hru obrazů (imidž), zastupujících a nahrazujících skutečné lidi. Velkou oblibu získává nová společenská hra – hra na obrazy. Společnost klesá na hru s obrazy, na hru obrazů, na soutěživou komunikaci mezi nimi.
Imidž vzniká sloučením dvou různorodých prvků: zviditelnit se a být udělán. Vychytralý advokát, který pochopil „ekonomickou transformaci“ jako vítanou příležitost k vlastnímu obohacení a skupoval včas lacino nemovitosti, aby je v pravou chvíli draze prodával, vystupuje náhle v mediální úpravě („udělán“) jako zásadový člověk s vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Ze snaživého úředníka udělají masmédia přes noc významného politického lídra. Málo známou novinářku povyšují skokem na devátou či patnáctou dámu země (republiky, monarchie, impéria), dotyčná osoba propůjčenou roli přijímá, vžívá se do ní a hraje si na dámu.
Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi šaušpílerem a hercem. Herec si nehraje na panovníka či žárlivce, ale ve vymezeném prostoru, na divadelní scéně, hraje, tj. představuje krále, Hamleta, Mefistofela. Naproti tomu šaušpíler mění skutečnost na svoji scénu, producíruje se na ní, zahrává si s tím či oním, hraje si na rozšafu, znalce, proroka.
S aktéry, které má k dispozici a jež ovšem pro svoji potřebu (hru) produkuje, může dnešní epocha sehrát pouze frašku, nikoli tragédii nebo komedii. Vybavena nejmodernější technikou je schopna všeho, chybí jí však smysl pro vznešenost, humor, sakrálno: je pouze fraškovitá. Fraškovitost tvoří nejniternější obsah její prázdnoty.
Po krátkém pobytu u moci stojí dnes vládnoucí garnitura v Čechách před bedlivým zrakem národa jako pověstný bezradný a trapný „kůl v plotě“. Tváří se však, jako by měla situaci „pevně v rukou“. (Jakobysmus je součást frašky.) Kde je Jaroslav Hašek, aby popsal tuto epizodu národních dějin?
4) Před časem vyslovil pozoruhodný názor maďarský spisovatel a disident: Kdo chce demokracii, musí přijmout jako přívažek také kapitalismus. Maďaři byli často odvážnější než Češi (1848, 1956) a proto nepřekvapuje, že vzdělanci v Budapešti hovoří otevřeně o kapitalismu, zatímco jejich pražští kolegové nepřišli tomuto termínu dosud na chuť. Čeští humanisti mají slovo kapitalismus v takové ošklivosti, ekluje se jim, že by je nevzali do úst. Zvláštní laskavou pozornost však věnují třem magickým písmenům, jejichž souhrn pro ně znamená svět: TRH. Vychvalují TRH, protože přináší prospěch všem, bohatým i chudým. Ale charakteristikou dnešní doby není trh, nýbrž kapitalistická globalizace, planetární nadvláda superkapitálu. Kdo směšuje trh s kapitalismem, popírá existenci superkapitálu jako planetární mocnosti. Pro SUPERCAPITAL je trh pouze podřízeným prostředkem jeho fungování. Kdo vyzvedá trh, aby za jeho zády skryl existenci superkapitálu, propadá mystifikaci a také ji, vědomě nebo nevědomky, rozšiřuje. Planeta je řízena giganty, pod jejichž správcovstvím (nebo šafářstvím) přestává svět být světem, klesá na polosvět, transformuje se na fungující systém, do něhož jsou lidi i příroda zapojeni jako jeho poslušné příslušenství.
Co jsou proti moderním gigantům (General Motors, I. G. Farben, Shell), zápasícím mezi sebou o trhy a profity, velikáni antické filosofie, Herakleitos, Platon, Aristoteles, kteří vedli spory o smysl bytí: gigantomachia peri tés úsias?
Ale pojmenovaní, viditelní, přičinliví moderní giganti jsou pouhými vykonavateli příkazů giganta skrytého, anonymního, nepojmenovaného, nejvyššího, giganta gigantoviče, který nahradil neviditelnou ruku trhu. Nikoli již ruka – duch, ale anti-duch vládne a přikazuje, transformuje lidi, přírodu, dějiny na své podřízené při vítězném globálním tažení planetou. Manažeři těchto gigantů žijí v iluzi, že jsou aktivní pouze jako odborníci v ekonomii, financích, řízení, ale nevědí, že kromě toho a nad to vykonávají také činnost jinou, která jejich rozumu uniká.
Planetární gigant, SUPERCAPITAL, trpí a toleruje demokracii, pokud se mu nestaví na odpor. Ve vztahu k demokracii není kapitalismus přívažek, který prodavač přibaluje k žádanému zboží, dává na váhu a společně váží, ale zátěž a závaží, strhávající dolů, olověná koule, vylučují vzlet a skok. Demokracie nežije se soudobým kapitalismem v dobrovolném svazku a přirozené, rovnoprávné koexistenci: SUPERCAPITAL limituje demokracii, snižuje ji na demokracii polovičatou, která si s mnohými základními problémy dneška neví rady. O takové demokracii Popper správně říká: lid ani občan nevládnou. Ale vládnou vlády? Nebo pouze spravují – jako slušně honorovaní manažeři, šafáři, pověřenci, údržbáři – planetární velkostatek skrytého anonymního vladaře, který ze zákulisí diktuje lidstvu, jak má žít, resp. živořit v komfortní prázdnotě?
Význam, ale také historická omezenost disentu je v tom, že spolu s obnovením demokracie restauroval kapitalismus. Jan Patočka již nestačil říci své poslední slovo: znamená členství v Chartě 77 souhlas s restaurací kapitalismu a patří kapitalismus k věcem, „pro něž stojí za to trpět“? Bývalí kritici establishmentu neunesli tíhu vítězství, propadli ideologické zaslepenosti a proměnili se na apologety režimu, jehož podstatu nejsou schopni prohlédnout ani pojmenovat. Ztotožnili se s ním natolik, že již nevnímají, jak je soukolí jejich vládního mechanismu pohlcuje, opotřebovává, zbavuje pozlátka, zesměšňuje. Nedochází jim, že v kohabitaci se soudobým kapitalismem (superkapitálem) může demokracie fungovat pouze jako „lidovláda“ omezená, limitovaná, polovičatá, navíc zevnitř podrývaná novou vrstvou – lumpenburžoazií.
Restaurace kapitalismu: umrlci vstávají z hrobů a jako přízraky, strašidla, rozpoutané majetnické instinkty znovu poznamenávají osudy lidí. Jaká podivná spravedlnost přichází na svět v restitucích a privatizačních aktech, v rozdělování, rozprodeji, výprodeji, rozkrádání majetku, jehož nominálním vlastníkem byl (nebo nadále zůstává!?) – národ? Vlastnil národ tento majetek právem, nebo se dopouštěl krádeže? Nebo jej vlastnit nemohl (a nesměl), protože národ je – jak říkají modernisti – romantická fikce?
„Ropuší chamtivost“ zbavuje lidi soudnosti a vrhá je do trapných rolí. Na běžícím pásu se vedou zatvrzelé spory o majetek, který je plodem cizí, nikoli vlastní práce či podnikavosti. Syn proti otci, soused proti sousedovi, podnikatel proti podnikateli napřahuje kvůli majetku nůž, jako za starých časů. Mor chtivosti, hamižnosti, parazitního konzumu zachvacuje společnost, proniká až do jejích špiček, rozvrací i tak zvané lepší rodiny.
5) Kdo krade v Čechách? Není komické, že si politici musejí udělat výlet do zahraničí, aby se v nahodilých setkáních s cizinci dozvěděli, co se děje v jejich zemi, a vracejí se domů s truchlivou zvěstí: V Čechách se hodně krade! Kradou taxikáři, číšníci, jakási podivná havěť, Romové? Ale co jsou tyto drobné podvůdky, vyčíslitelné v tisících, proti velkorozkradačům, kteří ve svých živnostech operují s miliony a miliardami, a spravedlnost je na ně krátká?
My, kteří blahořečíme svým rodičům, že nám odkázali poctivost, v ní je čest demokratů, a nezatížili naše životy břemenem latifundií, obchodních domů, bankovních kont v cizině, my „nemajetná pakáž“, pro niž skládal verše Karel Toman, nikomu nic nezávidíme a litujeme každého, jemuž majetnictví pomátlo rozum.
Minulý režim si přisvojil označení socialismus a schovával se za dělnickou třídu, ve skutečnosti obojí zprofanoval a vyloučil ze hry. Dnešní režim nemá odvahu představit se pravým jménem, skrývá se za vývěsku „neutrálního“ trhu, s přívlastkem nebo bez něho. Oficiální ideologie odsuzuje reálsocialismus a s ním spojenou policejně byrokratickou diktaturu jako „komunismus“, aby zakryla neokapitalistickou podstatu dnešního systému a ujistila jej, že mu žádná alternativa nehrozí: v jejím mínění a verdiktu je Marx mrtev definitivně.
Pražské jaro muselo být ve své době násilně potlačeno, dnes se musí bagatelizovat nebo pokrývat zapomenutím: klíčily v něm zárodky dějinné alternativy.
Je podstatou života, že každou jednostrannost překonává, neboť není determinován jednou monopolní silou, ale žije a obnovuje se jako souhra různých sil. Kdo propadne jednostrannosti, stane se dříve nebo později zajatcem nepravdy. První československý prezident vyslovil roku 1919 moudrý postřeh, pochybuji, že by kterýkoli z dnešních politiků měl odvahu se s ním ztotožnit: „Nynější kapitalistický společenský řád je jednostranný a každá jednostrannost musí dříve nebo později končit.“
Demokracie není jednostrannost a vylučuje ji: nedá se redukovat na soubor záklopek, ventilů, pojistek, pístů, brzd, procedurálních pravidel, fungujících institucí. Rodí se ze základního postoje ke skutečnosti a kotví v otázce, kdo je člověk. Je člověk tool making animal, tvor, který prostřednictvím techniky a vědy, technovědy, ovládá přírodu, a život na Zemi si zařizuje jako své panství, nebo je zoon politikon? Antický výměr neříká, že se člověk kromě jiného (finance, sport, cestování) zabývá také politikou. Zoon politikon je živá bytost, nadaná řečí, která zakládá POLIS neboli OBEC. Založením OBCE začíná na Zemi něco zcela nového, s člověkem a skrze člověka proniká do vesmíru nový počátek. POLIS neboli OBEC: vždy znovu rozehrávaná hra smrtelníků a bohů, Země a nebes, vždy znovu zakládané, ohrožované, obnovované součtveré dění.
6) Pokud nepřeslechneme významný ironický podtext slova „laboratoř“ ve vztahu k dějinám a společnosti, jsme na stopě důležitému fenoménu dneška, a tím je lumpenburžoazie. Lumpenburžoazie není ojedinělý, izolovaný případ, ale společenská kauza, nikoli nahodilý jev, ale fenomén, v němž se ukazuje současnost vcelku i její ohrožení. Lumpenburžoazie se rekrutuje ze zbohatlíků, ale na rozdíl od svých vrstevníků normálních spojuje podnikavectví s mafiánstvím, podvodnictvím, s kriminálním podsvětím.
Dějinná laboratoř je pokusnictví nebo experimentování zvláštního druhu: lidi se o něco pokoušejí, zkoušejí své schopnosti a síly, podrobují se zkouškám života (utrpení, zklamání), ale propadají také nejrůznějším pokušením: podvádět, chvástat se, hnát se za slávou. Takto chápaná zkušenost (radikálně odlišná od pozitivistických koncepcí) nám umožňuje vidět dnešní dobu jako zápas nebo vzájemné zkoušení demokracie a lumpenburžoazie. Jsme v době zkušební, v níž lumpenburžoazie zkouší trpělivost a sílu demokracie, testuje si ji, a demokracie si na vztahu k lumpenburžoazii ověřuje (testuje), co vlastně je a jaké jsou její meze. V tomto zkoušení a pokoušení lumpenburžoazie zjišťuje, že demokracie na ni nestačí, že zákonodárství je děravé, úřednictvo zkorumpovatelné, soudy pomalé a všeobecná atmosféra doby taková, že se v ní daří spíše darebákům než slušným lidem.
Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje „filozofie“ lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne. Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti. Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené.
Lumpenburžoazie není pouze černým svědomím soudobé epochy a jejího anonymního diktátora, je také věrným, a proto zavrhovaným, zastíraným zrcadlem univerzálně se prosazující devastace. Na planetě se již realizuje v masovém měřítku grandiózní pokus (experiment, laboratorní zkouška): redukovat člověka na symbiózu bezmezné chtivosti a racionálního propočtu. Co je skrytou tendencí superkapitálu, vyjevuje v karikaturní nestoudnosti, přímočarosti a bezohlednosti lumpenburžoazie. Planetární ekonomie současného polo-světa ke svému chodu vyžaduje, a proto si prefabrikuje, tvora, někteří mu říkají „lidský faktor“, vybaveného dvěma základními, doplňujícími se vlastnostmi: nikdy nekončící nenasytností a kalkulujícím rozumem. Morálka je zbytečná, ekonomicky neproduktivní a ztrátová. Na její místo, jako náhražka, nastupuje soubor dohodnutých pravidel (regulí) chování a jednání. Toto pokusnictví podrývá samy základy dějin, na nichž spočívá křesťanství, antika, osvícenství. Jsme na křižovatce.
Dnešní kapitalismus není jen výkonný motor chrlící nepřehlednou pestrost zboží, artefaktů, informací, požitků, je také, v určitém smyslu především, producentem prázdnoty a sterilnosti. Na jedné straně profity a komfort, na druhé straně ubožáctví ducha a duše, rub a líc jedné mince. Vyprázdněnost, nuda, drogy, porno, přisprostlost patří k sobě, pocházejí z jednoho zdroje. A lumpenburžoazie vyrůstá ze stejných „kořenů“, tj. planetární vykořeněnosti, jako drogy, mafiánství, agresivita. Drogy – toť neuvědomělý výraz zoufalství mladých lidí z prázdnoty, kterou jim planetární systém vnucuje, servíruje, nabízí.
Svou pouhou nepostižitelnou přítomností vytváří lumpenburžoazie klima, v němž se podvody, korupce, machinace spolu s kriminalitou a drogami považují za normalitu. Tuto převrácenost přikrašluje pokleslá žurnalistika frázemi, že přece musíme platit daň za svobodu. Tam, kde veřejnou atmosféru doby ovlivňuje lumpenburžoazie, zakouší prostý občan (zcela nelaboratorně) svoji bezmocnost a stahuje se do soukromí. Novodobý Thrasymachos vítězí nad Sokratem.
V mnoha nejvyspělejších státech se kdysi také loupilo, vraždilo, znásilňovalo, a dnes? – uvádějí prognostici pokroku. Předkové byli piráti, pašeráci, raubíři, otrokáři, ale jejich potomci již patří k honoraci, a jako džentlmeni, mecenáši umění, diplomati, ctihodní bankéři rozšiřují slávu své země. Takový názor přehlíží, že někdejší zjevná a primitivní agresivita se v tomto století vnějšně zcivilizovala (používá techniku a vědu), ale v sublimované podobě trvá, např. v takové oblasti, jako je výroba a vývoz zbraní. Největší světoví exportéři inkasují za tento smrtonosný artikl miliardy dolarů ročně; mohou si proto dovolit, aby jako velkomyslní sponzoři věnovali částečku zisků na kulturu, zdravotnictví, sport.
7) Globální vládu nad světem nevykonává dnes tradiční kapitalismus jako historicky nejproduktivnější hospodářský systém, ale SUPERCAPITAL, který zasahuje všechny oblasti lidského života, má svoji ekonomii, svoji politiku, svoji morálku, svoji kulturu. Neomezuje se na výrobu zboží a zvyšování profitu, ale určuje povahu času, prostoru, pohybu, denně a masově transformuje svět na polo-svět, není tedy, jako Horův ocelový most, „veškeré metafyziky prost“, je sám historickou podobou metafyziky.
Smithova „neviditelná ruka“ a Hegelův světový duch vytvářejí metafyziku určité dějinné epochy, která již minula. Vstoupili jsme do časů zcela jiných, jejichž skrytým metafyzickým základem je planetární diktatura anti-ducha, rozrůzněného do množství neblahých duchů – strašidel, přízraků, fantasmagorií. Čas, který nás určuje, prostor, v němž pobýváme, pohyb, ženoucí nás vpřed, tyto tři základní existenciály způsobují, že žijeme v záměně, produkujeme ji a prodlužujeme. Pokud neprohlédneme tento skrytý základ převrácenosti a nevstoupíme do rezistence (odporovat zlu, nicht-mitmachen), setrváváme v nepravdě. Pokud si neujasníme pravý stav věcí, jsou všechny spory o zeštíhlení nebo posílení státu, o trh s přívlastky nebo bez nich, plytké ideologické hrátky, odvádějící pozornost od nejdůležitějšího: od potřeby nové orientace, od nutnosti zásadního obratu.
Planetární nadvláda této instance nemůže být překonána žádnými (administrativními, organizačními, legislativními) opatřeními, ale také žádná (ochranná, zmírňující, dolaďující) opatření nezachrání lidstvo před jejím devastujícím nihilistickým působením. Je spojena bytostně se ztrátou míry, podstatnosti, smyslu, středovosti, ctnosti. To je smysl oné věty z roku 1968, často citované: Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.
Žádná opatření, sama o sobě, nepomohou: komise, senát, ombudsman, mít situaci pod kontrolou, vládní usnesení, to všechno je povrchní a směšné, pokud nedojde k základní změně. K základní změně v postoji k přírodě, dějinám, času, pravdě a nepravdě, ke změně, obdobné té, kterou před dvěma tisíci lety přineslo křesťanství, a v nové době filosofie Descartova spolu s Francouzskou revolucí. Taková základní změna může vyrůst z kritického uvažování o tom, jaké osvobozující možnosti v sobě tají zcela moderní útvar, jímž je symbióza vědy, techniky, ekonomie.
Aby člověk neutonul v záplavě nekonečného množství informací, objevů, požitků, ale také bezmezné chtivosti, nerozpustil se v jejich nepřetržitém proudění jako nicotnost, musí se podrobit jednomu jedinému nejvyššímu příkazu, který jej osvobozuje. Franz Rosenzweig a po něm Em. Lévinas vidí jedinou záchranu v příkazu lásky. Láska přikazuje, ale přikazuje – lásku. Aby lidé tento příkaz zaslechli a uposlechli jeho výzvy, musejí se (nejdříve?, současně?) osvobodit od planetárního komanda, které jim jako smysl života vsugerovává žádostivost bez hranic a chladný propočet. Příkaz osvobozuje. Kdo naslouchá příkazu nepsaného zákona, rozhoduje se pro trvalou a radikální neposlušnost vůči vyhlašovaným nařízením pokleslého a převráceného „světa“, polo-světa, jeskyně: Antigona. „Otevřeno, nikoli jeskyně!“ je opožděnou, ale do budoucnosti mířící a budoucnost připravující parafrází známého apelu: „Ježíš, ne Caesar!“
Doba je vymknuta z kloubů (out of joint), kdo ji dá do pořádku (put it right)? Kdo sjednotí banální se vznešeným, všední se svátečním, dočasné s trvalým? Nápravu věcí obecných přinese pouze umění, které sjednocuje, slučuje, ale neredukuje. Komenský, pozorný čtenář antických filosofů, považoval politiku za dovednost, která je mocna konjunkce (sjednocení) Země s nebesy, pozemského s božským. To je ovšem pravý opak toho, co provádí soudobý kapitalismus, který vznešené, velké, heroické, poetické strhává do přízemnosti a zapojuje do svých služeb, do fabrikace profitu a prázdnoty.
8) Na rozdíl od roku 1918, kdy společný stát Čechů a Slováků vznikl zakladatelským aktem (důležitou roli hrál domácí odboj a stotisícové dobrovolnické vojsko v zahraničí), přišla Česká republika na svět spěšným paktem partajních špiček, bez souhlasu občanů, nikoli z jejich vůle. Národ byl postaven před hotovou věc: vláda demonstrovala svůj osobitý styl vládnutí, a povzbuzena úspěchem, zůstane mu věrna i zítra, až rozhodne o vstupu do NATO. U zrodu dnešního státu nebyla idea, idea Palackého, idea Masarykova, ale kombinace (cynického) pragmatismu s (planým) moralizátorstvím. Kde chybí myšlenka, uvolňuje se prostor nepřetržitému ideologickému blábolu. Krátkozraký oportunismus bez ideje nahradil dlouhodobou národní strategii, jejíž základní obrysy načrtli Palacký a Havlíček. Dva nosné pilíře této strategie jsou: národ, malý počtem a rozlohou, hledá svoji velikost, a nachází ji v kultuře a morálce, v oblasti ducha, nikoli ve vnější síle nebo v službičkování komukoli. Takový národ se podobá poutníkovi Komenského a Máchy, hledajícímu pravdu a schopnému poučit se ze své zkušenosti, většinou bolestivé a trpké. Takový národ ví, že nemůže vyměnit své dějinné geopolitické postavení, být – mezi – Německem – a – Ruskem, a sází proto na vnitřní moc, která ho chrání před hrozbou, že se stane pouhou hříčkou ve sporu, ale i dohadování a paktování velmocí.
Dlouhodobá národní strategie odmítá počtářství a ideologický dogmatismus. Kdo pouze počítá, snadno se přepočítá nebo se jednoho dne nedopočítá ztrát, protože nepočítá ve svých propočtech s dějinami jako veličinou proměnlivou, nevypočitatelnou. Mnichovani počítali roku 1938 s tím, že obětují-li Československo, usmíří Hitlera nebo usměrní jeho agresi na východ. Přepočítali se. Brežněv počítal roku 1968 s tím, že potlačením Pražského jara zachrání impérium před rozpadem. Mýlil se. Je třeba počítat, ale nepodléhat počtářství. Proč se počtářství přepočítává? Protože nezná moc ani podstatu času. Myšlení rozpoznává, co je dějinně zastaralé a překonané, nemůže se s ním proto paktovat, zatímco ideologický kalkul se mu vrhá do náručí v klamné naději, že drží krok s „duchem doby“. Proti dlouhodobé, po generace promýšlené, ve zkouškách protrpěné koncepci se staví krátkozraké ideologické dogma a národu se vsugerovává: nám věřte, občani, nám neomylným partajním grémiím.
Jak se provádí demontáž národa? „Dělá“ se jinak, než jak se zhotovuje imidž. Imidž vynáší jedince, firmu, politickou stranu do výšin trhoveckého obzoru, zatímco demontáž degraduje národ na spěchající masu producentů, konzumentů, obsluhovatelů, dorozumívajících se mezi sebou pokleslou češtinou, tedy jazykem, který již nemá pochopení pro řeč Máchovu, Holanovu, Vančurovu.
Národ „bez vyšší duchovní pravdy“ zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony, vojenské pakty, píše roku 1909 Otokar Březina. Jak zahyne? Nám již nehrozí fyzická likvidace, kterou pro nás plánovalo nacistické Německo. Nehrozí nám poněmčení, poruštění ani poameričtění. Národ hyne a zahyne, když se změní na domestikovanou masu odborníků bez ducha a požitkářů (konzumentů) bez vkusu a vnímavosti. Taková propadlost znamená ztrátu rozměru, který teprve povyšuje člověka na světodějnou bytost. Neuchrání nás NATO, nespasí nás ani nějaký bůh Heideggerův, záchranu musíme hledat sami v sobě, ve své odvaze a velikosti. Jedinou nadějí je – vítězný prosinec.
Prožili jsme vítězství únorové i listopadové. Jedno otevřelo cestu k diktatuře partajní byrokracie, druhé uvolnilo prostor také pro loupeživou lumpenburžoazii. Ale ÚNOREM, SRPNEM, LISTOPADEM politický kalendář českého národa nekončí. Před námi se rýsuje vítězný prosinec.
Jakub Deml nám zanechal svědectví, co soudil Otokar Březina o velkém svátku prosincovém. Uprostřed chladu a tmy, jež se zdají bez konce, zableskne nenadále, zčista jasna, jakoby zázrakem, jiskra, zazáří světlo: narodí se dítě a s ním i naděje. Tato básnická imaginace probouzí imaginaci politickou. Uprostřed honby za funkcemi, majetkem, slávou, uprostřed uspěchanosti a ideologického blábolení, lhostejnosti a intrikánství, nestoudnosti, rozčarování, korupce povyšované na druhou přirozenost, vyšlehne náhle, jakoby z ničeho, jiskra, jiskra-myšlenka, a rázem zpochybní všechnu převrácenou normalitu. Otvírá se šance vystoupit z jeskyně do světa.
Vítězný prosinec je konjunkce „vyšší duchovní pravdy“ s integrální demokracií: bez radikální demokracie je vyšší duchovní pravda bezmocná, bez vyšší duchovní pravdy upadá každá demokracie do polovičatosti.
březen 1997
Jako rozhovor s Petrem Prouzou otiskl Salon, literární příloha Práva, 15. května 1997
Převzato z www stránek Strany demokratického socialismu
