MMF dobývá Evropu

CAMBRIDGE – Mezinárodní měnový fond hraje stěžejní roli v plánu eurozóny na záchranu Řecka, čímž tento multilaterální věřitel opsal celý kruh. V prvních dnech jeho existence po druhé světové válce bylo jeho základním úkolem pomoci Evropě vymanit se z poválečné spouště. Kdysi dávno míval fond po celém kontinentu desítky programů (jak Rong Qian, Carmen Reinhartová a já ukazujeme v novém výzkumu o jeho „maturitě“ ze suverénních dluhových krizí). Až do vypuknutí finanční krize však většina Evropanů předpokládala, že jsou příliš bohatí, než aby je někdy čekalo ponížení v podobě žádosti MMF o finanční pomoc.

Vítejte v nové éře. Evropa se stala terčem největší expanze půjček a vlivu MMF za poslední roky. Několik velkých východoevropských zemí včetně Maďarska, Rumunska a Ukrajiny už využívá rozsáhlého úvěrového programu MMF. Země eurozóny se nyní dohodly, že fond může vstoupit do Řecka a v případě potřeby zřejmě i do Portugalska, Španělska, Itálie a Irska.

Opětovný vzestup MMF v uplynulém roce bere dech. Poté, co ho během asijské dluhové krize koncem 90. let vykastrovala vlastní populistická rétorika, se usilovně snažil znovu ukotvit svou politiku a vybudovat si novou image. Když na podzim roku 2007 nastupoval ke kormidlu Francouz Dominique Strauss-Kahn, dokonce i chudé africké země se MMF vyhýbaly jako čert kříži a raději uzavíraly dohody s netradičními věřiteli, jako je Čína. Při absenci nových projektů a nových příjmů čelil fond drastickým škrtům, aby zajistil vlastní přežití.

Jak hodně toho změní jedna krize. MMF dnes vystoupal na horu Olymp. V dubnu 2009 odsouhlasili vedoucí představitelé zemí skupiny G20 zečtyřnásobení úvěrové kapacity fondu. Toto zvýšení bylo v zápalu okamžiku možná přehnané, ale zdá se, že slušná část těchto peněz se skutečně objevila. A pro Evropu rozhodně nepřišla pomoc příliš brzy.

Signalizuje vstup MMF do Evropy začátek konce ohromujících dluhových trampot tohoto regionu? To sotva. Fond nerozdává dárky – nabízí jen překlenovací úvěry, které dávají zkrachovalým zemím čas na vyřešení rozpočtových problémů. Třebaže totiž mohou státy čas od času překonat dluhové problémy vysokým růstem, jak to během bankovní krize v 90. letech dokázala Čína, zkrachovalé země obvykle čelí bolestné rozpočtové aritmetice. Kromě vyhlášení platební neschopnosti a inflace je většina zemí nucena přistoupit k velkému zvýšení daní a seškrtání výdajů, což často vyvolá či prohloubí recesi.

Po pravdě řečeno je pověst fondu coby vymahatele hospodárnosti z velké části iluzí. Státy se na MMF obvykle obracejí až ve chvíli, kdy jim mezinárodní kapitálové trhy daly košem a kdy jim hrozí zoufalé utahování opasků bez ohledu na to, kam se obrátí. Fond oslovují proto, že obvykle bývá daleko měkčí než soukromé trhy.

Tato měkkost je však relativní. Fond bude velmi tvrdý – nejen na Řecko, ale i na všechny těžce zkoušené evropské země –, aby uprostřed recese utužil fiskální politiku bez rizika prohloubení sestupné spirály. Jednoduše řečeno si nikdo nepřeje být příštím velkým prosebníkem MMF.

Stejně tak příchod MMF neznamená, že držitelé dluhopisů mají vyhráno. Jak Qian, Reinhartová a já dokládáme, existuje řada případů, kdy země vstoupí do programu MMF, ale nakonec stejně vyhlásí platební neschopnost. Nejslavnějším případem je Argentina v roce 2002, ale v poslední době se totéž přihodilo i Indonésii, Uruguayi a Dominikánské republice.

V mnoha evropských zemích by konec mohl vypadat stejně. Ukrajina zápasí už dnes. Proces zabředání do platební neschopnosti se však většinou podobá zpomalenému divadlu kabuki. Proč by měla země vyhlašovat platební neschopnost, pokud existují bohatí mecenáši ochotní půjčit peníze na to, aby se zachovala iluze normálnosti? Trhy cenných papírů lze snadno ukolébat.

Pro MMF je v Evropě v sázce nesmírně mnoho. Rovnováha se nebude nastolovat snadno. Naváže-li fond své úvěry na tvrdé podmínky „v německém stylu“, riskuje vyvolání okamžité konfrontace a platební neschopnosti, což je to poslední, co si přeje. Zatím se ve východní Evropě chová docela měkce a schvaluje programy podložené optimistickými projekcemi budoucích rozpočtových škrtů i hospodářského růstu.

Hrát si příliš dlouho na „pana Hodného“ je však problematické, protože ani MMF se svými obrovskými novými zdroji nemůže držet klienty nad vodou věčně. Kdyby to udělal, nemusel by mít dostatek prostředků na příští krizi, která zákonitě přijde – možná z nečekané strany, jako je Japonsko nebo Čína.

Ztratí-li navíc fond veškerou důvěryhodnost v oblasti urychlování rozpočtové reformy, poslouží jeho velkorysé sanace pouze ke zhoršení rozsáhlejší globální krize suverénních dluhů, která bublá pod povrchem nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech, Japonsku a jinde. Pomalý růst, stárnoucí obyvatelstvo a vršící se deficity jsou nebezpečná směs.

Otázka pro MMF nezní tak, zda má životaschopný plán, jak do Evropy proniknout. Fond už tam razantně vtrhl. Otázka zní, zda má přijatelnou strategii odchodu.

Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné politiky na Harvardově univerzitě. V minulosti působil jako hlavní ekonom MMF.