Má se Izrael přiznat k jaderné bombě?

TEL AVIV – Vize prezidenta Baracka Obamy o světě bez jaderných zbraní a nedávno jím podepsaná dohoda s Ruskem, která má snížit jaderný arzenál obou zemí, posílily jeho morální i politické vedení. Jaký dopad však bude mít jeho tažení proti šíření jaderných zbraní na Izrael, jenž je všeobecně pokládán za šestý jaderný stát na světě a prozatím jediný na Blízkém východě?

Nedávná výzva náměstkyně americké ministryně zahraničí Rose Gottemoellerové, aby se Izrael připojil ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), podle níž by musel deklarovat svůj jaderný arzenál a poté se ho vzdát, vyvolala obavy, že americký diplomatický deštník nad jaderným statusem Izraele spěje ke konci. Z pohledu Izraelců to vypadá, že pokud jde o jaderné zbraně, budou USA ke všem státům přistupovat stejně. Izrael se zejména obává, že Obama by mohl být ochoten řešit jaderné ambice Íránu tím, že položí rovnítko mezi nimi a jaderným statusem Izraele.

Intelektuální základy tohoto nového amerického postoje položili Henry Kissinger, Sam Nunn, George Schultz a William Perry ve slavném článku s názvem „Vstříc bezjadernému světu“. Článek vyzýval jaderné mocnosti světa, aby šly příkladem a dramaticky snížily své jaderné arzenály, a současně byl voláním po rovnosti států v jaderné sféře.

Bruce Riedel, který až donedávna vedl strategické hodnocení situace v Afghánistánu a Pákistánu pro Obamovu administrativu a jenž se v žádném případě nestaví nepřátelsky k jedinečným vztahům Ameriky s Izraelem, se k této otázce vyjádřil jasně: „Pokud to s dohodou s Íránem skutečně myslíte vážně, musí Izrael přiznat barvu. Politika založená na smyšlenkách a dvojím metru dříve nebo později zákonitě zkrachuje. Pozoruhodné je, že to trvalo tak dlouho.“

Teprve nedávné vystoupení ministra obrany Roberta Gatese před Kongresem však bylo pro Izraelce mimořádně šokující. Gates vyjádřil pochopení pro íránskou touhu získat jaderné zbraně, protože jak řekl, Íránce obklopují samé jaderné mocnosti jako Pákistán, Indie, Rusko a Izrael.

Izrael však rozhodně bude bojovat proti této rýsující se nové americké doktríně, která ho klade na stejnou úroveň jako Írán, a když na to přijde, tak i na stejnou úroveň jako Indii s Pákistánem. Izraelci přitom budou argumentovat tím, že záleží na politickém kontextu. Nejenže Írán vyvinul své jaderné kapacity jakožto signatář NPT, řeknou Izraelci, ale současně zařadil vysoko do své agendy zničení Izraele. Jaderné zastrašení ze strany Izraele je tedy poslední obranou proti této existenciální hrozbě. Přeshraniční jaderná rovnost může nakonec pouze zvýšit jaderné nároky Íránu.

Indie a Pákistán na rozdíl od Izraele, který zůstává věrný strategii jaderné neprůhlednosti, chápou samy sebe jako jaderné státy a přejí si, aby svět tento status akceptoval. Izrael navíc nikdy žádnou jadernou zbraň netestoval a jednoznačně přijal pravidla Skupiny jaderných dodavatelů (NSG), která se snaží omezit šíření jaderných zbraní prostřednictvím kontroly jaderných exportů.

Izrael očekává, že Obamova administrativa nejen uzná jedinečný kontext jeho nejednoznačného jaderného statusu, ale také uzná, že Izrael nemůže otevřeně ujišťovat své sousedy nebo zbytek světa o svém jaderném programu, pokud se politické prostředí na Blízkém východě radikálně nezlepší. Změna chování Íránu vůči Izraeli je v tomto ohledu absolutní nutností.

Rovněž potenciál k vývozu jaderného materiálu a know-how ze zemí, jako je Pákistán – a možná jednoho dne i Írán – je v Izraeli předmětem znepokojení. Izrael ostatně trvá na tom, že to nebyly izraelské, nýbrž předpokládané íránské jaderné kapacity, co na Blízkém východě rozpoutalo současné jaderné závody ve zbrojení.

Zdá se však, že Obamova administrativa se v tomto případě – stejně jako v otázce osad na západním břehu Jordánu – definitivně odklání od automatického navazování na chápavé vztahy mezi Izraelem a předchozími americkými administrativami. V žádném případě nelze vyloučit ani revizi americké politiky vůči jadernému statusu Izraele. Deklarace Gottemoellerové stejně jako Gatesovo výslovné uznání jaderného statusu Íránu by se měly interpretovat v kontextu širší odzbrojovací agendy Obamovy administrativy.

Izraelská politika jaderné nejednoznačnosti nebyla téměř 50 let prakticky zpochybňována, tím méně pak v samotném Izraeli, kde je tato otázka posvátným tabu. Měnící se mezinárodní prostředí, hrozba nekontrolovaného šíření jaderných zbraní na Blízkém východě a nová politika vytvářená v USA by však mohly být dobrými důvody, aby Izrael zvážil přehodnocení své jaderné doktríny. Současná strategie koneckonců nefunguje ani jako odstrašující prostředek proti konvenčním útokům (které přetrvávaly po celá léta, kdy Izrael údajně vyvíjel svůj jaderný arzenál), ani jako varování soupeřům (jako je Írán), aby sami jadernou zbraň nevyvíjeli.

Izraelskou politikou je politika Blízkého východu beze zbraní hromadného ničení. Ustoupením od politiky nejednoznačnosti a vytažením vlastní bomby „ze sklepa“ by se Izraeli mohlo podařit přesvědčivěji uplatnit svůj potenciál k jadernému odstrašení a především posílit seriózní debatu o naléhavosti bezjaderné zóny na Blízkém východě.