Mají soudci odpovědnost?

Reklama


Ústavní soud vstoupil do politické hry. Absurdní žádost poslaneckého zběha Melčáka zkráceného na právu dále zrazovat a brát poslanecký plat, podaná advokátem, který léta podváděl se svým doktorským titulem, se dostala do centra pozornosti nejdůstojnějšího orgánu parlamentní demokracie. Měsíc před volbami tedy nevíme, zdali volby budou nebo nebudou, v jakém termínu vlastně budou, a zdali se má pokračovat ve volebních kampaních a přípravách, a kdo uhradí dosud vzniklé náklady státu a politických stran. Stranou zůstává drobnost, že s všeobecným volebním fiaskem nebude možno sestavit rozumný rozpočet, země bude platit desítkami miliard korun a ocitne se na samém okraji zhroucení administrativních funkcí a finančního bankrotu.


Cui bono, tedy komu ku prospěchu ptalo se staré dobré římské právo. A hnedle vidíme, že strany interpretují věc, jak se jim hodí. Sociální demokrati chtějí volby v původním termínu, protože podle posledního průzkumu vedou o pět procent a odklad by je o náskok mohl připravit. ODS by chtěla odklad, aby dohnala ten náskok. Ale jen odklad maličký, by neztratila čvrtmiliardovou investici do volební kampaně, na kterou si musela hodně vypůjčit.

Lidovci naopak volby nechtějí, protože mají plné kalhoty bláta, že se do parlamentu nedostanou a nebudou moci kolaborovat s jakoukoli většinou, kterou bude možno po volbách ustavit. Proto bývalí ministři Cyril a Pavel Svobodové tak zaníceně káží o neomylnosti papeže, tj. ústavního soudu. U Cyrila Svobody je to zábavnější o to, že před deseti lety totožné ústavní řešení radostně akceptoval a dřepěl optimisticky ve vládě, která z něj vzešla…

Dost jedno je to komunistům, kteří dostanou za všech okolností v podstatě stejně. Naopak novináři, kteří zaníceně fedrují TOP 007, jsou plni obav, že by voliči mohli poznat, že TOPíci nemají ani program, mohou konat sjezdy ve výtahu jako jejich předchůdci ODA a US, a že původ jejich finančních zdrojů je tak nějak, jaksi … možná, … ehm, trochu nevoňavý…

Politolózi, morálisti i journálisti se pohoršují nad tím, že si někdo troufne pochybovat o příčetnosti ústavního soudu. Prý to není demokraticky apetýtlich. No, já tedy nevím… jestli někdo tvrdí, že jedna a jedna jsou tři, nemůže to být pravda jen proto, že si to myslí většina ústavního soudu. Ústavní soud přece neuráží to, že dokonce i někteří jeho členové mají jiný názor… Ponechte, prosím, nám hloupoučkým právo říci, že král je nahý. A ponechte nám radost z ošklivé otázky, kdo z ústavních soudů kdy byl vlastně uznávaným odborníkem na ústavní právo či teorii práva…

Neumím odpovědět na otázku o odpovědnosti soudců. Ale mám v paměti jednu příhodu. Dávno již tomu, blahé paměti ministr Kočárník jmenoval mne do odborné ministerské komise. Seděli jsme tam spolu ekonomové a právníci a řešili otázky rozvoje kapitálových trhů. A jednoho dne jsme se opřeli do přítomné paní soudkyně z převelikého soudu. Dusili jsme tu šarmantní dámu, že soudci jsou vlastně hlavními spojenci finančních desperátů, neboť než za léta rozhodnou, desperáti rozkradou vše, co rozkrásti možno.

A paní soudkyně nám odpovídala rozdurděně, že přece není žádným posláním soudů zabraňovat nějaké aktuální zlodějně. Posláním soudů jest správně rozhodnout. A to trvá třeba dlouhá léta. Není věcí soudu, že mezitím slimáci kapustičku sežerou… Důležité je rozhodnout, že kapustičku žrát neměli a nyní mají povinnost sežranou hmotu vrátit. A že již nic nemají, že vše rozfofrovali a schovali, to přece není věcí soudu. Důležité je to správné rozhodnutí, které je v souladu s právem… A teprve pak je řízení o náhradě a vlastní exekuci… No samozřejmě, pokud tam nic není, nic nedostanete, že … Ale může Vás těšit, že soudy rozhodují podle práva! A paní soudkyně přidala ponaučení, jak pomlouváme soudy a nechápeme jejich poslání. Žádná lumpárna na soudech není!

Byli jsme na mrtvici. A tu zasáhl předseda naší komise, který byl opravdu nezpochybnitelným sloupem morálky. Jiří B. řekl medově, že si přesto dovoluje pochybovat o morální integritě soudů. Zažil totiž situaci, kdy potřeboval zapsat u soudu důležité rozhodnutí, které zabraňovalo jasným desperátům fakticky ukrást půlmiliardový majetek. Jenže to rozhodnutí se zapsat nedalo, neboť na pražském soudu se prý ztratil spis…

A naše soudkyně pravila, že chápe to rozhořčení. Že je to hrozné. Ale přece jen, uznejte, může se stát, že se ztratí spis. To ještě nedokládá zlou vůli. Snad šlendrián.

Ale Jiří smutně pokračoval: Řekl, že by snad ještě chápal tu ztrátu spisu, která pro něj znamenala krádež. Ale vůbec nechápe to, že za ním přišel právník, který mu sdělil, za jakou sumu by se ten prožluklý spis mohl na soudu zase najít… Rozhostilo se ticho. A pak jsme si podali ruce a prostě se rozešli. Nikdo z nás nic nevyčítal té paní soudkyni. Věděli jsme, že ona sama odborně i morálně patří k tomu nejlepšímu, co mezi námi máme…

A to je celý příběh. Říká jen, že soudci jsou v podstatě stejní jako my. Mají úspěchy i neúspěchy. Mají mezi sebou génie, světce, pracanty, ale taky hochštaplery, křiváky a lenochy. Těch druhých je určitě, určitě míň. Proto stále držím palce nám i ústavnímu soudu. Stále věřím, že najde uspokojivé řešení.

 

Převzato z blogu autora na www.aktualne.centrum.cz

Přejít do diskuze k článku