Mají už Palestinci v RB OSN většinu?

Reklama


Září 21, 2011 07:02

Hlasování o palestinské státnosti se blíží a s ním eskaluje i diplomatická (a nediplomatická) aktivita všech zúčastněných.

Vysoký představitel palestinské samosprávy Husám Zumlút pro deník Haarec prohlásil, že Palestinci jsou otevřeni „seriózním“ jednáním s Netanjahuovou vládou, nicméně že izraelské pokusy všemožnými nabídkami k jednání na poslední chvíli odvrátit hlasování nezaberou. Premiér Netanjahu už od víkendu nabízí Palestincům různé „kompromisní“ návrhy, přičemž trvá na tom, že díky spolupráci Izraele s USA a dalšími vládami je palestinský stát „odsouzen k zániku“

Zumlút nicméně podotkl, že rozhovory budou „komplementární“ ke státnosti, nemohou ji ale nahradit. A palestinský ministr zahraničí Rijád Málikí k jakýmkoli rozhovorům s Izraelem dodal, že Netanjahu musí beztak nejdříve akceptovat podmínky, mezi nimiž je zastavení výstavby židovských osad včetně zástavby východního Jeruzaléma nebo stanovení půlročního časového rámce pro jednání při souběžném poskytnutí mezinárodních záruk, že rozhovory budou seriózní a k něčemu povedou.

Málikí rovněž prohlásil, že je ohromen americkou snahou přesvědčit státy světa, aby palestinskou žádost nepodpořily. „Užívají různé formy nátlaku, výhrůžky a mnoha dalších věcí, posílají dopisy, posílají velvyslance a podobně… Ohromující.“ (V této souvislosti je výmluvný rozhovor s americkou velvyslankyní při OSN Susan Riceovou, která na otázku, kolik její práce se týká Izraele, odpovídá: „Spousta.“) Jen pro ilustraci zmíněných „ohromujících“ aktivit: Spojené státy se snaží přesvědčit Rusko, že uznání palestinské státnosti „není tou nejlepší cestou kupředu“, izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman zase v Kanadě vysvětluje, že Palestinci „nejsou na svrchovanost připraveni“, premiér Netanjahu hodlá v pátečním projevu v OSN přesvědčit svět o nesprávnosti volby PRO Palestince a ještě předtím se setká s Obamou, aby světu ukázal nerozborné přátelství, přičemž Palestince obvinil z nevděčnosti („Udělali jsme tolik ústupků, a co jsme za to dostali…), německá kancléřka Angela Merkelová přesvědčuje Turecko, aby urovnalo svůj spor s Izraelem, přičemž ale – z hlediska aktuálních zájmů Izraele kontraproduktivně — jedním dechem vyloučila možnost tureckého členství v EU…  (BTW, Shrnující analýzu neschopnosti Washingtonu, Jeruzaléma a Berlína pochopit, že se Blízký východ s arabským jarem zásadně změnil, přináší Der Spiegel.)

Tato hektická aktivita zatím nenese žádné zvláštní ovoce, spíš naopak: ukazuje se, že například americká hrozba palestinské samosprávě uzavřením finančních kohoutků pokud opravdu podá žádost o nezávislost, ve skutečnosti hrozbou není, jen dalším krokem k tomu, aby USA dále ztrácely svůj vliv v regionu – Saúdská Arábie, která už varovala USA před důsledky očekávaného veta, tyto finance hravě nahradí, už slíbila Palestincům prvních 200 milionů dolarů, k dodání ještě před hlasováním o nezávislosti. Ankara zase oznámila, že svůj podpis pod smlouvu s USA o výstavbě amerického radaru na tureckém území odloží – navzdory žádostem USA — až na dobu po hlasování v OSN, což lze vnímat jako jasné varování/vydírání: Nebude Palestina, nebude radar (i když až tak horké to nakonec – někdy za čas — asi nebude). Palestinci přitom hlásí, že už jim stačí přesvědčit dva ze tří nerozhodnutých členů Rady bezpečnosti (Bosna a Heregovina, Nigérie, Gabon) a budou mít v RB OSN většinu, jiné zdroje ale tvrdí, že už většinu ve skutečnosti mají – a USA tak budou muset použít veto a pěkně nahlas tak říct, že odmítají mezinárodní právo a podporují okupaci. Nemilé. 

 

Tak dál. Sebevražedný atentátník v Kábulu zavraždil šéfa někdejší afghánské, ještě předtalibanovské vlády Burhanuddína Rabbáního. Stalo se tak prý v jeho domě a atentátník prý měl nálož ukrytou v turbanu. Rabbání stál v čele nejvyšší mírové rady, která měla hledat cesty k pokojnému řešení okupace, ale od svého loňského ustavení příliš pokroku nedosáhla. Naopak, mnozí paštunští lídři jeho jmenování do čela rady odmítali, zatímco mnozí Afghánci přitom nezapomněli na jeho minulost, a na místo mírotvůrce v něm viděli spíš válečného zločince. Jmenováním Rabbáního do čela rady si okupační správa „zadělala na velký výbuch, který nebude s to zvládnout,“ cituje Jeremy Scahill, respektovaný reportér The Nation ze svého rozhovoru s vůdci provincie Lógar.

Rabbání byl z Kábulu vyhnán v roce 1996, pak se ale stal vůdcem Amerikou podporované Severní aliance, která po dobytí Kábulu v roce 2001 v hlavním městě vystřídala Taliban. Jeho smrt je další z likvidační talibanovské série zaměřené na vysoké představitele režimu. V uplynulých týdnech byli zabiti například starosta Kandaháru Ghulám Hajdar Hamidí nebo nevlastní bratr loutkového prezidenta Karzáího Valí. Vládnout Afghánistánu, nebo alespoň Kábulu, je stále složitější, o čemž navíc svědčí i dvacet hodin trvající útok na hlavní město z minulého týdne. 

 

V jemenské metropoli San´á se údajně podařilo po dnech bojů dojednat příměří. Zastavení palby bylo ze strany režimu a jeho šéfa generála Hádího sice oficiálně zdůvodněno humanitárními obavami, nicméně pravdou bude, že hlavní příčinou je nejspíš poznání, že zabíjení demonstrantů už nezabírá. Doba trvání příměří teď bude záviset hlavně na tom, jak dlouho režim vydrží neútočit na demonstranty nebo jejich vůdce.

Když už jsem u Jemenu, Obamův tým právníků je rozpolcen na pohled ne příliš složitou otázkou, zda je legální zabíjet tisíce lidí v Jemenu, Somálsku, Pákistánu a dalších zemích, nebo zda má americká vláda právo zabíjet v sebeobraně jen ty lidi, kteří pro ni představují nějakou hrozbu.

 

Mezitím se zase odkudsi ozval Muammar Kaddáfí, ve svých nejlepších tradicích prohlásil, že jeho režim nepadl a že všechny ty zprávy, podle nichž povstalci ovládli zemi, jsou jen „šaráda podporovaná NATO“. „Nevěřte, že jeden režim byl svržen a jiný nastolen s pomocí leteckých a námořních útoků,“ vyzval své věrné Kaddáfí s tím, že „jeho systém není možné odstranit.“

A zatímco Kaddáfí blábolí z jakéhosi úkrytu, prezident Obama tak ve stejném duchu činí přímo z Bílého domu – mám na mysli jeho výzvu zbytkům kaddáfíovských oddílů, aby složili zbraně a „ucítili mír a prosperitu, které může přinést jen svoboda“. Ti dva „řečníci“ jako by se hledali…

Jen pro připomínku: „svoboda“ s podporou Západu v Libyi má v současnosti podobu etnických a rasových čistek a hrozby vzplanutí dalšího kola občanské války.

 

Generální ředitel satelitního kanálu Al Džazíry Waddá Chanfár v úterý rezignoval poté, co se provalilo, že je v přímém kontaktu s americkými zpravodajskými službami a z jeho příkazu si televize vymýšlela zpravodajství ze Sýrie, Jemenu a Libye.

 

A zajímavost na závěr: Kariérní izraelští diplomaté, kteří museli prchnout z Káhiry, si stěžují, že je jejich ministerstvo nechalo na holičkách a museli z letiště autobusy, zatímco pro agenty Mossadu, kteří v Káhiře působili s diplomatickým krytím, si na letiště přijely limuzíny… Více na blogu Richarda Silversteina.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku