Po tři roky se vládnoucí garnitura asociálních psychopatů podporovaná a při životě udržovaná parlamentní většinou lidem vysmívala doslova do očí, po statisících je hnala do nemocí a bídy, dále tunelovala a rozkrádala stát. Věru „důstojní“ pokračovatelé parlamentní squadry předchozí…
Po úpadkové vládě „chlapa s gulama“ řada lidí doufala, že po „politicích 4 cenové skupiny“ snad nastoupí ti alespoň o něco lepší. Byl to ale opět omyl. Tak jak se majetek a skutečná moc spolu s ním stěhovala do zahraničí, a doma „u nás“ pak do rukou pochybných kmotrů – dohlížejících na tu „jedinou správnou pravicovou vývojovou trajektorii“ u nás, tak pro udržení zdání národní legitimity v ČR stačily už i jen „vláda a parlament 5, ba i nižší cenové skupiny“…
Dva roky občanských protestů, nakonec i přes stotisíc lidí na náměstích – a nic… Skutečně nic?!
Omyl: Doprivatizovaný důchodový systém (jehož část, která má spoluzpůsobit jeho zhroucení, buhvíproč říkají „pilíř“), „zákonem“ legalizovaná loupež zvaná „církeví restituce“, amnestie pro několik ryb „které v tom neuměly chodit a tak uvízly v síti“… Vše měl „korunovat“ pochrupávající prezident s čírem“. Národu byl předhozen jeden „sprostý podezřelý“, zato skutečně zkorumpovaní jsou propouštěni s razítkem soudu „imunita“ či hlasují navzdory pravomocným rozsudkům…
Naprostá ztráta kontaktu s relitou, s „obyčejnými“ občany, zvůle a ztráta soudnosti nahrazená přesvědčením o vlastní nedotknutelnosti nakonec přece jen vedla k pádu „premiéra špinavců“ a potažmo i celé vlády arogantního „fackylitátora a rozesílatele složenek“… Tak krásně nám ty „osvědčené tváře posledních třiadvaceti let“ žijící jen a jen ze státního (tj. z veřejného – našeho) zpupně do tváří křičely o „nutnosti přijmout svou zodpovědnost, nutnosti šetřit na rozmařilém sociálním systému…“. Mnohý porevoluční „kapitalizovaný rádobykomunista“ strašil těmi, kdo svou průkazku nezahodili a kabát nepřevlékli…
Jestliže se občanské organizace a iniciativy něco naučily, pak je načase to nyní uplatnit. Je třeba se podívat realitě do očí, a přiznat si, že stát byl po 23 let jen více či méně rozkrádán a bourán. A víme-li, že všechen ten státní majetek z minulosti pocházel z práce „občejných“ lidí, PAK POLITICI a jejich služebné „elity“ KRADLI Z NAŠEHO. Ba co horšího – rozkrádali nejen poctivou dřinou vydělané prostředky zajišťující spokojené a důstojné stáří generací předchozích, ale také jistoty generace současné, a nakonec i naděje těch generací budoucích…
Jeden dobrý kamarád mi na mé tvrzení, že v roce 1989 a letech následujících si lidé jistě nepřáli to, v čem žijeme, dnes odpověděl: „Martine byl jsem nyní několik měsíců na stáži ve Finsku. Víš, oni si tam ten socialismus tehdy postupně nezrušili jako my tady – oni si ho tam nechali. Ten prostý a důstojný „obyčejný život“ který se u nás stal dnes bohužel výsadou – tak ten tam skutečně a mnohem důstojněji žijí. Slovo solidarita a vzájemná pomoc tam nezní jako sprosté nadávky, ani nejsou výrazem neschopnosti se o sebe postarat. Jsou přiznáním akceptace toho, že může v životě nastat stav či siuace, kdy člověk má dostat pomoc a je to nahlíženo stejně samozřejmě, jako to že stát na tuto pomoc v nouzi či nemoci má prostředky. Víš Martine, tam dostávají studenti VŠ měsíčně 500 EURO příspěvek, protože společnost má o vzdělané lidi zájem a vzdělání sa má vyplácet…“ Inu vážení čtenáři: já ve Finsku nebyl, ale nemám žádný důvod kamarádu Ivošovi nevěřit…
Pokud nám tedy nakonec jistá bezskurpulózní madam úkolující tajné služby a rozvědku nakonec ty volby zařídila, měli bychom toho jako občané využít! Nejen k tomu zvolit si nové zastupitele alespoň o něco lepší – ale zejména k tomu nasadit jim „ohlávku či náhubek“ (nejlépe chomout aby skutečně „dřeli jako koně“) pomocí referenda, možnosti odvolání těch politiků a zastupitelů, kteří své sliby nebudou plnit. Vyžadujme to po kandidátech!
Podnětný návrh v tomto smyslu přinesli na stránkách BL paní Radičová a pan Mrázek. Tento návrh by neměl zapadnout a přimlouvám se za jeho zestručnění a vyvěšení jako jakéhosi „desatera“ na stránkách nejen BL ale všech dalších spřízněných webů až do samotných voleb. Například v samostatné rubrice „Volby 2013 – aneb jak to můžeme udělat lépe“ a „Co požadovat po kandidátech“, či jinak zvané…
Závěrem si dovolím malou předpověď – hypotézu, o prospěšnosti které jsem v souvislosti s předvolebními výkony (či spíše výrony) politiků – nejen na pravici – přesvědčen. Zkuste prosím zauvažovat, zda přece jen by tato retrospektivní úvaha nepředstavovala alespoň uvedení na cestu, (do směru), který/á by byl/a nejen lepší a nadějnější nejen pro naši polorozpadlou společnost a rozbouraný stát – ale i pro důstojný život každého z nás:
„Jaro 2014 – aneb Pražské jaro podruhé?!“,
píší evropské denníky o neočekávaném vývoji v jedné malé zemi uprostřed Evropy…
„Rozkradená země, všudypřítomná korupce, apatické obyvatelstvo“, „Atmosféra beznaděje v srdci Evropy“, „Pád vlády arogantního premiéra“... – pod takovými názvy přitom o situaci v ČR informovaly evropská média ještě loni…
Jak k oné změně došlo? Jak vznikl „druhý občanský Island“ uprostřed krizí zmítané Evropy?!
V předčasných parlamentních volbách v roce 2013 se zkorumpované strany „pravé“ části spektra opět pokusily strašit návratem komunismu. Tentokrát jim to ale nevyšlo… „Víte lidé tu už podobným bajkám nevěří, stejně byly smyšlené a účelové – vždyť jakýpak komunismus – my tady měli socialismus – a chceme to lepší z něj znova.“ Takto lidé odpovídali a tentokráte i konali. K podzimním volbám r. 2013 přišlo vzdor sychranému chladnu přes 75 % obyvatel, což byl šok, který pravice (respektive to, co se za ni dosud úspěšně 23 let vydávalo) rozhodně nečekala… Politologové a analytici dodnes bádají nad tím, co lidi zvedlo „od bedny“. Ovšem dalším šokem byly volební výsledky: zatímco zlodějská ODS a korupčnické TOP 09 či jiné účelové uskupení dostaly zasloužený výprask, komunisté slaví comeback! ODS se do nového parlamentu nedostala a na kandidátkách TOP 09 lidé mnohé politiky „vykroužkovali“… Tento osud potkal i jistého Miroslava Kalouska… TOP 09 dostala pouhých 9 % hlasů a zůstala v novém parlamentě jako kůl v plotě.
Příliš sebevědomá ČSSD zmítající se v nejednotě, rozhádanosti, frázemi čpícím „programu“, soudních sporech a pochybnostech o kompetentnosti jejího vedení se o své očekávané vítězství připravila sama… Ve výsledku pak dostala 24 % hlasů a řada čelných představitelů ČSSD díky preferování jiných propadla. Povolební vyjednávání tak za ČSSD vedla Alena Gajdůšková…
Palmu vítězství ve volbách si odnesla KSČM s 31 % hlasů… Bohumínské usnesení ČSSD muselo být zapomenuto stejně jako sebevědomí o „hegemonii na levici“. Velký zisk hlasů pro KSČM vedl ke kvalitativní změně – k „přetavení“ hlasů protestních v hlasy vládní a s nimi i ve vládní spoluzodpovědnost… Komunisté tak byli postaveni před fakt, že schopné odborníky pro obnovu rozbitého státu musí hledat nejen ve straně, ale zejména mezi občany…
Jejich situace jako logických koaličních patrnerů postupně očišťované ČSSD tak dosud nevedla k v povolební politice běžné aroganci a pýše…
Ačkoliv „klasická pravice“ utrpěla ve volbách zaslouženou a tentokráte opravdu drtivou porážku – umocněnou počtem aktivních voličů, neúspěchem a roztříštěním hlasů mezi Lidovce, Zelené, VV a jiná účelová uskupení, tak dosud nejvyšší volební účastí, pak do parlamentu se dostalo Politické hnutí ANO Andreje Babiše (které bývá řazeno do středu či mírně napravo od něj), a svou důvěru mu dalo 11 % voličů…
Vznikla tak paradoxně situce, kdy se politici museli dohodnout a vytvořit před volbami nikým neočekávanou koalici „ KSČM- ČSSD – ANO“. Masa voličů a vysoká volební účast, stav státu a aktivizovaná veřejnost je k tomu donutily. Nebývalý úspěch levice a úspěch ANO je zavázaly k tomu, aby se SPOLEČNĚ pokusily o to, aby OBČANOVI SKUTEČNĚ BYLO LÍP…
Na dotazy zahraničních zpravodajů odpověděl totiž nejeden pár středního věku následovně: „Snažíme se politiky více stran zavázat k tomu, aby prosazovali větší účast občanů a větší vliv skrze referendum a odvolatelnost volených zástupců“. Ti se zatím v novém parlamentu konstruktivně a za aktivního zájmu občanů (nejen na galerii PČR) dohadují, zdy tyto změny provedou do 7 či 9 měsíců od voleb… „Uvědomili jsme si, že když dáme své hlasy vhodně vybraným stranám a subjektům, získají potřebnou většinu pro pro občana žádoucí změnu Ústavy a volebního zákona“… „A náš nejstarší místo „přemluv bábu“ šel, a hodil lístek komunistům… smějí se společně Kalouskovu strachu „z návratu Gottwalda“… „Mnohým došlo, že pokud nezískají bývalí korpčníci místo v novém parlamentu, nebudou již imunní ani proti vyšetřovatelům…“
Ve hře je ještě mnohé další – lidé například tlačí na prokázání původu majetku až k roku 1989, na zrušení vysokých odstupných a „zlatých padáků“, snížení platů manažerů a vedení státních podniků, soudců i politiků, novým zákonem již byly omezeny tzv. „církevní restituce“, atd.
Lidé se také právem ptají, jak zaměstnat tu většinu lidí, pro něž již díky robotizaci a technologiím práce dosud nebyla či nebude. A nejen se ptají – lidé „zdola“ po odbornících a těch „nahoře“ chtějí i řešení! Najednou se ukazuje, že renesance družstevnictví – a jeho povznesení na novou kvalitativní úroveň bude možná. Stejně jako řada nových pracovních příležitostí vedoucích k obnovení a rozvoji kultury, zdravotnictví, ochrany přírody, kvalitního školství i citlivého turismu.
Závěrem se zahraniční redaktoři i komentátoři shodují v jednom objevném faktu, který se prý může stát klíčovou nadějí i pro mnohé další země Evropy: „Noví lidé v české politice a veřejném životě si prostě uvědomili, že takto jako doposud to dále nepůjde, že zdroje byly promrhány a je třeba vytvořit nové. K tomu jak je známo je zapotřebí využít největší potenciál každé země – její občany a jejich ochotu smysluplně spolupracovat na vytvoření a společné správě zdrojů nových – a ne si jen tupě konkurovat o zdroje existující a ubývající…“
Češi zkrátka pochopili, že musí zahodit závist a spory a spolupracovat smysluplně, a dokázali si vynutit poslušnost zvolených politiků. Ti totiž vědí, že pokud nebudou k lidem zodpovědní, nemají nikde zajištěno, že se brzy neocitnou s ostudou zase „dole“… Pokud si lidé u nového parlamentu zajistí prosazení základů přímé demokracie a obnovu prakticky projevované pomoci a solidarity, stanou se vzorem pro řadu zemí kolem.
Zdá se, že společné nadšení lidí z konce šedesátých let tak v renesanci roku 2013 nakonec dojdou svého uplatnění… Lidé „zdola“ dnes kašlou na značky a ideologie – mnohem spíše je zajímají praktické ideje prospěšné pro důstojný život dnes, a pro naději na lepší život příštích generací.“
Tak co, vážení čtenáři, líbí se Vám tato hypotéza? Osud jejího případného naplnění máte plně ve svých rukou. K žádné beznaději a apatii není důvod!
Stanův komentář: Tahle hypotéza se mi tak úplně nelíbí, ne že by volby nemohly podobným způsobem dopadnout, ale po nich by se, tak jak znám naše politiky a média, vyvíjelo vše trochu jinak. Aktivizace občanů a trvalý tlak na politiky, aby začali řešit skutečné problémy této země by však byly velmi žádoucími jevy.
