Překlad el-Muridova článku Prozření
Postupně v Evropě chápou, že jejich politici nebyli před dvěma lety zrovna prozíraví, když se rozhodli zasadit demokracii do svého „měkkého podbřišku“ – Severní Afriky. Libye stále častěji začíná figurovat v nespokojených komentářích politiků jako místo, ze kterého hrozí rozšíření terorismu jak na africkém kontinentě, tak i možnost jeho vpádu do Evropy.
Události v In-Amenas a často výsměšné komentáře Mokhtara Belmochtara ukazují tupým evropským nevěřícím, že brzy přijde válka i do jejich země, která se jim dosud zdála být bezpečně vzdálená. Ve skutečnosti byla invaze Francie do Mali do značné míry nedobrovolná a vynucená. Nicméně, bude to ještě chvíli trvat, a je více než pravděpodobné, že Evropané jsou si vědomi, že polovičatá řešení nestačí. Odstranění nekontrolovaných enkláv v jihozápadní části Libye a Sahelu se musí stát realitou.
Britský premiér Cameron byl nucen připustit, že problém sice lze vyřešit, ale jeho řešení bude trvat ne měsíce a roky, ale celá desetiletí.
Ve skutečnosti Spojené státy elegantně, i když trochu drsně, vytvořily Evropě nejen zdroj obtíží, ale přímo katastrofických problémů. Zatažení Evropských zemí do africké kaše, kterou si zavařily společnými silami, nyní vypadá velmi reálně, zvláště když si uvědomíte, že právě tato Francie je kriticky závislá na dodávkách základních surovin z bývalých kolonií. Mluvíme-li o energii, musí Francie vyřešit problém stability moci v Nigeru, který je dodavatelem uranu, v Mali, které poskytuje fosfáty a bavlnu, v Pobřeží slonoviny, které je největším dodavatelem kakaa. A tak dále. Poměrná stabilita, i když nejistá, postkoloniální Afriky se fakticky zhroutila. Nyní před Evropany stojí policejní úloha – jednoduše zavést pořádek. Druhou fází bude pokusit se vybudovat nový systém vztahů. Alespoň s minimální stabilitou. A to vše na pozadí krize jak ekonomické, tak ideové.
Je nepravděpodobné, že takový chytrý a obezřetný plán byl původní americkou strategií, ale tak či onak, vytvořili pro Evropu problém, který ji nutí ztrácet úsilí a zdroje na nelehké řešení, čímž byla výhodně oslabena v tom samém období, jako jsou oslabené USA. S největší pravděpodobností to je důvodem, proč Francie zvláště prudce začíná obracet a omezovat podporu teroristů na Středním východě – v Sýrii na prvním místě. Po výsledném chaosu z jihu francouzští politici, sice s obtížemi a postupně, ale nevyhnutelně docházejí k závěru, že v této politické hře nejsou subjektem, ale spíše objektem. Kdo ovládá Evropany, je těžko říct. Ale mezi podezřelými jsou pravděpodobně arabští monarchové i zámořští přátelé. Nikdo nechce být hlupákem, je jen důležité poznat, kdo je kým.
Zdá se, že v průběhu tohoto roku Francie (a pravděpodobně Itálie a do jisté míry i Německo) budou nuceni vrátit se k libyjskému problému a jít s čepicí v ruce k novým libyjským orgánům s cílem pomoci jim – a účinně pomoci – získat kontrolu oblastí na jihu, jihozápadě a jihovýchodě Libye, které dnes nekontrolují vůbec. A není pochyb o tom, že za to budou Libyjci své vnucené spojence žádat o mnoho. Kaddáfí, když byl naživu, zajišťoval problém evropské bezpečnosti z jihu. Nyní vyvstává naléhavá potřeba hledat jeho náhradníka – což znamená dát mu volnou ruku a účinnou pomoc.
Převzato z ostrova Janiky
