Mám volit pravici, levici nebo strany středu?

Reklama


Pravice je levice a levice je pravice. Ano, tak překrásně jsou u nás zamotané pojmy, že se v tom vlastně nikdo nevyzná, vizme např. jenom Jaklův (či Klausův?) Protiproud. Zajisté je tak činěno záměrně, neboť jde o to, jak naprosto dezorientovat obyvatele. (Nebude dnes vhodnější používat pojem poddaní?)

Dovídáme se, že prý dělení politických stran na levici a pravici je zastaralé a už nemá a nedává žádný smysl. Docela s tím souhlasím, neboť dnešní kovaný pravičák hlásá v předvolební kampani levicový názor a levicový politik klidně zastává názor pravicový (a ani se nezačervenají!). Takže je na místě ujasnit si pojmy pravice a levice, případně i pojem středové strany či strany středu. Potom uvidíme, zda je dělení na pravici a levici ještě vůbec platné.

„Nejdříve si ujasněme pojmy,“ tak začínala vždy ve středověku veřejná disputace o tehdy důležitých problémech, které nám ale dnes neříkají vůbec nic. Kdy vůbec pojmy pravice a levice vznikly? V době VFR (Velké francouzské revoluce) z let 1789 až snad po rok 1797. Za VFR sedávali poslanci za šlechtu na pravé straně parlamentu a poslanci za buržoasii na levé straně od řečnického pultu. Tedy názvy vznikly podle toho, kde kdo seděl. O co ale v té revoluci vůbec šlo? Snahou buržoasie bylo, aby byla rovna aristokracii, aby jejich privilegia byla rozšířena i na buržoasii. Vždyť podnikatelé, bohatí obchodníci, rejdaři velkých přístavů, majitelé manufaktur a finančníci měli mnohdy mnohem větší bohatství než šlechta, ale rovni si nebyli. Ovšem šlechtici považovali jakékoliv podnikání za nedůstojné pro urozeného člověka. Copak já hrabě x a já kníže y si mám být roven s nějakým ušmudlaným továrníkem v montérkách? To nikdy nepřipustíme! Šlechta a duchovenstvo svou neústupností přiznat buržoasii stejná práva a privilegia, ji vlastně donutila k revoltě-revoluci. Tato tvrdošíjnost stála šlechtu 15 tisíc gilotinovaných, z nichž nejdůležitějším popraveným byl král s královnou, jinak to ale byli většinou drobní šlechtici, kteří nestačili uprchnout, ti více movití stačili emigrovat do ciziny, aby se za pět, deset let bez potíží vrátili na svá panství, neboť vše, co jim bylo ukradeno v revoluční době, jim bylo vráceno a případné škody uhrazeny, řečeno našimi slovy – byly provedeny restituce.

Šlechta se ovšem nemínila jen tak vzdát a vyvolala ve Vendée povstání. Tato kontrarevoluce šlechty (rukama sedláků) proti zvítězivší buržoasii stála životy 40 až 45 tisíc sedláků. Proč by se ovšem sedláci pro svého pána neobětovali, vždyť to byla jejich povinnost, že? Pro sedláky-nevolníky bylo tradicí, že vrchnosti se nikdy a v žádném případě neodporuje, jakákoliv neposlušnost či malilinká vzpoura byla hrdelním zločinem a bývala taky tak trestána, tedy ztrátou hrdla. Takže když ve Vendée dostali sedláci příkaz jít bojovat za práva svých pánů, automaticky poslechli a bojovali docela udatně a až genocidně za práva svých pánů. Revolucionáři tuto kontrarevoluci tvrdě rozdrtili. Hrůzné důsledky odnesli samozřejmě sedláci-nevolníci.

Když tedy buržoasie zvítězila a začala se konečně podílet na správě státu a kontrolovat stále rostoucí státní výdaje, nadšení průmyslníků, obchodníků a finančníků neznalo mezí. Proto také vymysleli to proslavené heslo Volnost (svoboda), Rovnost a Bratrství. Rozeberme jednotlivá slova hesla. Svoboda – ta se vůbec netýkala aristokracie, ta přece byla svobodná vždycky. A i tu rovnost mezi sebou přece měli. (Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni.) Ta nová revoluční svoboda se týkala nově vznikající buržoasie, ta se potřebovala podělit s aristokracií na moci a vládnutí, to bylo cílem svobody.

Buržoasie tedy vyhrála, ale nic tak moc převratného se nestalo, šlechta o nic nepřišla (až na drobné revoluční excesy), všechno jí zůstalo, jenom byla přinucena sbratřit se s kapitalisty – to byl pravý význam Bratrství. Takže pravice s levicí se skamarádila, jiné řešení stejně ani nebylo. Buržoazie (levice), šlechta a duchovenstvo (pravice) splynuly v jednu pravicovou rodinu a vzniklo mezi nimi nerozborné bratrství, což platí podnes. A jak se rozplývají nadšením finančníci a politici dostávající za své výkony a zásluhy šlechtické (feudální) tituly a jak se tím hrdě ještě i dnes pyšní!

Výsledek? Buržoazie, tedy podnikatelé a finančníci se dostali k moci docela násilnou a krvavou revolucí. Šlechta sice jakoby prohrála, musela ustoupit ze svých pozic, ale zase ani tak moc netratila, pouze se podělila o privilegia s buržoasií, stali se prostě bratři. Pojem bratrství byl přidán do hesla proto, to aby vyznělo vznešeně a důstojně. Vůbec jim nevadila realita, neboť každý šlechtic svého souseda šlechtice při vhodné příležitosti neváhal zapíchnout a kapitalista klidně svého bratra kapitalistu okradl a oloupil, pokud se mu naskytla vhodná sebemenší možnost. Tož tak je to s tím bratrstvím.

Tyto dvě strany se dohodly a podělily se o moc, o vládnutí a o finance, takže vlastně splynuly ve stranu jednu. Vidíme to konkrétně i dnes, kdy šlechta s velkopodnikateli tvoří jednu nerozbornou jednolitou pravicovou stranu. A společným hlasem prohlašují: My si to naloupené a nakradené bohatství nenecháme za žádnou cenu vzít! Budeme bránit svůj posvátný majetek i kdyby měl při tom zhynout celý svět.

Můžeme tedy definovat pravicové strany jako ty, které se starají o blaho a bezpečnost bohatých.

No a teď také něco o levici

Rolníci, kteří tvořili 80 % obyvatel Francie, samozřejmě nebyli v novém parlamentu zastoupeni vůbec. Ostatně jich se nějaká volnost, rovnost a bratrství ani v nejmenším netýkala a už vůbec se netýkala námezdních dělníků a chudiny! O chudé se tehdy nestaral vůbec nikdo. Ale přece jenom se našla výjimka. Bylo to tzv. Spiknutí rovných, které vedl Babeuf se svými druhy (soudruhy). Spiknutí rovných byl neúspěšný pokus o zavedení komunistického systému. „Spiklenci“ veřejně v tiskovinách tvrdili mimo jiné, že jakákoliv sociální nerovnost plyne ze soukromého vlastnictví, což je tvrzení, které zatím nikdy nikdo nevyvrátil. Babeuf a jeho druzi byli s naprostou samozřejmostí zvítězivší buržoasií gilotinováni. To ovšem není vyvrácení argumentací, že? Vládnoucí jsou přesvědčeni i dnes, že takové způsoby vyvracení myšlenek jsou dostačující. Funguje jim to, zatím jim to funguje.

Takže reálná skutečná levice byl za VFR pouze onen Babeuf a jeho druzi.

O další pokus zformulovat cíle levice, tedy námezdních dělníků, námezdní inteligence a námezdních umělců, se pokusil Marx. Námezdně pracující inteligence a námezdně pracující umělci, až na několik světlých výjimek, neprojevili zájem, raději nadále pochlebovali svým chlebodárcům a až s patologickou oddaností čekají na hození ohlodané kosti či nějakých zbytků z hostin. Jak vidíme, dělají to tak podnes.

Levicové myšlenky Babeufa a Marxe byly fakticky uskutečněny až Pařížskou komunou, což byla úspěšná nenásilná a nekrvavá socialistická či komunistická revoluce trvající však pouze 72 dnů, kdy byla brutálním krvavým způsobem zlikvidována. Dalším úspěšným pokusem byla Leninova revoluce v Rusku (naprosto nenásilné a poklidné převzetí moci!), Mao Ce tungova revoluce v Číně (tam se ale střílelo, ovšem ne Maovou zásluhou) a v současné době docela úspěšné revoluce snad v celé jižní Americe. A tam slova socialismus a komunismus vůbec, ale vůbec, neznamenají něco pejorativního a hanlivého! Naopak!

Je naprosto zřetelně vidět, že k uskutečnění levicových myšlenek a cílů není nutné napodobovat násilné a krvavé revoluce buržoasní, jde to dobře i nenásilnou cestou.

Levicové myšlenky nelze dnes už bagatelizovat a ani gilotinovat! Místo gilotiny se dnes používá televize.

Můžeme tedy podat jasnou a srozumitelnou definici levice: Je to strana či strany a uskupení prosazující zájmy námezdně pracujících, tedy těch 90 % populace.

Středové strany či strany středu

Zase si k definování vezměme příměr z VFR. Ti poslanci, co seděli v parlamentu uprostřed dole, byli středovou stranou. Přelévali své hlasy jednou ke šlechtě, jindy zase k buržoasii, dle výhodnosti a svého prospěchu. Této středové straně, či těmto středovým stranám se za VFR se říkalo Bahno, Bažina či Močál (francouzsky Le Marais).

Dnešní takovou typickou středovou stranou jsou nejen lidovci, nýbrž hlavně sociální demokraté, vždy se přikláněli spíše k podnikatelům, než k chudým vrstvám, stačí si prolétnout jejich historii ještě za císaře pána a za první republiky za tatíčka Masaryka a i za Beneše, tam je faktů dostatečné množství. Ta strana nikdy nevěděla, čí vlastně je. Máme se přiklonit k dělnictvu, nebo k podnikatelům? Většinou se přiklonila k podnikatelům, ti měli u socanů plnou politickou podporu, kdežto odbory podporovali pouze slovně, aby se neřeklo, aby si nezadali a nerozházeli si to s masou voličů.

A naši lidovci se vždycky za každých okolností přikloní k tomu, co více vynese, proto bez problémů přežili jak nacismus, tak komunismus. No a ty dnešní strany, co prohlašují, že nejsou ani levicové ani pravicové, mají program asi takovýhle: My nejsme ani levice ani pravice, nezajímají nás osudy a životy námezdních dělníků a chudiny, ale nezajímají nás ani osudy miliardářů. My jsme střed, tedy zajímají nás osudy a životy živnostníků a podnikatelů. No dobře, aspoň někdo se stará o malopodnikatele.

Můžeme tedy definovat: středové strany se chovají dle situace, jednou se přikloní tam, podruhé jinam, a když je to výhodnější zase jinam, prostě přelévají se jak Bahno.

Kterou stranu má tedy občan volit?

Většinou je to předem dáno jeho sociálním postavením. Zbohatlík, podnikatel, finančník, šlechtic… bude zajisté volit pravici, vždyť ta dokonale odpovídá jeho zájmům. Přidejme k výše uvedeným voličům ještě i hanebnou inteligenci a  jednotnou uměleckou pravicovou frontu.

Babišovu stranu a sociální demokraty bude volit střední třída, která doufá, že se s jejich pomocí dostane do vyšší střední třídy. Kolikže to má Babiš zaměstnanců? Prý dává (milostivě) 34 tisícům lidí práci. Když k nim připočteme jejich rodiny a příbuzné či známé, tak je to docela silná voličská základna!

No a levici budou volit námezdní zaměstnanci, kteří doufají, že levice jim zajistí osmihodinovou pracovní dobu a že za odvedenou práci přece jenom dostanou zaplacenou mzdu, neboť je častým jevem, že mzdu vůbec nedostanou. Ovšem spousta voličů bude volit stranu svého zaměstnavatele. Také můj kamarád, co rozváží chleba z Penamu za 15 tisíc měsíčně, bude volit svého zaměstnavatele. Bude volit proti svým zájmům, ale bude hájit svého zaměstnavatele jako ti sedláci ve Vendée, a to dnes, v době kdy si lze obstarat jakékoliv informace!

   Je mně docela nepochopitelné, když vysoce zámožný člověk volí levicovou stranu a když řidič rozvážející pečivo Penamu volí pravici. Ale je to docela časté, častější u těch chudších, u těch bohatých je to spíše neupřímná póza, či snaha býti zajímavým pozérem.

   Takže žádná překvapení u voleb neočekávám. Jako vždycky, vyhraje ten silnější, tedy ten, co má více peněz. Jak to vidím, když se tak dívám kolem sebe, tož o výsledku našich voleb rozhodne to Bahno, Močál a Bažina.

Přejít do diskuze k článku