Mandala sebeuvědomění
Na kopci, kde tisíc věží
temnou hrobku lidstva střeží
v hloubi studny s černou mříží
vír pochybností víří
šum tenkých křídel netopýřích.
Tam viděl jsem a tam jsem našel,
co do truhlice zamyká se,
co pod koberec každý mete
jak už to chodí v lidském světě.
Do hrstí nabral jsem to smetí
a trudně dumal o zakletí,
které bránilo mi zažhnout
pochodeň předků starodávnou.
A tu jsem viděl jak se snáší
z nebeské klenby satanáši.
Syčeli a hurónsky se smáli,
mou odvahu a lásku snižovali.
Já jsem se nebál, měl jsem pro strach uděláno.
Řekl jsem si: buď jak buď, vše předem sudbou dáno.
Bůh nade mnou a Pánbůh ve mně,
mé světlo nepohltí síly temné.
A proto vnesl jsem to světlo duše,
ne sebejistý, ale v hloubi tuše,
že otevře se brána mého pochopení
