Marx nebo Keynes?

Reklama


http://www.irishleftreview.org/wp-content/uploads/2008/11/keynes_marx2-300x164.jpg

Michael Hauser, soudobý marxistický filozof a protagonista výrazně levicového think-tanku „Socialistický kruh“ prohlásil dne 29. 1. 2010 na jedné z akcí sociálních fór v Praze:

Otázka už dnes nezní, jestli Friedmann nebo Keynes, ale jestli Keynes nebo Marx!“


Jsem přesvědčen, že otázka takto nestojí.

Učení obou naposled jmenovaných, dávno už mrtvých myslitelů a ekonomů prodělalo v minulých 60 letech vzájemně se ovlivňující vývoj.

A správná odpověď na otázku „Keynes nebo Marx?“ by podle mého názoru měla znít:

Oba dva!“ …


Domnívám se totiž, že ve skutečnosti svým způsobem nastupují oba – v určitém tandemu. Je vcelku známé, že Marx reprezentuje to, co ukazuje na konečnou nutnost systémové změny – na to, že systémově odlišný postkapitalistický řád je nejen možný, ale v jistém, čím dál naléhavějším smyslu slova i nutný. Zkusme se ale blíže podívat i na druhého historického protagonistu – a to v době, kdy starý přístup Kaleckého, Robinsonové a neoricardovců čerpat z dědictví obou velkých osobností se dá prakticky vztáhnout na všechny, kteří se hlásí k syntéze radikálnější kritické ekonomické teorie, která konkuruje apologetickému hlavnímu proudu (viz John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus 2009).




Miláček štěstěny


Marxistická a keynesovská teorie jsou zřejmě jedinými významnějšími směry, které nesou v názvu jména svých tvůrců. Pokud nás zajímá vztah obou koncepcí navzájem, vznikl by neskutečný galimatyáš, pokud bychom na vše pohlíželi prizmatem osobních vztahů Keynese k Marxovi a jeho myšlenkovému dědictví …


Je nutno hned a předem říci, že osobní názor Keynese na význam většiny Marxova myšlenkového dědictví je skeptický a přezíravý.


John Maynard Keynes, který se narodil ve stejném roce, ve kterém Marx zemřel (1883), byl přesvědčený liberál starého stylu, který hrdě prohlašoval, že jeho místo v „třídní válce“ je na straně „vzdělané buržoazie“.

Byl synem poměrně významného anglického univerzitního ekonoma Johna Nevilla Keynese. I Keynes syn byl významným univerzitním ekonomem, ale také úspěšným praktikem na úseku ekonomie, politiky a finančnictví. Keynes byl vysloveně „dítě štěstěny“ – byl úspěšný v osobním životě takříkajíc „ve všem na co sáhl“ a byl rovněž schopen vydělat a také udržet obrovské osobní bohatství a získat nakonec (za druhé světové války) od anglického krále Jiřího doživotní titul peera („lord z Tiltonu“ – v Tiltonu bylo Keynesovo oblíbené sídlo na konci života) …


Tím vším se v osobním životě lišil od druhého srovnatelného velikána ekonomie Josepha Aloise Schumpetera …




Neskutečná úcta antisocialistického smolaře k Marxovi


Joseph Alois Schumpeter – který se stejně jako Keynes také narodil v roce, kdy Karel Marx zemřel – byl na rozdíl od Keynese spíše smolařem. Byl to Rakušák, ale původem z moravské Třešti, teoreticky, ideově, světonázorově a prostě osobně šlo o konzervativně-pravicového ekonoma, jehož koncepce byla založená na klíčové roli podnikatelské funkce v ekonomice. Jeho naprosto nepochopitelné ministerské angažmá (finance) za tehdy silně marxistické sociální demokraty v rakouské koaliční vládě od jara do podzimu roku 1919 si lze vysvětlit jen a výlučně ryze osobními důvody a osobními vztahy s rakouskými marxisty – v opačném případě je prostě nevysvětlitelné …


Schumpeter nebyl úspěšný ani v politickém životě (ale technicky nebyl v chaotické éře Rakouska 1919 špatným ministrem), ani v podnikání, ani jako vysokoškolský učitel. Banka, kterou po svém ministerském působení řídil, v roce 1924 zkrachovala a Schumpeter splatil své osobní závazky až po 11 letech. Jeho nenávist ke komunistům, levici, prezidentu Rooseveltovi a hlavně Sovětskému svazu byla pověstná – šlo o fanatickou až morbidní posedlost a dokonce i v USA tím budil za druhé světové války rozpaky při vzájemné komunikaci.


Nicméně na rozdíl od Keynese, Schumpeter, tento fanatický pravičák v politických názorech, který nenáviděl SSSR víc než Hitlera (ano – je to tak!), byl pevně přesvědčen o konečném vítězství socialismu nad kapitalismem (samozřejmě pouze formou přerůstání) – i když se mu tato představa nijak zvlášť nelíbila.


A co je zvlášť pozoruhodné, pokud jde o samotného Marxe, toho si zuřivý konzervativec Schumpeter velice vážil.

Svou úctu k Marxovi přitom dal najevo zcela zřetelně ve své asi tak třetí nejvýznamnější (po Teorii ekonomického rozvoje z roku 1912 a posmrtně vydaných Dějinách hospodářské analýzy 1954) knize „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (česky vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2004), kde je Marxovi věnována celá první část. Je ale pravdou, že Schumpeter kladl přece jen spíš důraz na roli Marxe jako myslitele obecně, vizionáře, sociologa a filozofa a jen z určité části (hospodářský cyklus) jako ekonoma.


To jsou ty paradoxy“ … jak se praví v Havlově Audienci …



Keynesovo pohrdání Marxem


Naopak vztah „levicovějšího“ Keynese (viz zejména kapitoly 16 a 24 v jeho klíčovém díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz jsou důvodem pro toto adjektivum) k Marxovi byl – jak už bylo řečeno – ironický a přezíravý. V dopise George Bernard Shawovi z 30. let XX. století neskrývá John Maynard Keynes nechuť k marxistické ekonomii:

"Moje pocity z Kapitálu jsou stejné jako moje pocity z koránu. Chápu, že je to historicky významné dílo a vím také, že mnoho lidi, z nichž ne všechny je nutno řadit k hlupákům, je považují za něco jako kámen mudrců, obsahující inspiraci. Když se však na to dílo podívám podrobněji, je pro mé nepochopitelné, že to učení může mít takový dopad. Je nudné a zastaralé; akademické polemizování s ním mi připadá jako nevhodné pro daný účel, Jak jsem řekl, podobné pocity vyvolává ve mně korán. Jak mohla jedna či druhá z těchto knih kráčet a dobývat svět ohněm i mečem? To mě poráží. Snad má chápavost není nějakým defektem. Věříte současně na Kapitál i na korán? Nebo jenom na Kapitál? Jenže ať už je sociologická hodnota Kapitálu jakákoliv, jsem si jist, že jeho současná ekonomická hodnota je o s výjimkou náhodných, nekonstruktivních a ne-souvislých momentů osvíceni – nulová. … Z těchto dvou autorů dávám přednost Engelsovi. Vypozoroval jsem, že vynalezli určitou metodu, jak postupovat kupředu, a také ohavnou metodu vyjadřování, při čemž jejich následovníci si podrželi obě tyto vlastnosti v neztenčené míře. Jestli mi ale řeknete, že našli klíč k vyřešení záhady ekonomiky, jsem opět poražen."


Nicméně – abychom to ani u toho Keynese neměli zas tak jednoduché a přímočaré – i s těmito svými pohrdavými názory na Marxe řadil Keynes také Karla Marxe (viz J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, naklad. Československé akademie věd, Praha 1963, str. 65) do svého oblíbeného „podsvětí kacířů“, kteří si uvědomovali význam efektivní agregátní poptávky ve společnosti a kteří byli odpůrci tzv. Sayova zákona o nutném souladu agregátní poptávky a agregátní nabídky tedy o tom, že nabídka si vytváří svou poptávku alespoň celkově a že všeobecná nadvýroba není možná. „Podsvětí kacířů“ včetně Marxe, toto seskupení různých figur, ze strany oficiální ekonomie zejména anglosaského světa neuznávané, bylo přitom pro Keynese jeho vlastním předchůdcem.

Kacíři“ byli jakýmsi kolektivním Janem Křtitelem keynesovské ekonomie …


Keynes ale nepovažoval Marxe za tu klíčovou, hlavní osobnost v uvedeném podsvětí. Při vzájemných srovnáních těch klasických ekonomů v podsvětí nezapomínal zdůraznit právě význam Tomáše Malthuse a mimo klasické ekonomy svého největšího oblíbence – německo-lucembursko-argentinského ekonomického vizionáře Silvia Gesella. Protože právě obchodník a poloanarchistický dobrodruh Silvio Gesell, ale také umírněný fabiánský socialista John Hobson měly být podle Keynese těmi hlavními figurami zmíněného podsvětí. Tedy osobnosti, jejichž všeobecně uznávaný vliv je v porovnání s Marxem znatelně menší, i když například Gesell vytvořil svého času poměrně významné hnutí zaměřené na „osvobození práce a půdy“ a zavedení peněz, které se (třebas uměle) opotřebovávají stejně jako jiné statky…


Důvodem toho, že Keynes Marxe, kterého si příliš nevážil, zařazoval mezi své oblíbené kacíře, byl Marxův skeptický vztah k Sayovu zákonu, který se projevuje nejen v druhém, ale i v prvním, „dogmatickém“ díle Kapitálu, kdy zde Marx například v pasážích věnovaných penězům jako oběživu a metamorfóze zboží uvádí:

Nic nemůže být nejapnějšího než dogma, že zbožní oběh musí vytvořit rovnováhu mezi koupěmi a prodeji, protože každý prodej je zároveň koupí a naopak … Nikdo (sice) nemusí prodat, jestliže druhý nekoupí. Ale nikdo nemusí hned kupovat, protože prodal. Jestliže procesy, které vystupují proti sobě jako úplně samostatné, tvoří jistou vnitřní jednotu, znamená to zároveň, že jejich vnitřní jednota se uskutečňuje v pohybu vnějších protikladů … Když vnější osamostatňování vnitřně nesamostatných, tj. vzájemně se doplňujících procesů dosáhne určitého bodu, prosazuje se jednota násilně – ve formě krize.“ (Karel Marx, Kapitál I., SNPL, Praha 1953, str. 131 – viz též Joan Violet Robinsonová, Essay o marxistické ekonomice, Práce, Praha 1948, str. 49 a celkové vyznění VI. kapitoly o účinné poptávce)


-.-.-.-.-.-


A konečně je namístě připomenout, že Keynes měl ten chladný vztah nejen k marxistickým socialistům, ale k celému socialistickému hnutí – marxistickému i nemarxistickému. Máme-li věřit britskému marxistickému ekonomovi z anglické Cambridge Maurici Dobbovi, tento chladný Keynesův vztah k socialistům všech odstínů po třicátých letech minulého století dokonce ještě zesílil.

Krize a její sociální následky i její následky na vědomí obyvatel vyspělého i méně vyspělého světa podle všeho vůbec nesblížili Keynese se socialistickým hnutím – ale právě naopak (M. Dobb, Teorie hodnoty a rozdělování od A. Smitha, Pravda, Bratislava 1980, str. 315).


S tím souvisí i to, že Keynes si vůbec nepotrpěl na propagaci nějakých odvětvových zásahů do ekonomiky. Vůbec nepovažoval za žádoucí nějakou regulaci produkce a její řízení a usměrňování podle toho, co třeba společnost a její demokraticky zvolená reprezentace považují za důležité. Keynese zajímala prostě zaměstnanost lidí a vytížení faktorů vůbec a agregátní (úhrnné) veličiny. Zajímala ho makroekonomie, nepočítal s hospodářským dirigismem, nepočítal s nějakou dílčí mikroekonomickou regulací, s nějakými „odvětvovými politikami“. V závěrečné kapitole svého hlavního díla „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ autor uvádí:

„… Je-li z deseti milionů lidí ochotných a schopných pracovat, devět milionů skutečně zaměstnáno, není důvodu tvrdit, že práce těch devíti milionů, je špatně zaměřena. Stížnosti proti dnešnímu systému nejsou zdůvodněny tím, že by těch devět milionů mělo být zaměstnáno na jiných úkolech, ale tím, že mají být k dispozici úkoly i příležitosti pro zbývající milion …“

(J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1963, str. 346-9, str. 351)


Přitom ale – aby to bylo ještě zamotanější – odvětvové politiky a specifické zásahy do jednotlivých segmentů ekonomiky byly paradoxně nejbližší právě těm keynesovcům, kteří Keynesovi zůstali „systémově“ nejvíce věrni. Těm, kteří nejvíc respektovali svébytnost keynesovství a nezávislost tohoto směru na neoklasické ekonomii, kteří pro tento směr budovali mikroekonomické základy, kteří tedy byli nejvíc věrni odkazu Keynesovy teorie jako teorie „obecné a nikoli speciální“ (evropští postkeynesovci).



Všechno je jinak poprvé …


Pokud ale dáme osobní rovinu vztahu Keynese k Marxovi (opačně to přirozeně není možné) stranou a pokud se místo na živého Keynese a na jeho antisocialistické předsudky zaměříme na důsledné keynesovství (postkeynesovství) jako názorový, dále rozvíjený směr v historii, vznikne nám zcela jiný obraz:


Prostě neexistují teoretické soustavy, které by se tolik ovlivňovaly a sbližovaly, než je na jedné straně důsledné keynesovství (postkeynesovství) a směry, které jsou k postkeynesovství velmi blízké (neoricardiáni, ekonomická škola peněžního koloběhu) a na straně druhé neomarxismus – který navíc už sám keynesovské prvky obsahuje.

Snad jen stará institucionální ekonomie může mít srovnatelný vliv na reformní a revoluční myšlenkové syntézy, které jsou v opozici vůči tzv. hlavnímu proudu (mainstreamu) …


Podle asi nejvýznamnější ekonomky-ženy – postkeynesovsky orientované Joan Violet Robinsonové – by keynesovské a marxistické myšlenkové dědictví neměly být v žádném radikálním rozporu (Joan Violet Robinsonová, Essay o marxistické ekonomice, Práce, Praha 1948 – celkové vyznění této eseje). Od jisté doby se oba směry také navíc určitým způsobem propojují. Největší zásluhu na tom má Michal Kalecki, který byl jak postkeynesovským tak i marxistickým ekonomem a u kterého český respektovaný ekonom Milan Sojka kritický vůči hlavnímu buržoaznímu proudu ekonomie použil obrat „marxista druhého dílu Kapitálu“(M. Sojka, Dějiny ekonomických teorií, Brain Team, Havlíčkův Brod, 2010). Dále potom americký marxistický ekonom Paul Marlor Sweezy a jiní …




Všechno je jinak podruhé …


Zdaleka ale nejde jen o teoretické fúze a synkreze.


Především je třeba zdůraznit, že přes veškerý přezíravý vztah k Marxovi i k socialistům obsahuje Keynesovo životní dílo určité myšlenky a závěry, které nejsou příliš kompatibilní s trvalou historickou existencí kapitálového mechanismu a které mají charakter vize překračující do značné míry horizont dnešního kapitalismu. Hlavní Keynesovo dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ obsahuje například tezi o „euthanasii rentiéra“. Keynesovy úvahy v tomto směru mohou sice být považovány za radikalistický výstřelek tohoto lorda z Tiltonu (v roce 1936, kdy vyšla „Obecná teorie“, ještě budoucího lorda). Někdy kolem roku 1995 by se možná i příslušník umírněné levice (o pravici ani nemluvě) jen pousmál a zamumlal by něco v tom smyslu, že holt i velcí lidé mohou mít své prapodivné libůstky.

V roce 2008 už ale třeba při kompletaci svého sborníku esejů američtí protagonisté levicového časopisu Monthly Review, sociolog Foster a ekonom Magdoff, končí na poslední stránce svou veskrze zajímavou knihu o současné krizi odkazem na tento Keynesův „výstřelek“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff: Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009).


Celá záležitost se ale stane ještě zajímavější, pokud patřičně prodloužíme určité trendy, o kterých byl Keynes sám přesvědčen, že jsou zákonité – kde se ale už dál nezabýval tím, kam by vývoj šel po zformování jeho oblíbené „společnosti statické“ („společnost statická“ je Keynesův doslovný obrat – viz J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1963, str. 220)

 

A o co tedy jde?


Nechme promluvit standardní českou vysokoškolskou učebnici z „liberálnějších“ šedesátých let minulého století:   

V závěru své práce (míněno Keynesovo klíčové dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ – a nejen závěr knihy ale i závěr 16. kapitoly uprostřed – pozn. M. T.) pak Keynes vyslovuje některé své představy o vývojových tendencích státních zásahů, a v souvislosti s tím o vývojových perspektivách vůbec. S rozvojem kapitalismu neustále vzrůstá kapitálová vybavenost. To vede nutně k poklesu mezní efektivity kapitálu. Nemá-li nastat prohlubování nezaměstnanosti … musí také neustále klesat úroková míra. V určitém okamžiku dosáhne mezní efektivita kapitálu takové výše, že jí odpovídající výše úrokové míry bude rovna 0. Tak dojde k euthanasii rentiérů. Kapitál přestane být „vzácný“ a zanikne i úrok (transformace kapitalismu). Tím se i sníží zisky. Část zisků (úrok) se přesune na ostatní vrstvy společnosti. Zmenší se nerovnoměrnost v rozdělování důchodů. Vzroste sklon ke spotřebě, ten podnítí efektivní poptávku. Ta vyvolá růst investiční činnosti, zvýšení zaměstnanosti a národního důchodu atd.“

(O. Kýn – V. Muller, Kapitoly ke studiu dějin ekonomických teorií – II. díl“, SPN Praha 1964, str. 20)

 

Takže i když Keynes socialistou nebyl, předpokládal, že nakonec bude kapitalismus udržováním potřebné efektivní poptávky zejména dodatečnými investicemi z veřejných zdrojů podle keynesovských receptů modifikován v systém (který Keynes nenazývá nijak odlišně a samostatně), kde už samo vlastnictví kapitálu nebude nakonec schopno samo vynášet zisk.


Vyplývá to zřetelně z dále uvedených pasáží jeho klíčového díla „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“.



16. kapitola o kapitálu s názvem: „Různé úvahy o povaze kapitálu“


„… Předpokládejme, že byla podniknuta opatření k tomu, aby úroková míra byla v souladu s mírou investic odpovídající plné (dnes bychom už řekli „nadkritické“ sociálně únosné, minimálně přijatelné) zaměstnanosti. Předpokládejme dále, že opatření státu zasahují jako faktor rovnováhy za tím účelem, aby byly zajištěny podmínky růstu výrobních prostředků takovým způsobem, aby přiblížily k hladině nasycenosti tak, aby se životní úroveň nezatížila neúměrně těžkým břemenem.

Za těchto předpokladů se domnívám, že společnost správně vedená, vybavená moderními technickými prostředky a jejíž obyvatelstvo se rychle nezvětšuje, mohla by být schopna během jedné generace snížit mezní efektivnost kapitálu odpovídající stavu rovnováhy přibližně na nulu. Tím bychom dosáhli stavu jakési společnosti téměř statické, v níž rozvoj a pokrok by mohl vyplývat jedině ze změn techniky, vkusu, počtu obyvatelstva a institucí, přičemž by se výrobky kapitálu prodávaly za cenu úměrnou práci do nich vtělené atd., přesně podle stejných zásad, které určují ceny (těch) spotřebních předmětů, do nichž náklady kapitálu vstupují jen v nepatrné míře.

Je-li správný můj předpoklad, že by bylo poměrně snadné vytvořit takovou hojnost kapitálových statků, aby mezní efektivnost se rovnala nule, pak by to byla nejrozumnější cesta, jak pozvolna odstranit různé odpuzující rysy kapitalismu. Není třeba mnoho přemýšlet, abychom pochopili, k jakým ohromným změnám by došlo, kdyby postupně zmizela míra zisku z akumulovaného bohatství. Každý by mohl i v těchto podmínkách svobodně hromadit svůj důchod, získaný prací s tím zaměřením, aby jej později utratil.

Třebaže by zmizeli rentiéři, zbylo by přesto ještě dosti místa pro podnikání a dovednost v odhadování perspektivních výnosů, na které by se názory mohly lišit. To, co bylo shora uvedeno, se totiž týká čisté úrokové míry bez jakékoli srážky za riziko a netýká se tedy hrubého výnosu z majetkových hodnot včetně odměny za riziko.

Pokud by tudíž čistá úroková míra nebyla udržována na negativní úrovni, přinášely by prozíravé investice do osobních majetkových hodnot s nejistým perspektivním výnosem stále ještě pozitivní výhody…“

(J. M. Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Nakladatelství ČSAV Praha 1963, str. 219-220)



24. (závěrečná) kapitola o Keynesově ekonomické filozofii s názvem „Závěrečné poznámky o sociální filozofii, k níž by obecná teorie mohla vést“


„… Hlavními nedostatky ekonomické společnosti, ve které žijeme, jsou neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a náhodné a nespravedlivé rozdělení bohatství a důchodů. Vztah předcházející teorie k prvnímu nedostatku je zřejmý. Avšak ve dvou důležitých hlediscích je tato teorie významná i pro druhý bod.

(Někteří lidé by rádi větší rovnost)… ale podle mého názoru je zejména zneklidňuje představa, že růst kapitálu závisí na intenzitě podnětů k individuálním úsporám a že u tohoto růstu jsme z velké části odkázáni na to, kolik ze svých přebytků ušetří bohatí lidé…. (jenže) … až do dosažení plné zaměstnanosti nezávisí růst kapitálu na nízkém sklonu ke spotřebě, nýbrž naopak je jím brzděn. Jedině v podmínkách plné zaměstnanosti je nízký sklon ke spotřebě příznivý růstu kapitálu. Kromě toho ze zkušeností víme, že v současných podmínkách úspory nahromaděné institucemi a umořovacími fondy jsou více než dostačující a že opatření zaměřená k redistribuci důchodů a vedoucí k posílení sklonu ke spotřebě mohou značně urychlit růst kapitálu…

Naše argumentace vede tudíž k závěru, že v současných podmínkách růst bohatství nejenom že nezávisí na zdrženlivosti bohatých lidí, jak se obvykle předpokládá, ale je jí spíše brzděn (až do chvíle než jsou kapacity včetně pracovní síly vytíženy)

Bude tedy pro nás nejvýhodnější snížit úrokovou míru vzhledem k tabulce mezní efektivnosti kapitálu na takovou výši, kdy je dosažena plná zaměstnanost. Nelze pochybovat, že toto kritérium povede ke značně nižší úrokové míře, než jaká platila dosud, a pokud lze soudit ze změn mezní efektivnosti kapitálu, odpovídajících zvětšování masy kapitálu, bude pravděpodobně úroková míra nepřetržitě klesat, bude-li možno stále udržovat více méně plnou (dnes bychom už řekli „nadkritickou“ sociálně únosnou, minimálně přijatelnou) zaměstnanost…

Jsem přesvědčen, že poptávka po kapitálu je přesně omezena v tom smyslu, že by nebylo obtížné zvětšit zásobu kapitálu až k bodu, kdy by jeho mezní efektivnost klesla na velmi nízkou veličinu. To neznamená, že by užívání kapitálových statků tak říkajíc nestálo nic, ale jen to, že by jejich výnos musel krýt o něco více než jejich znehodnocení následkem opotřebování a zastarávání plus určitou nevelkou přirážku ke krytí rizika a k odměňování zvláštní znalosti a bystrozrakosti. Stručně řečeno, celkový výnos ze statků dlouhodobého užívání, poskytovaný během celého jejich období jejich životnosti, stejně jako je tomu u statků krátkodobého užívání kryl by náklady na práci, spojené s jejich výrobou, plus přirážku za převzetí rizika a za hodnotu kvalifikace a dozoru.

I kdyby tato situace byla zcela v souladu s určitým stupněm individualismu, nezabránila by postupné euthanásii rentiéra a tedy ani euthanasii stále více rostoucího útlaku kapitalistů, jehož účelem je těžit z hodnoty kapitálu, která vyplývá ze vzácnosti. Úrok v dnešních podmínkách není odměnou za nějakou skutečnou oběť, stejně jako jí není pozemková renta. Vlastníku kapitálu plyne úrok proto, že kapitál je sotva postačující, stejně tak jako vlastníku půdy plyne renta proto, že půdy není nadbytek. Ale zatímco mohou existovat vnitřní příčiny nedostatku půdy, není vnitřních příčin pro nedostatek kapitálu…


Pokládám proto rentiérskou stránku kapitalismu za přechodnou fázi, která skončí, jakmile splní své poslání


V praxi bychom, se mohli zaměřit na zvětšení objemu kapitálu až k bodu, kdy přestane být nedostatkový, takže odpadne prémie připadající investorovi bez funkce (investor bez funkce – ten, který těží z toho, že něco má a může to poskytnout za úplatu někomu jinému, který s tím pak nějak užitečně nakládá). Dále bychom se mohli zaměřit na systém přímého zdanění, který by umožnil finančníkům, podnikatelům et hoc genus omne – tj. „dalším lidem tohoto druhu – (kteří zajisté mají tak rádi své povolání, že bude možno jejich služby získat levněji než dosud) (pozn. M. T. – to nic, to je jen Keynesův anglický humor), aby svou inteligenci, energii a odborné schopnosti dali do služeb společnosti za rozumnou odměnu … zkušenost také ukáže, v jaké míře bude možné podněcovat průměrný sklon ke spotřebě, aniž se přitom vzdáme svého cíle, během jedné dvou generací zbavit kapitál hodnoty, která vyplývá z jeho nedostatku…“


-.-.-.-.-.-


Nezabývejme se nyní tím, jestli měl či má Keynes ve svém výstředním názoru o budoucnosti pravdu (ve shora uvedené pasáži v 16. kapitole dokonce hovoří nejen o euthansii rentiéra, nulové úrokové míře a nevzácném kapitálu, ale dokonce o nulové mezní efektivnosti kapitálu, tedy o nulovém očekávaném zisku, nejen úroku z vlastnictví!). Bez ohledu na jeho nevlídný vztah k Marxovi i marxistickým a nemarxistickým socialistům, měl zkrátka Keynes tento názor, který obsahovaly obě shora citované kapitoly – jak ta poslední světonázorová (24.), tak i kapitola šestnáctá, která se zabývala problematikou kapitálu (cit. dílo a vydání, zejména str. 219-220).


A tyto své názory a očekávání – pokud vím – nikdy neodvolal…


Ani ve svých údajných výrocích na konci svého života, kdy prý při rozhovoru se svým teoretickým odpůrcem, univerzitním ekonomem rakouské školy Friedrichem Augustem von Hayekem se měl snad vzdát (alespoň podle Hayeka) všeho, v čem bylo jeho vlastní dílo revoluční a tehdy nové – mělo se tak údajně stát ostrým odmítnutím Robinsonové a Kahna, kteří prohlubovali samostatný charakter keynesovství (viz také Marxův výrok „já nejsem marxistou“) …


-.-.-.-.-.-


Dvě generace od roku 1936 jsou už dávno za námi.

A jak vidět, žádná euthanasie rentiéra se nekoná …


Samo keynesovství jako ucelená vládní politika starých vyspělých zemí bylo ovšem jednak výrazně utlumeno v 80. letech XX. století protože selhalo na problémech tzv. stagflace, kdy inflace byla schopna koexistovat se stagnací a hospodářským poklesem … a navíc sám velkokapitál přešel razantně do protiútoku.


Ale co především – vznikl zcela jiný finančně-peněžní světový řád. Vlastní peníze nekryté komoditou (fiat money) a záplava uvěrových peněz, které prýští z mezery mezi úplným a dílčím krytím poskytovaných úvěrů vkladem, vytvářejí agregát peněz, který dává kapacitám a reálné produkci hodnotu.


Domnívám se, že Keynesovy předpovědi by možná už mohly být ve starých vyspělých zemích faktem, kdyby zůstala stará komoditní peněžní soustava, která ještě doznívala za Keynese, a bez finančních nebo spíš financializačních kreací a dluhové expanze, by tu už možná nebyl kapitalismus, jak ho známe …


Otázkou samozřejmě zůstává, jak dlouho je možné dluhovou expanzi a finanční kreace, o kterých už toho bylo tolik řečeno, provozovat…






Co vyplývá z Keynesovy euthanasie rentiéra?


Euthanasie rentiéra je tedy stav věcí, kdy je buď mezní efektivnost kapitálu (v podstatě očekávaný zisk z provozu reálných kapacit) nulová (viz 16. Kapitola Obecné teorie pasáž uvedená shora) nebo – jak se to většinou pojímá – aby mohla být kladná, musí být nakonec úrok z úvěru už nulový. Tento stav věcí by podle Keynese měl být nastaven už tím, že bude dlouhodobě udržována efektivní poptávka na úrovni vysoké zaměstnanosti a dodatečně vysokého vytížení kapacit dostatečně vysokými veřejnými výdaji a veřejně stimulovanými investicemi – tedy jako následek toho, že je plněn známý „keynesovský úkol“ vytížení kapacit a dostatečné efektivní poptávky.

Keynes se nezabývá konkretizací potřebných opatření. Ale pokud by podmínkou kladného očekávaného zisku (mezní efektivnosti provozování reálných kapitálových kapacit) musela být nulová úroková míra, zřejmě by ve Staré vyspělé části civilizace musely svou práci odvést jakási státní bankovní konsorcia, která mohou jako součást státu za své výnosy považovat nárůst daňových a parafiskálních výnosů, které jimi poskytnuté úvěry vygenerují.


Dejme tomu, že se k něčemu podobnému svět pozvolna dostane.

Co by se ale mělo stát ještě i po této euthanasii rentiéra?

To znamená v dalších a dalších fázích či kolech reprodukce poté, kdy je už euthanasie rentiéra dosaženo?

Proč by měla mezní efektivita přestat klesat, když té nuly dosáhne úroková míra?

Vždyť to, co jí dosud k té nule stlačovalo, tu přece s námi zůstane pěkně dál. Vždyť ani dál se přece nic nezmění na procesech, které by podle Keynese měly k euthanasii rentiéra vést. Ani když investice ponese na svých „bedrech“ velkou inovační změnu oproti technické úrovni dosavadních kapacit, tuto tendenci neruší – pouze ji tlumí. Velmi vysoké tempo inovací je zároveň velmi vysokým tempem likvidace dosavadního kapitálu – kapitálu, který někomu patří. A ten „někdo“ se ke  zvyšujícímu se tempu „inovačních, kreativních destrukcí“ jistě nestaví s žádným zvláštním pochopením – pokud se mu může vyhnout… “

Vždyť pokud to, co přivedlo ekonomiku až do těchto míst, je i nadále prohlubováno v dalších procesech, mělo by to vést ekonomický systém dál a dál – přes dosavadní limity.

Protože není snad přece důvod, aby se procesy, které systém přivedly až do „těchto míst“, se najednou prostě zastavily …


Přitom nikoli právě „pouhá“ hraniční situace nulového úroku a „euthanasie rentiéra“, ale až to, co by charakterizovalo výsledek těch dalších procesů za limitem, by mělo vymezovat charakter budoucího řádu …


Logická reakce na takovou otázku by asi zněla:

Přece už sama představa bezúročného úvěru a euthanasie rentiéra je morbidní z hlediska lidské zkušenosti – a Keynesovy pasáže v jeho nejslavnější knize vypadají jak výsadek z jiného světa, ze světa jiné zažité zkušenosti. Ale dobrá – pokud přece jen někdo poskytne úvěr bezúročně, co by to bylo za svět, kde by se příjemci úvěrových prostředků mělo dokonce ještě platit?“


-.-.-.-.-.-


Pro dílčího soukromého majitele peněz by to první, natož to druhé bylo bezesporu morbidní.


A tak zřejmě jenom homogenní, provázaný celek emisních bank, jejich přímých dcer a veřejných rozpočtů, může za jistých okolností poskytovat úvěrové prostředky k provozním účelům nejen bezplatně, ale i s bonusem – pokud ovšem úvěrové prostředky jsou použity provozně, k reálné produkci užitečných statků a tedy k výdajům mzdovým i jiným. Aby takový bonus řádně stimuloval vznik příjmů veřejných rozpočtů, musel by zřejmě být jistým parametrickým podílem na té části daní, kterou příjemce v systému vytvořil svou produktivní činnosti, objednávkami a vyplacenými mzdami.

Dílčí nahromaděné (soukromé) peníze by pak ale nejen nebyly schopny vynášet – jak Keynes předpokládal už ve své koncepci „euthanasie rentiéra“ – ale systém by byl posunut i za tuto hranici.


I když euthanasie rentiéra podle Keynese kapitalismem (ještě?) je (i když modifikovaným), tak následné procesy se už zřejmě na území kapitalismu dost dobře pohybovat nemohou.


Prodloužení vlastních představ Keynese (který Marxe a socialisty neměl v žádné zvláštní oblibě) za určitou hranici v rámci vyvozování závěrů z jeho vlastní logiky může mít tedy značně radikální závěry, výsledky a následky …


… ve vysoce saturované ekonomice Starého vyspělého světa



V Chrudimi dne 1. 10. 2011

 

Foto: zdroj





Přejít do diskuze k článku