Prezident Václav Klaus je značně rozporuplná osobnost. Na jedné straně nesmiřitelný bojovník proti jakékoliv korupci a klientelismu, kritizující svého předchůdce Václava Havla za jeho kamarádíčkování, na straně druhé sebestředný samovládce, který se nyní chová přesně jako onen kritizovaný Havel. Dokladem je jeho čerstvé rozhodnutí, udělit medaili Za zásluhy svému kamarádovi, řediteli Národní galerie Milanu Knížákovi.
Kdo je to Milan Knížák? Spíše bychom se měli zeptat, co je to Milan Knížák, protože to není člověk jako každý jiný, to jedno velké ego. Možná právě proto se s prezidentem Klausem tak přitahují, v tom jsou si totiž velice, ale velice podobni.
Mám rád výtvarné umění a naše Národní galerie pro mne byla celá léta Mekkou toho nejúžasnějšího umění, jaké bylo možné vidět na sever od Florencie. Pak se otevřely hranice a já na vlastní oči viděl galerie v Londýně, New Yorku, Paříži, Florencii, Římě či ve Vídni, ze kterých přecházel zrak.
Národní galerie? Nikoli, provinční muzeum
S přibývajícím věkem jsem přestával hltat ona kvanta obrazů a soch autorů zvučných jmen a zjistil, že absorbovat ony mohutné prostory, nabité krásou nelze ani při nejlepší vůli. Soustředil jsem se na profilové výstavy významných umělců, na kterých mohl člověk poznat dílo jednoho velikána skutečně do hloubky a vychutnat si jej jako krásný solitér. A právě tady jsme u kořene věci. Právě tyto výstavy jsou pro návštěvníky nejpřitažlivější a navíc ukazují, že dotyčná galerie je živá, má schopné kurátory a hlavně zájem nabídnout lidem cosi nového a exkluzívního.
Proč dnes jezdí statisíce obdivovatelů umění z celého světa na výstavy do Berlína či Vídně? Proč jsou mezi nimi tisíce Čechů, kteří se kodrcají hromadně v autobusech, aby strávili půlden ve Vídeňské Albertině či Leopoldmuseu a zase se kodrcali zpátky? Odpověď je jednoznačná. Protože z naší Národní galerie se stalo díky Knížákovi zaprášené provinční muzeum, bez špetky přitažlivosti, které je neschopné nabídnout cokoli nového.
Návštěvníci jsou jen na obtíž
Aby mohl Milan Knížák svobodně manipulovat s fondy Národní galerie a zaplňovat ji výtvory svými a svých kamarádů, dokonale odstřihl tuto instituci od zbytku světa. Nijak se netajil svými názory, že výstavy nemají v „jeho“ galerii co dělat, protože to není žádná „Kunsthalle“, ale muzeum, které musí především pečovat o své sbírky. Návštěvníci pro něj byli pouze obtížným hmyzem, který jej rozptyloval v detailním bádání v hloubi svého ega. A pečoval opravdu výborně. Podařilo se mu za 11 let ředitelování snížit počet návštěvníků na třetinu, zaplnit výstavní sály zejména Veletržního paláce ve velké míře naprosto bezcennými šunty a v dokonale kocourkovském stylu udělat z jedné z největších kulturních institucí ve střední Evropě svůj pomník.
Knížák si plete instituce
Podíval jsem se pro zajímavost na průřez výstavami, které NG uskutečnila za posledních jedenáct let, tedy za vlády Milana Knížáka a je to bída a utrpení. Možná to byly maximálně dvě výstavy ve Valdštejnské jízdárně, které by se daly hodnotit jako významnější, ale to je tak vše. Když srovnám význam, historickou a uměleckou hodnotu výstav v NG s výstavami, které pořádá například Národní muzeum, je to nebe a dudy. A není snad právě Národní muzeum náhodou institucí, která má především pečovat o své sbírky? Nepopletl si pan Knížák čirou náhodou instituce? Národní muzeum je na rozdíl od NG institucí živou, která má navíc vysoce kvalifikované kurátory, kteří dokážou připravit výstavu, lákající davy ze všech koutů republiky i ze zahraničí. To se panu Knížákovi nepovedlo za celých 11 let.
A tak se ptám…
Za jaké zásluhy dáváte pane prezidente Milanu Knížákovi onu medaili Za zásluhy? Za to, že zlikvidoval Národní galerii? Za to, že zlikvidoval tým schopných odborníků, kunsthistoriků a kurátorů a dosadil místo nich hejno svých kamarádů? Za to, že utrácel po celá léta milionové částky za nákupy „uměleckých“ děl dalších kamarádů, děl, která po jeho odchodu skončí bezesporu v zaprášených regálech depozitářů? Za to, že upřednostňoval celá léta své osobní záliby před zájmy veřejnosti?
Tady jste, pane prezidente šlápl opravdu, ale opravdu vedle. A proto také říkám ono: fuj!
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: Týden
