Memorování a vtloukávání blbostí do hlav dětí

Reklama



Motto: Když není autority, kdo rozdělí mezi děti hrst oříšků? (Shakespeare)

Nedávno proběhla v Britských listech diskuze o našem školství. Musím přiznat, že mne to nijak nenadchlo a už vůbec skoro ničím nezaujalo. Připadlo mi to, jakoby o škole mluvili „odborníci“, kteří nikdy v životě nestáli ve třídě před dvaceti či třiceti žáky. Ty jejich nápady jak to vylepšit a zdokonalit a ty jejich návody, jak mají kantoři učit, jasně dokládají, že nikdy neučili. Taková spousta obecných frází o ničem se hned tak nevidí. Třeba toto: Škola málo podporuje samostatnost, tvořivost, odvahu, vlastní názory a sebevědomí dětí. Škola často ignoruje přirozenou zvědavost a touhu objevovat, nerozvíjí tvůrčí vlohy dítěte. Je nutné analyzovat skutečnost a vybírat to, co je podstatné. Řešením je pustit rodiče co nejvíce ke všemu, i k obsahu a formě výuky školy.

Moc hezké řečnění, že? Ale naprosto k ničemu!

Nejdříve si musíme ujasnit, co je cílem a smyslem vyučování na základní škole a co na vysoké škole. Ve většině příspěvků to rozlišení vůbec nevidím, třeba hned v příspěvku pana šéfredaktora, který píše: Obávám se, že podstatou tohoto problému je idiocie českého školství. Žáky a studenty nutí v českých školách učitelé nesmyslně, aby memorovali množství encyklopedických informací, na základě mylné představy, že je podstatou inteligence, když má člověk v mozku co největší množství faktů. Ve skutečnosti je podstatou inteligence schopnost analyzovat skutečnost a vybírat to, co je podstatné. To však nikdo žáky v českých školách neučí…

Jistěže, na vysoké se má analyzovat skutečnost a vybírat to, co je podstatné, s tím naprostý souhlas! Tak třeba o téhle věci existuje tahle teorie, ale taky tato, nebo i jiná, co studenti myslíte, je některá vadná, či můžeme vymyslet ještě i nějakou další? Tohle žádat ano, to patří na vysokou školu, ale nikoliv na základku! Na základce jsou věci skutečně dané a nezpochybnitelné, tam si nelze vybírat dle chuti, rozmarů, vrtochů a nálady žáků! Však proto se také nazývá základní škola, kde se učí základní nezpochybnitelné poznatky o jejichž pravdivosti se nedá pochybovat! Vysoká škola je úplně o něčem jiném než škola základní a střední.

Takže jak to vidím já, spíše, jak jsem to viděl dříve. Učil jsem na nižším stupni základních škol málem čtyřicet roků, takže samozřejmě jsem „stará struktura“. Sice, díky bohu, už deset let jsem mimo školství, takže bych do toho neměl co mluvit, ale nejmladší vnouček má letos základku za sebou, a tak občas jsem se přece jenom něco dovídal o současném školství.

Byl jsem placený za to, abych děti naučil číst, psát a počítat. Nestalo se mi nikdy, že by na konci školního roku u prvňáčků nějaký žák neuměl číst nebo neuměl alespoň přečíst delší větu slabikováním. A měl jsem z toho radost a takové zadostiučinění, že moje práce nebyla zbytečná. Nestalo se mi, aby neuměli prvňáčci sečítat a odčítat do dvaceti jak když „bičem mrská“. V dalších ročnících šlo o měkké a tvrdé slabiky, o vyjmenovaná slova, skloňování, shodu podmětu s přísudkem a psaní i a y v přídavných jménech apod. A samozřejmě v matematice násobení a dělení. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že toto naučit je otázkou memorování, drilu, neustálého opakování tak dlouho, až to v mozku dítěte zůstane zautomatizované. Dítě to prostě ví, aniž by o tom přemýšlelo. Osm krát devět – no přece nebude na prstech počítat jednou devět, podruhé devět, potřetí… Muži pracovali, ženy pracovaly, automaticky ví, co je podmět, atd. atd.

Dle diskutujících na Bl jsem trápil děti memorováním a zatěžoval je zbytečnými a nepotřebnými informacemi! Ale moji bývalí žáci neudělají nikdy tak strašné pravopisné chyby jako například dnešní novináři, a to nejen na Aktuálně! (Tam by snad nějakého učitele důchodce mohli zaměstnat jako opravovatele hrubých pravopisných chyb – za čtyři hrubky u mne bývala pětka!) Moji bývalí žáci si určitě dokáží sečíst dvě dvojciferná čísla, aniž by tomu potřebovali kalkulačku. A určitě bez zaváhání řeknou, že Afrika je kontinent a ne stát, jak nedávno vážně v televizi tvrdila kandidátka na prezidentku USA. Taky by určitě ani o půlnoci vzbuzení neřekli, že Ukrajina leží v jižní Americe.

Takže dobře, já jsem ubližoval čtyřicet let dětem tím, že jsem je nutil biflovat se nějaké nepotřebné blbosti? Ještě se na světě nenašel takový geniální učitel, který by naučil děti výše uvedené bez memorování, biflování a drilu, stejně jako ještě nikdo nikoho nenaučil plavat mimo vodu.

No, pokud je učitel nějaký suchar, a toto memorování a neustálé opakování je nudné, nezáživné, prostě suchopárné, tak pro děti to jistě musí být trápení. Ale přece od toho je učitel, aby to udělal pro děti zajímavé a poutavé, pokud to nedokáže, ve školství nemá co dělat. Pokud jsme se my (tedy celá třída) ve vyučovací hodině alespoň jednou hlasitě nezasmáli, považoval jsem takovou hodinu za málo podařenou. Na základní škole je obrovská spousta učitelů (tedy spíše učitelek), na jejichž hodiny se žáci těší, takových učitelů znám spousty. Zajisté znám i ty odměřené a přespříliš komisní kantory beze smyslu pro humor. Dle mne by si měli hledat jiné povolání, na práci s dětmi se prostě nehodí. Ale zase, vždyť přece v životě se děti nebudou setkávat pouze s lidmi velice příjemnými, nýbrž i s lidmi ne moc sympatickými, takže když jsou ve sborovně z dvaceti kantorů dva či tři nějak komisní, upjatí, odměření či příliš chladní, tak by to zase nějaký velký průšvih být neměl.

Někdy slýchám, a dokonce někdy i čtu, vážně míněné návrhy, že by bylo výborným řešením ponechat pouze jedno i, třeba y s tečkou, zrušit mě a mně, sjednotit s a z (ponecháme s nebo z?)… A vůbec, lze přece úplně zrušit dokonce výuku čtení a psaní. Nač to je, když si můžeme posílat hlasové zprávy a když nám kterýkoliv text přečte profesionál? Umět psát a číst je naprostá zbytečnost. Stejně tak lze zrušit matematiku. Nač to je? Akorát na trápení žáků. Kliknu, zadám (hlasem, nikoliv písmem) úkol a během sekundy mám odpověď podanou příjemným hláskem nějaké blondýny. Školy by se vůbec mohly úplně zrušit. Taky řešení – učitelé, tato kasta znepříjemňovatelů života dětem a rodičům, by zmizeli jako pára nad hrncem a svět by byl hned mnohem krásnější, že? Nadává se na školu, ale když nějaký pán (dělal také na těch proslavených testech pro maturitní zkoušky, to jméno se mi nechce hledat) napíše na Aktuálně článek, že školy by bylo potřebné zrušit, neboť děti se z televize doví mnohem více informací než ze školy, tak jsem byl v šoku. Jak je možné, že takového „odborníka“ zaměstnává a platí ministerstvo školství? U nás ovšem je možné všechno.

Můj nejmladší vnouček, co letos ukončil školní docházku, neumí číst. Přitom jeho starší sourozenci bývali napomínáni, aby četli pomaleji, že čtou moc rychle. Vnouček holt měl smůlu, začal se učit číst nejmodernější metodou přebranou od našeho zámořského bratra – metodou globálního čtení. Ta metoda byla vymyšlena koncem 19. století pro děti negramotných přistěhovalců a cílem nebylo naučit číst souvislý text, nýbrž jenom poznávat slova jako: (toto je) nádraží, hospoda, restaurace, obchod s obuví, východ, prodejna zeleniny, nápis na konzervě atp. Autoři této metody ale jasně napsali, že je to záměrně, že nebylo jejich cílem naučit číst třeba noviny či knihy! No a naši milovníci USA a vynikající odborníci tuto metodu doporučili školám a vydali metodické příručky jak na to. Můj kamarád je inženýr a jeho dcerka dopadla stejně jako můj vnouček, samozřejmě to dáváme za vinu škole! Oba jsme zuřili nad tím kreténstvím. Říkal jsem snaše – posílej mi vnoučka na půl hodiny denně (o poschodí níž), za půl roku bude umět perfekt číst. To nesmím, protože učitelka výslovně zakázala slabikování. Proboha! Metoda slabikování je od dob Marie Terezie málem propracovaná k dokonalosti, naučí se číst i těžký dyslektik, no jo, moderní je ze zámoří.

A teď citace z tisku: Učebnice založená na genetické či hláskové metodě čtení získala druhé místo v kategorii učebnice pro první stupeň základních škol. Cenu ve Frankfurtu nad Mohanem slavnostně převzal Jiří Fraus, šéf nakladatelství Fraus, které sadu výukových materiálů vydalo. Podle Frause porota ve svém verdiktu vyzdvihla, že genetická metoda od začátku klade důraz na to, co žák čte a píše.

No jistě, takové děti se budou umět perfektně orientovat ve světě, přesně budou vědět, kde je nějaká vinotéka, diskotéka, kde je k dostání marjánka, kde je to či ono. Ale to má být cílem výuky čtení? V tomto případě se mohu docela oprávněně domnívat, že nenaučit číst delší texty je záměrným úmyslem vládnoucích elit, neboť je pro ně výhodné mít negramotné obyvatelstvo.

Abych se ale vrátil k mému životnímu povolání – vypadá to, že to byl obrovský omyl, že jsem měl dělat něco úplně jiného. Ale co? Já nic jiného neumím, než učit malé děti gramotě. Vlastně celý život jsem tomu zasvětil, a přiznám se, že jsem to dělal s chutí a nadšením, i když sem nepochybně udělal i spoustu chyb.

Měl jsem ve třídách spousty docela šikovných dětí, třeba jeden z nich mi vysvětloval, že ve slově klíč se musí napsat tvrdé y protože je to příbuzné se slovem zamykat. Hezké zdůvodnění, no ne? Nebo – křižáci dobyli opevněné město – ve slově dobyli musí být měkké i, protože se tam přece navzájem bili a tloukli. Taky hezké, že? Musím tedy silně protestovat proti větám té paní, co chce zachovat anonymitu, aby si to u kantorky nerozházela. Píše, že její dítě nesmí si dělat vlastní úsudek, …kde bohužel není hlavním kritériem zdravé a uvědomělé dítě se schopností samostatně myslet. Co se od dětí očekává, je opakování toho, co vymysleli jiní, ale hlavně proboha žádný vlastní názor.

Jak tomu mám rozumět? Když mi dítě bude tvrdit, že dvakrát dvě je pět, tak to dítě mám pochválit za vlastní osobitý a originální názor a samostatné myšlení a vlastní úsudek? Když teda někdy opravím špatně napsané i, tak to chci zkrotit dítě? Nebo že se má chovat ve škole slušně, to je šikana? To skutečně musím dítě …zlomit, pokud nepřijme násilně vnucenou autoritu všech učitelů a taky neomylnost učiva je ztraceno. Co to proboha je neomylnost učiva? Jestliže je paní přesvědčená, že ve státních školách se učí omyly, a dokonce násilným autoritativním způsobem, má přece možnost posílat dítě do nějaké církevní školy, kde se učí jen a jen a pouze pravdy pravdoucí. Pokud ovšem rodiče jsou přesvědčení, že státní škola učí nesmysly, že jejich potomek nemusí znát pravopis a základy literatury a matematiky, no prosím, potom má na výběr nepřeberné množství oborů. Uvedu některé dnes docela běžné: kreacionistická biologie popírající evoluci, parapsychologie a psychotronika, homeopatie, scientologie, kryptozoologie, ufologie, okultismus, astrologie, alchymie, psychoanalýza, alternativní medicína vedoucí až k poškozování pacientů, teorie o duté či ploché zemi… takových pseudověd či pavěd a podobných hovadin je neúrekom. No a když vidíme, že se udělují různé pocty a medaile známým osobnostem, kteří se na šíření nebo podpoře pseudověd podílejí, tak je mi z toho docela smutno. Ovšem úplně nejvíce jsem rozčarovaný a znechucený z oboru teologie a zjevení, tedy z univerzitních fakult, kde se udělují tituly prof. a dr. za vědecký přínos o neexistující skutečnosti.

Co na takové naše školství ale asi tak říkají muslimští, indičtí či čínští vědci? Klepou si určitě po čele!

No a když v televizi vidím a slyším (ex)ministra kultury Uhdeho, že z osnov pro základní školy je nutné vyhodit Bezruče (a asi dát místo něho vhodnou říkanku Kalouska: Odboráři na trakaři… a místo K. H. Borovského dát hesla-rýmovačky ODS na předvolebních plakátech), tak potom se už vůbec ničemu není potřeba podivovat. A když takoví lidé s velice velmi širokým odborným rozhledem rozhodují o školství, lze být něčím v našem školství překvapen?

Jakýpak sebevědomý osobitý úsudek může mít žák základní školy či i gymnázia na fyzikální zákony jako třeba Mendělejovu tabulku prvků či vzorečky chemických sloučenin? Jistě, výjimečně můžeme potkat studenta, který má v malíčku Einsteina, Diraca či Heisenberga, a může na to mít osobitý názor, ale to skutečně pouze výjimečně, já osobně jsem se v životě s takovým studentem nesetkal. Jakýpak osobitý úsudek (tedy objev) může v chemii vymyslet dítě? Kdyby ovšem ano, tak to je na Nobelovu cenu za vědecký přínos! Tady musíme rozlišovat mezi jednotlivými předměty (obory), je velice nepravděpodobné, aby nějaký žák či student přinesl něco objevného do vědeckých oborů (to by ho okamžitě přetáhli do ústavu vědeckého).

Učitelé prý nerozvíjejí tvůrčí vlohy dítěte. No to bych chtěl vidět, jak nějaký kantor rozvíjí tvůrčí vlohy dítěte, když probírají třeba Pythagorovu větu (součet čtverců nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníka je roven čtverci nad přeponou). Ale zasmát se v té hodině můžeme. Pýthagorás, dle legendy, z radosti nad objevem obětoval bohům stovku volů, a od té doby se všichni volové na světě třesou strachem, když někdo přijde na geniální myšlenku (jméno autora toho výroku mi bohužel vypadlo z paměti).

Nebo jak chce kantor se žáky analyzovat skutečnost a vybírat to, co je podstatné když třeba probírají Newtona, Pascala či Koperníka? Tedy budeme to analyzovat a vybereme to, co je podstatné. Zajisté při analýze a při neformální diskuzi s dětmi přijdeme k tomu, že většina dětí tohle v životě nebude potřebovat. Takže vybereme jenom to podstatné, samozřejmě. Co teda vybereme? Že učit se to nemá smysl! Tam je tvůrčí vloha žáků vyjádřena větou – nač se to učíme, vždyť to v životě nikdy nebudeme potřebovat.

Tedy na základní škole se učí pouhé základy, které platí jak v USA, tak v Rusku, Indii ba i Číně a Indonésii, a určitě budou platit i na Marsu a Jupiteru!

Z internetových textů se dovídám vážně míněné „pravdy“ o tom, že ve školách se učí bludy, že budeme muset přepisovat biologii, fyziku, astronomii… a také historii – tu ano, ta se ostatně přepisuje po každém převratu.

Nedá se nic dělat, ale tady je potřebné, ba přímo nutné, určit centrálně a direktivně, co se má dítě naučit a co vyhodit z osnov jako zbytečnosti. A kdo to udělá? Kdo rozhodne?

Ale do oboru věd zvaných kecavých, tam může i žáček první třídy základní školy přinést něco objevného a originálního, to beru. Proto jsem vždycky navrhoval, aby se ty tzv. výchovy (hudební, výtvarná, tělesná, pracovní…) vůbec neznámkovaly (já vždycky dával automaticky za jedna). Ale např. udělala výuka tzv. tvůrčího psaní z někoho spisovatele? Ani náhodou!

Také jsem byl zásadně proti domácím úkolům. Přitom na začátku školního roku dostali rodiče ode mne zprávu, že dítě má každý den domácí úlohu, která musí probíhat následovně: rodič či oba rodiče si sednou s dítětem a nejméně 15 minut spolu čtou nějakou pohádku či cokoliv, třeba noviny, to byla dle mne domácí úloha, jak se sluší a patří.

Musím popsat příběh mého kolegy Pavla S., který býval typický jedničkář, ale na vyznamenání nikdy nedosáhl, neb měl vždycky trojku z tělocviku. Byl fakticky docela neobratný. Ale, říkal si, já té učitelce ukážu, stanu se mistrem sportu. A taky jo, stal se mistrem ČR ve střelbě z pistole. Bývali jsme docela dobrými přáteli. (A o něm se traduje také legenda, že ve své kanceláři střílel mouchy na stěně a chlubil se, že se nestalo, aby se netrefil.)

A ještě k výtvarnu. Když má dítě v šesti či deseti letech namalovat kolečko (kruh) a ono místo toho namaluje čtvereček, tak určitě něco není v pořádku. Když namaluje sluníčko zelené a trávu žlutočervenou, tak je určitě barvoslepé, anebo se učí u nějakého mistra expresionismu – no, ostatně, proč ne, že? Když ale Pavlík M. v hodině jazyka českého, kdy jsme se učili poznávat druhy slov (jednička patřila k podstatným jménům) namaloval onu jedničku, jak je vidět na přiloženém obrázku, tak to je naprosto v pořádku. Čurající a kakající jednička – originální pojetí umění sedmiletého žáčka, ten obrázek mám schovaný skoro 40 let. Kam se hrabou postmodernisté!

Ovšem vnucovat komukoliv, že tenhle obraz je hodnotný a tento druhý je k ničemu, to fakt nelze, někdo obdivuje Picassa, kterého může jiný nesnášet. Podobně v hudbě. Tam jsem používal soubor gramofonových desek Umění poslouchat hudbu od vynikajícího Ilji Hurníka, to je přímo dokonalé, děti naslouchaly s nábožným vytržením. Moji žáci, kdyby náhodou, což je ale velice nepravděpodobné, slyšeli v rádiu či televizi třeba začátek Vltavy, Pochod vojáka, Pochod dřevěných panáčků, Labuť, Slon, Pstruh… určitě by skladbu poznali a možná by si při tom, stejně jak kdysi ve třídě, i pobrukovali melodii či klepali do rytmu. Zde také proti gustu žádný dišputát, tam ať si každý vybere dle svého vkusu, někdo rád Wagnera, jiný Belliniho, já bych dal přednost např. Musorgskému či Borodinovi.

Když jsem začínal, dostal jsem třídu, kde bylo 38 žáků, v tehdejší době to ovšem nebylo nic neobvyklého. Ideální třída je tak do 15 žáků, dá se i při dvaceti, ale třicet je už přece jen moc. A když jsem četl na Bl článek Štěpána Chába: „Namísto toho, aby se mu ulehčila práce, už jen tím že bude mít k ruce dva tři asistenty, ve třídě nanejvýš deset dětí a nebudou na něj ze všech stran neustále útočit věci, které s výukou absolutně nesouvisí… současný školní systém nutně musí generovat, a také generuje, velké množství učitelů-deprivantů, protože bez deprivantů by podobně založený kolos zvládnout nešel…“, tak jsem šel do kolen. To jsme tak bohatý stát, aby na deset žáků byli čtyři dospělí? To si určitě vzpomněl na dobu Rakouska Uherska, kdy na šedesát žáků býval jeden učitel a jeden tzv. podučitel. Vylepšil to ale, co?

Jsem zásadně proti tomu, aby ve vyučovací hodině byl přítomen nějaký asistent! Ono bohatě stačí, když přijde opravovat řemeslník třeba topení – a je po hodině! Ono je to moc hezké, zrušit ty tzv. zvláštní či pomocné školy – ale ty následky! Takoví dva tři žáci s mentální retardací ve třídě dokáží zmařit a docela zhatit veškerou snahu učitele a trpí tím ostatní žáci. Takové návrhy podávají právě ti, co nikdy nestáli za katedrou. Ať si to zkusí, ať mají v hodině třeba i tři asistentky, takové vyučování nestojí za nic! A těm dětem, co patří do pomocné školy, to spíše škodí a už vůbec nerozvine jejich omezený vzdělávací potenciál. A ještě ten návrh pustit rodiče co nejvíce ke všemu, i k obsahu a formě výuky školy. No to je přímo geniální, podobné tomu, abych třeba já mluvil automechanikovi do toho, jak má opravovat motor!

Takže dnes se blbosti do hlav žáčků už nevtloukají ani na té základce – výsledky jsou vidět – vysokoškolští absolventi mají problémy s i a y a mě a mně, se s a z… a kdyby jenom s pravopisem!

Závěr? Celý život jsem učil špatně, nutil jsem děti memorovat (místo analyzování skutečnosti), udržoval jsem kázeň (místo svobody) a vtloukal dětem do hlav blbosti. Ach jo!

 

Foto: Pavlík M., 3. třída – Čurající a kakající jednička



Přejít do diskuze k článku