Dnešní titulek jsem si vypůjčil od bří Strugackých a neznamená nic víc a nic míň, než že konec světa zítra ještě nebude. Někdy později, snad za miliardu let, svět zcela jistě skončí, ale zítra ještě ne. Co svět světem stojí se kalendáře řídí hvězdami, nikoliv hvězdy kalendáři, takže není nejmenší důvod, aby nastal konec světa jenom proto, že končí jeden z mnoha lidmi vykonstruovaných kalendářů.
Já vím, že věci, které tak dalekosáhle překračují lidskou zkušenost a představivost, se připouštějí velmi těžce a člověk má tendenci je z myslí spíše vytěsňovat, než se na ně připravovat, podobně jako si lidé říkali, že žádná válka nebude ještě vpředvečer té první velké, která potom byla a jaká ošklivá, stejně jako před tou druhou, která byla snad ještě ošklivější. Jenže to bylo lidské dílo a ani zdaleka to nebyl konec světa, jen konec nadějí, iluzí a jedné dlouhé epochy.
Proto tvrdím, že nemá smysl se na konec světa nějak připravovat, protože to prostě ani dost dobře nejde. Skončí-li svět, nebude již nic. A jak se chcete připravit na nic? Na konec světa se můžete připravit maximálně tak mentálně tím, že se jeho možností smíříte, ale materiálně ani náhodou. Zanikne-li svět, zaniknou i všechny přípravy, zásoby, bunkry, zbraně…
Lidé, kteří se připravují na konec světa, se ve skutečnosti připravují „pouze“ na parciální kolaps civilizace, na regresi někam do středověku, kdy sice neexistuje dopravní infrastruktura, internet a antibiotika, ale vlastnické právo je pořád respektováno a zbraně stále vyvolávají bázeň. Lidé, kteří se připravují na konec světa, to mohou myslet poctivě a zodpovědně, ale na konec světa se prostě nepřipravují, protože na něco takového se připravit nedá, jelikož takového je zcela mimo potenciál lidské zkušenosti i fantazie. Vždyť v jejich světě po konci světa pořád existuje gravitace i atmosféra, obilí stále roste, krávy stále dojí, stále je co pít a co lovit a lidé se stále chovají podle po staletí platných vzorců.
Ve světě, ve kterém mohou připravení žít a přežít, mohou nakonec žít a přežít i nepřipravení, protože to stále bude svět něčím známý a uchopitelný, na který se bude lze adaptovat. Pokud by tomu tak nebylo, co by získali připravení tím, že přežijí? Co by kdo získal tím, že díky zásobám potravin přežil v bunkru a tři měsíce déle, než všichni ostatní? Kolika let se dnes průměrně dožívá člověk? Osmdesáti? Řekněme, že ano, a že ve dvaceti se zavřel do bunkru, který konec světa přečkal bez úhony a ve kterém má téměř neomezené zásoby potravin. Potom by získal lidstvu navíc šedesát let. Šedesát let samoty a zoufalství navíc po statisících letech evoluce. K čemu je to dobré?
Jediný konec světa, který může reálně nastat, je konec světa, jak ho známe, systémová, ekologická a sociální změna, která zanechá svět takový, že by ho dnešní člověk sice nepoznal, ale pořád to bude jeden a týž svět, jiný, ale kontinuálně navazující. Ale ani na ten se nikdo nedokáže připravit, protože ať už bude jakýkoliv, vždy bude v něčem jiný, než cokoliv, co si my, omezení svojí zkušeností, dokážeme představit.
Miliardu let před koncem světa je lepší plánovat nedělní výlet, než něco, co se naplánovat z podstaty věci prostě nedá.
A co jestli se mýlím? Jestli se mýlím, tak nic, protože se to už stejně nikdy nedozvím.
Carpe diem.
Převzato z blogu Tribun
