Opravdu dobrých hráčů mocenské hry na naší politické scéně moc není. Jedním z nejlepších býval bezesporu Václav Klaus, ale ten už to má politicky takříkajíc „za sebou“.
Vynikajícím hráčem je bezesporu Miroslav Kalousek, který se nyní snaží a bude snažit vykompenzovat aktuální porážku v nastávající kampani, kdy bude, dle jeho vlastních slov, hrát kartu „zachraňme parlamentní demokracii“, což v dané situaci není vůbec špatný tah.
Bohuslav Sobotka se ukázal býti hráčem špatným, když se pokusil Zemanovi vzdorovat bez jakéhokoli esa v rukávu (musím snad zdůrazňovat, že tahle hra se nehraje zrovna čestně a bez podfuků?), aby nakonec hodil ručník do ringu ve prospěch Michala Haška, který chápal realitu mnohem lépe. Jiří Dienstbier naproti tomu opět jasně ukázal, že tuhle hru prostě hrát neumí.
O ODS snad zbytečno mluvit, ta to projela na celé čáře, a nyní už je zcela bez spojenců, protože Kalousek proti ní bude, zcela logicky, hrát kmotrovskou kartou, a v ODS není nikdo, kdo by se mohl Kalouskovi vyrovnat. Podobně zbytečno je mluvit o LIDEM a VV, protože jejich představitelé beztak vědí, že prohráli už dávno.
KSČM správně pochopila, jaká hra se zde hraje, a celou dobu konzistentně hájila to jediné smysluplné stanovisko, k němuž se ČSSD dopracovala až po vnitřním boji (podpora Rusnokovy vlády a současně trvání na předčasných volbách), aniž by se pokusila o nějaké kontraproduktivní „hurá akce“.
Zeman je prevít a nehraje čestně podle nějakých idealistických pravidel, o tom nemůže být sporu, ale tahle hra prostě není idealistická. Podařilo se mu dotlačit TOP09 k tomu, aby kývla na předčasné volby, a za to mu patří můj dík; předpokládám ostatně, že nepočítal s tím, že TOP09 dá přednost protahované vládě Rusnokova kabinetu v demisi. Nicméně pokud by se tak stalo, bylo by i to pochopitelně jeho úspěchem a porážkou pravice (a především Kalouska, jehož otevřeně a zcela po právu identifikoval jako největšího protivníka); Miloš Zeman prostě mistrně vytvořil situaci, v níž by všechna vyústění byla jeho vítězstvím.
Musím říci, že mi činí nemalou rozkoš pozorovat mistry při práci, bez ohledu na to, zda se jedná o řemeslníka či vrcholného politika. Miloš Zeman mistrem bezesporu je. Doufám ovšem, že se na naší politické scéně objeví hráči, kteří mu budou rovnocennými soupeři, zvláště pak na levici a především pak v ČSSD, protože představa jediného centra moci v podobě prezidenta opojeného vlastní virtuozitou a patrně stiženého hybris syndromem mi není, stejně jako Sobotkovi, příliš po chuti. Trucováním a následnou kapitulací se však důstojným Zemanovým soupeřem nikdo nestane.
Obávám se, že v ČSSD aktuálně žádný hráč, jenž by se mohl Zemanovi vyrovnat, není; není jím zřejmě ani můj nejoblíbenější sociálně demokratický politik Lubomír Zaorálek, který našel svou přirozenou parketu coby brilantní a výřečný tribun lidu, ale vrcholovým mocenským hráčem asi není.
Jsem tedy zvědav, zda se současné Zemanovo vítězství, s nímž jsem opravdu zcela spokojen, nestane základem nějaké budoucí porážky v podobě rozložené levice. Chci věřit, že nikoli.
Převzato z Amor Vacui
