Mír prostřednictvím rozvoje

Reklama


Jeffrey D. Sachs

NEW YORK – Americká zahraniční politika v posledních letech selhávala zejména proto, že Spojené státy spoléhaly na vojenskou sílu při řešení problémů, které vyžadují rozvojovou pomoc a diplomacii. Na místech, jako jsou Súdán, Somálsko, Pákistán a Afghánistán, se z mladých mužů stávají bojovníci, protože nemají možnost získat výnosné zaměstnání. Lidé podléhají extrémním ideologiím, když nemohou uživit rodiny a když chybějící přístup k plánování rodičovství vede k nechtěné populační explozi. Americký prezident Barack Obama probudil naděje v novou strategii, avšak v americké politice mají dosud setrvačné síly navrch nad silami změny.

Prvním pravidlem při hodnocení skutečné vládní strategie je sledovat, kam putují peníze. Výdaje Spojených států na armádu jsou ve srovnání s jinými oblastmi vládnutí nesmírně přemrštěné a rozpočty navrhované Obamou na tom nic nemění. Pro nadcházející fiskální rok 2010 počítá Obamův rozpočet s vojenskými výdaji ve výši 755 miliard dolarů, což přesahuje americké rozpočtové výdaje ve všech ostatních oblastech s výjimkou takzvaných „mandatorních“ výdajů na sociální pojištění, zdravotnictví, splátky úroků ze státního dluhu a několik málo dalších položek.

Americké vojenské výdaje rozhodně převyšují součet federálních rozpočtových položek určených na školství, zemědělství, boj proti klimatickým změnám, ochranu životního prostředí, ochranu oceánů, energetické systémy, vnitřní bezpečnost, bydlení pro nízkopříjmové skupiny, národní parky a národní územní správu, soudnictví, mezinárodní rozvoj, diplomatická zastoupení, dálnice, veřejnou dopravu, záležitosti veteránů, kosmickou vědu a výzkum, stavební výzkum a vývoj, výstavbu vodních cest, přehrad a mostů, kanalizaci a odpadové hospodářství, komunitní výstavbu a řadu dalších oblastí.

Tato převaha vojenských výdajů platí pro celých deset let Obamova střednědobého scénáře. Do roku 2019 mají celkové vojenské výdaje dosáhnout 8,2 bilionu dolarů, což o 2 biliony přesahuje všechny nemandatorní rozpočtové výdaje.

Americké vojenské výdaje jsou stejně pozoruhodné i při pohledu z mezinárodní perspektivy. Podle Švédského výzkumného ústavu pro mezinárodní mír dosáhly v roce 2007 celosvětové vojenské výdaje měřené v hodnotě dolaru z roku 2005 zhruba 1,4 bilionu. Jinými slovy utrácejí USA za vojenské výdaje přibližně stejnou částku jako zbytek světa dohromady – a Obamova administrativa nenaznačuje, že by hodlala tento stav změnit.

Ani politická rozhodnutí z posledních měsíců nevyvolávají o mnoho větší naděje na zásadní změnu směřování americké zahraniční politiky. USA sice podepsaly dohodu s Irákem o odchodu vojáků ze země do konce roku 2011, avšak v Pentagonu se už mluví o tom, že americké „nebojové“ jednotky setrvají v Iráku ještě několik dalších let nebo desetiletí.

Lze si snadno představit, že přetrvávající nestabilita v Iráku, vliv Íránu a přítomnost al-Káidy povede americké politiky k tomu, aby zvolili „bezpečnou“ cestu pokračujícího vojenského angažmá. Někteří odpůrci války v Iráku včetně mě se nicméně domnívají, že základním – a hluboce pomýleným – cílem této války bylo už od počátku vytvoření dlouhodobé vojenské základny (nebo základen) v této zemi se zjevným cílem ochránit ropné trasy a těžební licence. Jak ovšem vidíme na příkladu Íránu a Saúdské Arábie, taková dlouhodobá přítomnost dříve či později vyvolá výbušnou reakci.

V Afghánistánu a Pákistánu jsou obavy ještě horší. Válka NATO s Talibanem v Afghánistánu se vyvíjí tak špatně, že byl tento měsíc odvolán americký generál pověřený velením operace. Taliban navíc rozšiřuje svůj vliv do sousedního Pákistánu.

Afghánistán i s ním sousedící pákistánské provincie jsou zbídačelé oblasti s obrovskou nezaměstnaností, stále početnější mladou populací, vleklými suchy, rozšířeným hladem a všeprostupující hospodářskou beznadějí. Pro Taliban a al-Káidu je snadné mobilizovat za takových podmínek bojovníky.

Zádrhel tkví v tom, že americká vojenská reakce je za těchto podmínek v podstatě bezcenná a snadno může situaci vyhrotit, místo aby ji vyřešila. Kromě jiných problémů se USA příliš spoléhají na bezpilotní letouny a bombardéry, což vede k vysokým ztrátám na životech civilistů, které pak obracejí veřejné mínění proti USA. Po jedné nedávné katastrofě, při níž zahynulo více než 100 civilistů, si Pentagon pospíšil s naléhavým ujištěním, že podobné bombardovací operace budou pokračovat. Nedávný průzkum přitom odhalil masový odpor Pákistánců vůči americkým vojenským výpadům do jejich země.

V Afghánistánu Obama zdvojnásobuje úsilí, když zvyšuje počet amerických vojáků v zemi z 38 000 na 68 000, přičemž v budoucnu jich možná bude ještě více. Navíc existuje riziko, že se USA daleko silněji zapojí do bojů v Pákistánu. Nový velitel amerických jednotek v Afghánistánu je údajně specialistou na „kontrapovstání“, což by mohlo docela dobře zahrnovat i tajné angažmá amerických operativců v Pákistánu. Je-li tomu tak, mohlo by to mít katastrofální následky v podobě šířící se války v nestabilní zemi se 180 miliony obyvatel.

Znepokojivé však není jen neúprosné financování a šíření války, ale i absence alternativní americké strategie. Obama a jeho hlavní poradci pravidelně hovoří o potřebě řešit prvotní příčiny konfliktů včetně chudoby a nezaměstnanosti. Objevilo se doporučení vyčlenit pár miliard dolarů na financování hospodářské pomoci pro Afghánistán a Pákistán. To je však v porovnání s vojenskými výdaji stále malá částka a navíc jí chybí zastřešující rámec podpory hospodářského rozvoje.

Než začne Obamova administrativa investovat další stamiliardy dolarů do selhávajících vojenských operací, měla by přehodnotit svou politiku a vytvořit životaschopnou strategii pro americké občany i svět. Je nejvyšší čas začít v dnešních problémových místech počínaje Afghánistánem a Pákistánem realizovat strategii míru prostřednictvím trvale udržitelného rozvoje – včetně investic do zdravotnictví, školství a zajištění živobytí, vody, kanalizace a zavlažování.

Taková strategie nemůže být pouhým vedlejším produktem amerických vojenských kampaní. Bude nutné ji rozvíjet proaktivně, s pocitem naléhavosti a v těsném partnerství s dotyčnými zeměmi a komunitami uvnitř nich. Přesun těžiště směrem k hospodářskému rozvoji ušetří obrovské množství životů a promění nepředstavitelně vysoké ekonomické náklady války v ekonomické přínosy prostřednictvím rozvoje. Obama musí začít jednat dříve, než dnešní krize exploduje v ještě rozsáhlejší katastrofu.

Jeffrey D. Sachs je profesorem ekonomie a ředitelem Institutu Země na Kolumbijské univerzitě.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku