O letošním mistrovství světa v kopané se nemálo hovořilo se vcelku velkým předstihem. Je to poprvé, co jej hostí africká půda. Mnozí to vidí jako jedinečnou příležitost pro celý kontinent. Avšak debaty provázely i početné hlasy předvídající problémy. V posledních dvaceti letech se totiž jihoafrickým folklorem stala nebývale vysoká kriminalita. Z toho pramenily i obavy o bezpečnost fanoušků a hráčů. Někteří to spojovali se skutečností, že africká mentalita se od té naší přece jen liší; že JAR je černou zemí. Je tomu ale skutečně tak?
Oblíbené klišé hovoří o původních černých obyvatelích, po dlouhá léta utlačovaných bílými kolonisty, teprve před několika lety osvobozených od nadvlády hrubě rasistického režimu. Málokteré klišé však obstojí při konfrontaci s realitou a je tomu tak i v tomto případě.
Původními obyvateli území jsou totiž Sanové, kteří mezi černochy nenáleží. Později na jejich území začali pronikat jejich příbuzní Khoikhoiové. Tyto kmeny byly postupně vytlačovány předky černošských Zulů. Koncem 16. století se zde začali usazovat Holanďané. V 18. století epidemie neštovic znamenala vymření Khoikhů. V 19. století pak přišli Britové, kteří Holanďany tlačili na sever. Ti se tam střetávali se Zuly. Po velice složitém vývoji, kdy došlo mimo jiné k tzv. búrským válkám mezi Brity a potomky Holanďanů (Búry, dnes Afrikánci), vzniklo roku 1910 britské dominium Jihoafrická unie. V roce 1961 byla ustavena nezávislá Jihoafrická republika. Ta ve světě neblaze proslula systémem rasové segregace – apartheidem, jenž byl po mezinárodním nátlaku zrušen 16. listopadu 1989.
Černoši dnes tvoří tři čtvrtiny populace JAR (Zulové však jen 22 %). Původní Sanové představují zlomek obyvatelstva. Bělochů zde žije asi 13 %. Poslední jmenovaná skupina obyvatel čelí od pádu apartheidu nevídané diskriminaci. Ta spočívá například v zavedení kvót pro obsazování důležitých postů černochy. Na základě příslušnosti k bílé menšině člověku nemusí být povoleno podnikat nebo mu může být upřeno povýšení v práci. Upozornila na to Čínská asociace, jež zastupuje 200 000 jihoafrických Číňanů. Roku 2008 si soudně stěžovala, že Číňané jsou počítáni mezi bílé, a dochází tak k porušování jejich práv. Rozsudek nejvyššího soudu pak Číňany zařadil mezi „barevné a černé".
Vedle institucionalizované diskriminace čelí bílí Jihoafričané ze strany většinového obyvatelstva přes dvacet let i nekontrolovanému násilí. Farmářské vraždy, znásilnění, nelidské mučení lidských bytostí, jež jsou zohavovány zapnutými žehličkami. Tři jevy, jež jsou s dnešní JAR neodmyslitelně spjaty, i obrázek, který mediální konzument během fotbalového turnaje nevidí. Hovoří se jen o abstraktním pojmu „vysoká kriminalita", kterému byl hbitě dodán obsah, když se některým fotbalovým týmům z hotelových pokojů ztratily cennosti. Někteří pachatelé byli již dopadeni a čeká je exemplární potrestání. Čtvrtfinálové zápasy byly zase doprovázeny propagací projektu FIFA „Say No To Racism". Z televizního vysílání se zdá, že kromě černochů v JAR nikdo jiný ani nežije a kromě pár zlodějíčků a neblahého dědictví apartheidu zemi vlastně nic zvláštního netrápí.
Celé mistrovství světa je Potěmkinovou vesnicí. Trochu připomíná olympiádu v nacistickém Německu či olympijské hry v dnešní Číně. Rozdíl je v tom, že čínským komunistům ve stavbě jejich Potěmkinovy vesnice média nepomáhala a na porušování lidských práv občas i upozornila. Letos svoji jedinečnou šanci bohužel propásla. Hlavním tématem se staly africké trubky vuvuzely, zatímco o porušování lidských práv v dnešní JAR se široká veřejnost nedozví. Ví o něm jen několik zainteresovaných, kteří znají internetové stránky organizace Genocide Watch.
Bílým Afrikáncům brzy nezbude nic jiného než nadobro opustit své domovy.
Převzato z Revue politika
Foto: zdroj
