Znám spoustu řečníků-mluvků ještě z doby totality (komunismu). Mluvili dvě tři hodiny, aniž by cokoliv sdělili. Byli to předchůdci postmodernistů? Nebo to byli už dokonce pravověrní postmodernisté padesát let před vznikem postmoderny? Takový lektor marxismu-leninismu (něčím se živit musel!) mluvil takovým způsobem, aby mu z jeho vět nebylo možné prokázat, že si myslí to či ono. Jeho dvouhodinovou přednášku by dnes klidně mohly otisknout jak Lidové pravicové noviny, tak komunistické Haló noviny, ale klidně i nějaký katolický plátek, aniž by čtenáři něco postřehli a o něčem zapochybovali. Naši přední politici té či oné strany by také mohli na shromáždění svých příznivců přečíst onen padesát let starý elaborát a určitě by jim ti i ti posluchači zatleskali za perfektní výkon. Bylo a je to prostě mlácení prázdné slámy. Kupodivu to pořád funguje a je to funkční, i když komunismus už dlouhá léta neexistuje. Takový lektor po roce či dvou činnosti, respektive žvanění, nabyl takového mistrovství, že dokázal mluvit nepřetržitě dvě tři hodiny, aniž by posluchači zjistili, o čem vůbec mluví.
Vzpomínám si, jak někdy kolem roku 1970, tedy v době tzv. Husákovy normalizace, otiskl okresní plátek nějaký článek o straně lidové (tehdy byla ona strana součástí nikoliv koalice, ale tzv. Národní fronty). Okresní noviny totiž nějakým způsobem, už ani nevím, co to bylo, tím článkem urazily stranu lidovou. Ta si to nenechala líbit a dosáhla toho, že předsedové jednotlivých místních organizací lidové strany se sjeli na okres a žádali omluvu, či alespoň nějaké vysvětlení. Sezení začalo v 16 hodin. Až po skončení ranní směny, schůzovat se mohlo až po pracovní době. Co udělat? Přece strana se nebude omlouvat lidovcům, to nikdy! Ač právě ta jedna či dvě věty omluvy, že k tomu došlo nedopatřením a podobně, by úplně stačily. Ale bylo nalezeno geniální řešení. Předseda odboru pro kulturu byl velice známý řečník, specialista na mlácení prázdné slámy, vždycky všichni šíleli, když se přihlásil na schůzi do diskuze a dávali najevo nespokojenost mručením a okatě se mezi sebou bavili, aby dali najevo, že ty blbiny nemíní poslouchat. I byl tedy šéf odboru pro kulturu vybrán jako úvodní zahajovací řečník. Možná odpovědným soudruhům křivdím, třeba měli připravenu skutečnou omluvu, ale jak se dostal ke slovu onen soudruh, jakmile přivítal přítomné a začal mluvit, už mu nebyl schopen nikdo slovo vzít. Začal o tom, jak Marx, Lenin a lidovecký poslanec biskup Plojhar pracují na stejném úkolu, to jest pro blaho lidu. Mluvil hodinu, dvě, tři – a lidovci ze vzdálenějších dědin začali potichu opouštět zasedací místnost a spěchali na autobus a na vlak, o hodinu později odcházeli i ti z bližších dědin a v šest večer tam zůstalo asi pět lidí, a bylo těžko rozhodnout, zdali jsou to lidovci či kdosi jiný. Začalo se stmívat a soudruh H. pronesl, že by sice ještě mohl pokračovat, ale že je už pokročilá doba a schůzi ukončil. Byl to obdivuhodný výkon. Obdiv zasluhuje už proto, že nečetl žádný projev, že mluvil z patra. Ano, obdivuhodné! Urážka byla zahrána do autu.
Podobné mluvení o ničem ovládala i moje bývalá žena. To kdysi na škole provedl inspekci velice obávaný okresní školský inspektor Ostrý (už i jeho jméno ho charakterizuje). Vnášel nervozitu, ba až strach a hrůzu, do učitelského sboru i do dětí po celý týden. Když inspekce skončila, měli jsme se sejít na krátkou hodinovou závěrečnou besedu o výsledcích inspekce. Ve sborovně sedělo dvacet kantorů, přišel oši Ostrý a důstojně usedl do čela. Oši dlouho významně mlčel, což dodalo schůzi dramatičnosti. Potom cosi pronesl a zeptal se na cosi. Všichni samozřejmě mlčeli, mluvit se nikomu nechtělo, všichni jsme byli rádi, že inspekce je za námi. A tak soudruha oši Ostrého nenapadlo nic jiného, než se obrátit na moji ženu sedící mu po levici. To ovšem neměl udělat. Ženuška se rozpovídala tak, že ji nebyl schopen zastavit. Když chtěl její mluvení přerušit, nenechala se a pronesla, aby ji nechal laskavě domluvit. Mluvila, mluvila a mluvila, nikdo sice nevěděl, o čem mluví, ale mluvila dál a dál. Skončila za deset minut tři, kdy odjížděl autobus. Soudruhu inspektorovi nezbývalo nic jiného, než poradu na zhodnocení inspekce ukončit a dovolit odejít učitelům na autobus. Oši tedy schůzi akorát zahájil a ukončil, jinak se nedostal ke slovu.
Obdivuju lidi, kteří takto o ničem dovedou mluvit hodiny a hodiny. Je to dar od boha, či je to vrozené? Častokrát lituji, že tuto schopnost postrádám. Taky jsem si pomyslel: to jsem fakt tak mdlého rozumu, když tomu řečnění nerozumím? A tak jsem sondoval u kolegů a ptal se, zda ví, o čem mluvila, každý bez výjimky odpověděl – o ničem. Poslední dvacetiletí už na žádné schůze nechodím, takže nevím, zdali se i dnes žvaní tak, jak kdysi, ale občas si na internetu čtu nějaké komentáře a také zjišťuji, že ty věty jsou o ničem a že od těch dob se tedy nic moc nezměnilo. Takový autor bezobsažných textů „má záviděníhodný talent znít přesvědčivě, aniž něco řekne“, typickým představitelem takové nicneříkající mnohomluvnosti je třeba i Barack Obama.
Velice hezky to o tom prázdném mluvení napsal Abélard, který žil v letech 1079-1142. Je to vůbec možné, že se za to tisíciletí svět vůbec nezměnil?
Abélard o svém učiteli Anselmu z Laonu (To by byla docela dobrá charakteristika i Patočky a Heideggera!): Kdokoliv k němu přistoupil, aby s ním pojednával o nějaké otázce, ještě ve větší nejistotě odcházel. Byl obdivuhodný v očích těch, kdo jej poslouchali, nicotný se jevil těm, kteří se jej na něco tázali. Měl obdivuhodnou výmluvnost, ale po rozumu byl prázdný. Když zapálil oheň, naplnil svůj dům kouřem, ale neprosvětlil jej světlem. Jeho strom se zdál všem, kdo se dívali z dálky, plný listí, ale těm, kdo se přiblížili a pečlivěji se podívali, se jevil neplodný. Když jsem k tomu stromu přistoupil, abych z něj sebral plod, zjistil jsem, že je to neplodný fíkovník, podobný tomu, jemuž zlořečil Pán. K čemu slouží slova zbavena srozumitelnosti? Nelze věřit tomu, co není pochopitelné. Je směšné čemukoliv vyučovat, pokud to ani přednášející, ani posluchači nedokáží rozumem uchopit. Výmluvnost spíš zatemňuje, co neobjasnil rozum; a učenost, nedovede-li používat srozumitelných slov, je nemohoucí, jakoby bezruká.
Dokonce i svatý Pavel z Tarsu před dvěma tisíci lety napsal, že: Prázdné nádoby duní.
