Mnoho povyku jen pro jednu ceduli?

Reklama


Pravda, ta cedule není nijak malá, je naopak hodně veliká a visí na více místech u silnic a ulic českých měst. Co na té ceduli vlastně je? Celkem nic moc, jenom tam jakási ruka církevního preláta s prstenem dostává od ruky vládního politika pytel se stotřiceti miliardami korun. Otázka proto zní: Čí vlastně je ten pytel peněz? Jsou ty předávané peníze vlastnictvím ruky politika, anebo jsou vlastnictvím někoho jiného, například všech našich občanů? Nu, a jsme u jádra věci: Politika je story o činech, propaganda je praxe legend, hesel a billboardů.


Každý politický čin, má-li být efektivně realizovatelný a zároveň í přijatelný pro voliče politiků, musí být předem propagandisticky "ošetřen". Vládnoucí koalice si k tomu vyrobila memovou slovní legendu, zvanou "církevní restituce" a ústřední zaříkávadlo, že "co bylo ukradeno, to musí být vráceno". Opozice zvolila odpověď asymetrickou, ve stylu "když oni jednoduché heslo, tak my jednoduchý billboard" – a vznikla grafická zkratka daru pytle peněz pro katolickou církev. Peněz, které vlastnictvím ruky předávajícího politika na billboardu pohříchu nejsou, což je podstatný vládně "koaliční" problém. Jádro věci se tak přesunulo z roviny historicky a právně důvodové, až tolik veřejností nesledované, do roviny propagandy, která je naopak občany vnímána velice ostře. Proč? Protože každá pádná argumentace v propagandě musí být jednoduchá, prostá a tudíž i snadno vnímatelná, což obě ty ruce na billboardu spolehlivě splňují. Nu .. a pak začal nám již dobře známý (a speciálně zejména veřejnoprávní) mediální tanec nenávistné zběsilosti české pravice proti levici …


Oč tu tedy vlastně jde? Inu, nejde o nic jiného, než o jednu z posledních systémových majetkově politických změn. Změn, spočívajících v dokončení přesunu další části dostupného veřejného majetku do rukou majitelů soukromých korporací. Dvacet let tu pravice, s Václavem Klausem v čele, prováděla za rozpačitého přihlížení sociální demokracie takzvanou privatizaci čehokoliv podstatného a dvacet let věděla, že bez existence lidí, ochotných k beztrestné korupci a rozkrádání, privatizaci nikdy neuskuteční. Průměrný občan tak po čase začal chodit okolo zničených fabrik, zbankrotovaných zemědělských družstev a malých provozoven obchodu a služeb. Také začal platit čím dál tím vyšší částky za nájemné, vodu a energie, objevila se nezaměstnanost a bezdomovci. Při pohledu na polorozbořené či zcela zplanýrované objekty továren se hesla pravice o báječné efektivitě podnikání soukromých vlastníků rozplynula a údajný boj pravice s korupcí se také již dávno ukázal být zcela nevěrohodným. Občan by se nakonec propagandě pravice už jistě jen útrpně usmál, kdyby ovšem také státní rozpočet nešel do kytek, jak ukázal pozdější čas.


Principiálním heslem politiky levice vždy je a bylo slovo spravedlnost. Pravice proto několikrát selektivně i tento pojem použila v naději na posílení oprávněnosti a autenticity své politiky. Kdysi policisté dokonce i zavřeli Líznera a Macha, plus několik málo dalších, ale na příkaz špiček politické pravice od toho rychle upustili, protože to by privatizaci zcela zastavilo. Na pokyn shora naopak zapracovala úslužná úřední legislativa, u soudů začal být nelogicky vyžadován důkaz úmyslu zlodějů a pletichářů při vykrádání podniků (jako by vůbec šlo komukoliv dokazovat nějaký úmysl, sídlící jen v jeho vlastní hlavě), přičemž to rozkrádání bylo omlouváno podnikatelskými nezdary nových "vlastníků".


A tak ještě dlouhý čas eseróčka s jedním počítačem a s jednou tiskárnou, s adresami leda tak v obývácích ředitelů a náměstků státních podniků, korespondenčně rozprodávala strojní zařízení mateřských závodů do ciziny a když už ruka zákona musela chtě nechtě zasáhnout, byly těmto lidem umožňovány útěky za hranice a státní zastupitelství a média dostala zákaz kauzy krádeží a korupce investigativně dotahovat do konců. Tak to šlo po celá léta, až do pasti zkorumpovaného systému financování politických partají spadl politicky neposlušný poslanec Rath. Teprve jeho zatčením přišel čas změny koncepce propagandy pravice, aby mohla dokončit, co kdysi začala. Slovo spravedlnost tak bylo možné už konečně opět vytáhnout do propagandistického arzenálu a pravice mohla rozpohybovat akci tak zvaných církevních restitucí.


Mladý Benda a poslušní veřejnoprávní redaktoři začali v televizi do omrzení opakovat heslo "co bylo ukradeno, musí být vráceno". A vskutku, zpočátku to vypadalo na docela jednoduchý proces. Jenže lidé začali protestovat a odvážná spisovatelka Lenka Procházková podala kvůli penězům pro církev na premiéra Nečase trestní oznámení – a informace o tom se dostala na veřejnost. Informace, která jasně lidem sdělovala, že tzv. církevní restituce nejsou nic jiného, než vládní pozemkový a finanční dar, prolamující hranici 25. února 1948 se všemi z toho plynoucími právními důsledky. Dar, jenž má prorazit jeden z posledních privatizačních tunelů, vytvořených politiky pravice k převodu údajných církevních majetků do vlastnictví korporací. Ostatně, očekávatelný fakt, že jsou již mezi katolickými preláty a šéfy zainteresovaných korporací nepochybně dávno uzavřeny tajné smlouvy o smlouvách budoucích na prodej takto státem darovaných majetků, si cvrlikají vrabci na střechách malostranských domů již pěkně dlouho. Spravedlnost opět dostává zprava do tváře další ránu a podle průzkumů se ukazuje, že cca osmdesát procent občanů buď dar církvím odmítá, anebo se začíná domáhat svého demokratického práva na rozhodování lidu o důležitých záležitostech státu – v referendu.


Zbývá tu už jenom otázka: Proč Václav Klaus se kdysi tolik angažoval za nepředání svatovítské katedrály katolické církvi a proč je nyní takový kamarád s kardinálem Dukou? Zdá se, že je to opět jeden z krásných důkazů faktu, že konkrétní politiku nevytvářejí systémy, ale jen jednotlivci, momentálně vegetující ve významných funkcích. Tehdy šlo o suverenitu a státnost Česka, na níž si vždy Klaus jako prezident tolik zakládal, zatím co nyní jde o jeho ideologické dítě – majetkovou privatizaci – na níž si zakládá rovněž. Rozpor ve formální věcnosti výsledku je tu vedlejší. Také je vedlejší vyšachování základního zdroje moci v tomto státě – mínění většiny českých občanů.


Touha zapsat se do českých dějin je vlastností mnoha politických mužů a žen. Někteří se tam jistě zapíší jako osobnosti, za jejichž vlády se zde budovalo a stavělo. Jiní však jen jako osoby, za jejichž přítomnosti tu kvetla korupce, lži, podvody, pokrytectví a zlodějny neviditelné ruky šátralky, čili ruky ranně kapitalistického českého ekonomického trhu. Trhu s jeho legislativním reliktem světově a kuriózně nejbizarnějším – tajnými akciemi na doručitele.


O velkých majetcích lidu by měl přímo rozhodovat jeho vlastník a to je lid. Jedinou cestou v tomto rozhodování je tudíž referendum. Bude-li občanům zabráněno v jeho uskutečnění, bude českému lidu ukraden nejen ten údajně církevní majetek, ale i ústavní občanská rozhodovací suverenita. Co však bude definitivně nejhorší, občanům bude s konečnou platností jasné, že jim tentokrát byla politiky ukradena už i spravedlnost. Je otázkou, jak se takový čin české pravici v budoucnu vyplatí, protože pak nadlouho pozičně i politicky prohraje už všechno.


Přejít do diskuze k článku