Příběh mosteckého uhlí je jenom "standardním" příběhem české privatizace. Za to, že z něj čiší náznaky toho, jak to skutečně bylo, vděčíme neznámým švýcarským policajtům. My jsme v tom příběhu nikdy moc nerozpletli. Nerozpletli jsme nic ani v desítkách či stovkách podobných případů.
Už nástup do privatizace znamenal, že podnik se vymkl přísné kontrole ze strany resortních ministerstev. Orgány vzniklých akciových společností vykonávaly prakticky jen formální úkony. Mělo se za to, že řízení podniků je zbytečné. Konec plánování! Spásou měla být jen a jen privatizace. Patnáct stovek podniků spravovalo na FNM osm úředníků. Tím jsme ušetřili pár desítek milionů a ztratili stovky miliard. Manažeři tak dostali dva až tři roky absolutní svobody. To většinou pokračovalo ještě několik let po kupónové privatizaci, neboť vlastnictví bylo rozdrobeno.
Někteří manažeři spravovali své podniky řádně. Pokud neumřeli, žijí dodnes v chudobě a zapomenutí. Druzí je bezostyšně tunelovali. Pochopili, že není úředník, který by zlodějnu zpozoroval. Není policajt, který by ji vyšetřil. Není státní zástupce, který by ji zažaloval. Není soudce, který by to odsoudil. A dlouho nebyl ani zákon, který by takovou zlodějnu postihoval. Bylo zato hodně lidí, kteří v novinách zlodějnu dokolečka chválili, protože svobodou rozuměli zejména svobodu si nakrást.
Pro Mosteckou uhelnou byl zvolen privatizační model převodu do formy akciové společnosti. Část akcií byla určena pro kupónovou privatizaci, část se převedla na účet obcí a zbytek zůstal Fondu národního majetku. Byla to minorita 46 %, která zpočátku postačovala k ovládání společnosti, protože vlastnictví bylo rozptýleno a byl zde předpoklad spolupráce s obcemi.
Obce byly představovány jako dlouhodobý vlastník, který se bude o doly za svými humny důsledně starat. Nestaraly se. Prodaly ty akcie jen zacinkaly peníze. Říkalo se, že zlaťáky cinkaly hlavně v kapsách radních. Ale byla to určitě pomluva, protože nikdo nikomu nic takového nedokázal. Tou dobou bylo pomluv hodně.
Mezi další pomluvy patřilo to, že manažeři Mostecké skupovali tajně akcie z peněz, které tunelovali právě v Mostecké. Taky se nic nedokázalo. Jen úředníček FNM ještě ztrátě majority státu trochu napomohl. Nepotrestali ho. Vždyť se jen spletl. Šel do sebe a dal výpověď. Nastoupil v Mostecké.
Na počátku roku 1998 už stát v Mostecké majoritu neměl. Nemusel by ji ztratit, kdyby bylo někoho na FNM nebo na ministerstvu napadlo, že by těch pár procent stát dokoupil na trhu zpět prostřednictvím nějaké své společnosti. Vydělal by na tom pár miliard, protože by pak prodával majoritu. Ale nikoho to nenapadlo. Byla tenkrát o nápady nouze.
V polovině roku 1998 přišla nová vláda. Miloš Zeman chtěl jíst jednoho tuneláře k snídani, druhého k obědu a třetího k večeři. Přísun tunelářů však vázl. Snaživý ministr Bašta proto opakovaně žádal policii i tajné služby o šetření tunelování Mostecké. Prosil o to státní zastupitelstvo i místopředseda Mertlík. Ale všechna ta oznámení policie odložila. Neměla své odkládací prostory ještě tak zaplněné jako dnes.
V roce 2000 navrhli majoritní vlastníci z tajemného švýcarského APPIANu odkup akcií ostatním, zejména pak státu, který vlastnil zmíněných čtyřicet šest procent. Byla to časově omezená veřejná nabídka: berte nebo nechte ležet. Cena, kterou nabídli, byla asi o třetinu vyšší než cena tržní, kterou signalizovala burza. Ministři Miroslav Grégr a Ivo Svoboda předložili vládě návrh, aby nabídku akceptovala.
Legenda pro přijetí říkala asi tolik, že doly nejsou v příliš dobrém stavu, čeká je rušení kapacit hlubinné těžby, celkové omezení těžby, rekultivace a péče o stará důlní díla. Zprovoznění Temelína silně sníží poptávku po uhlí a uhlí bude dále vytlačeno jako topné médium ve prospěch paliv méně zatěžujících prostředí. Cenu ještě snižovaly těžební limity. Zároveň dal vlastník najevo, že nehodlá vyplácet žádné dividendy. Tím se cenová a výnosová perspektiva akcií blížila bodu mrazu.
Vláda si o Mostecké uhelné objednala dokonce zprávu od tajné služby. Ta zpráva byla tajná, takže jsem ji neviděl. Ale šuškalo se, že tajní připouštějí, že vlastníci Mostecké ji tak trošičku tunelují. Ale "tunelují" ji vcelku korektně, že se jim nezákonnost nedá dokázat. Taky jim policie nevytkla přes opakované šetření ani pětník. Navíc Báňský úřad stvrdil, že rezervy na zahlazení důlní činnosti jsou v pořádku.
Za této situace tahaly mostecké Jezinky za silnější konec. Šest set padesát milionů byly prý jediné skutečné peníze, které se daly z Mostecké dostat. O vlastníku, Appianu, se moc nevědělo. Šlo o švýcarskou entitu, tenkrát zastupovanou celebritou mezinárodních finančních institucí Jaquesem de Groote, bývalým ředitelem Mezinárodního měnového fondu. Ten prohlašoval, že za Appianem jsou renomovaní institucionální investoři. Dnes by se ta historka zdála podezřelá, ale tehdy byla anonymita vlastníků obvyklá. Odkud se sebral nějaký počáteční kapitál Petra Kellnera nebo Andreje Babiše se s jistotou neví dodnes.
Finanční logika pirátské privatizace říkala asi tolik, že pokud Appian získá majoritu, bude více motivován vykazovat zisk doma a netransferovat jej do zahraničí. Tím na státních účtech naroste daňový příjem. Prostřednictvím Mostecké byl tenkrát Appian, tuším, pátým největším zaměstnavatelem v ČR, navíc v problematickém regionu, silně ohroženém nezaměstnaností. Appian argumentoval i tím, že oč vyšší bude cena, o to méně prostředků bude investovat. Musí zajistit návratnost pro investory, že.
Týden před jednáním došlo k výměně ministra financí, stíhaného I. Svobodu nahradil Pavel Mertlík. Termín projednávání s ohledem na pevné datum nabídky odkupu posunout nemohl a vzhledem k tomu, že materiál měl spolupředkladatele, nemohl ho ani jednoduše stáhnout z projednávání. Tím spíše, že Grégrovo MPO prodej tlačilo s ohledem na stabilizaci zaměstnanosti v Grégrově severočeské domovské lokalitě. Vláda tak prodej minority faktickému vlastníku hladce projednala. Členem vlády ale ještě nebyl Stanislav Gross, který až následujícího roku v dubnu nahradil Václava Grulicha.
Získáním minority narostly Appianu křídla. Začal vystupovat, resp. Mostecká uhelná jako čelný sponzor kultury, školství a šeptalo se, že i institucí, které měly blízko k politikům. Byl sponzorem pražského symfonického orchestru FOK, vystupoval jako partner Vysoké školy finanční a správní. A jeho investiční apetit rostl. Získal část plzeňské škodovky, dožadoval se Severočeských dolů, ambiciózně se vyjádřil i o ČEZu. Plánoval stavbu elektrárny. Mezi politiky byl nejznámějším mluvčím Appianu sociálně demokratický poslanec Hojdar, nicméně kamarádi Appianu byli ve všech parlamentních stranách.
Klíčový boj o Severočeské doly Appian prohrál. Získáním těchto dolů by totiž dostal tepelné elektrárny ČEZu do kruhového obklíčení. První etapu této války ČEZ remizoval a padla hlava jeho šéfa. V té druhé etapě už ČEZ doly získal. Mostecká byla populární i cenovými spory. Zlé jazyky šířily, že v rámci téhle války bylo zasláno i několik udání, dokonce do zahraničí: na Appian do Švýcar a na ČEZ do Bruselu. V obou místech dosud probíhají šetření.
Podle toho, co píší noviny, se zdá, že Švýcaři pro standardní tunelářské metody české privatizace mnoho porozumění neprojevili. Na rozdíl od neschopné české policie dohledali celých dvanáct miliard… Tunelování dle Švýcarů na základě dochovaných bankovních záznamů probíhalo od hlubokých devadesátých let. Tedy v souladu s pověstmi, které se o tom v Litvínově vypráví. Zdali verzi vyšetřovatelů potvrdí i švýcarský soud, je dosud otázkou.
Osobní poznámka: Já sám jsem v privatizaci Mostecké větší roli nehrál. Klausovu etapu bezplatné ztráty majority jsem zaznamenal jako univerzitní pozorovatel. Zemanova vláda rozhodla o prodeji minoritního balíku 28. 7. 1999. Já jsem nastoupil na Fond národního majetku ještě o dva měsíce později. Zkontroloval jsem tak pouze, zdali na účet Fondu došly peníze a akcie byly vydány. Stalo se.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
